Hallstatt a jezera Solné komory l.

Hallstatt a jezera Solné komory l.

Když organizace UNESCO v roce 1996 připsala k světovému dědictví.Hallstatt, Hallstattské jezero a velké jeskynní systémy (Obří a Mamutí jeskyně), zájem o malé městečko se znásobil. Krásy celé Solné komory nás budou necelý týden provázet na každém kroku. Story zahajujeme v Totes Gebierge u Grundlsee a v masívu Dachsteinu.

Grundlsee - na biku od jezera do hor

Stopař - cyklotrasa

K jezeru Grundlsee odjíždíme až poté, co se ubytujeme v kempu u Halštatského jezera nedaleko Obertraunu. To znamená, že postavíme dva stany na místa, která určí italský majitel kempu. Dokonce nám s Jirkou pootočí stan vchodem od jezera, což bereme s nostalgickým klidem. Na Špagetku s Luďkem si nepřijde, neboť ti mají na svém Hannahu pro jistotu vchody z obou stran. Volnou travnatou plochu, kam stany nesmí, nakonec s povděkem kvitujeme. Budeme mít dostatek místa na večerní pikniky. Je to jiný přístup než např. v českém kempu v Sedmihorkách, kde jsme kdysi přežili noc hrůzy. Hlava na hlavě, stan na stanu, auto na autu. Narváno k prasknutí. Zřejmě tenhle přístup a přecpané kempy Čechům nevadí, vždyť kemp Sedmihorkách vyhrává bodování jako jeden z nejlepších kempů u nás. Nechápu...

Zatímco Luděk vybral pěší túru kolem jižního břehu protáhlého jezera, kudy vede Geotrail Grundlsee, my s Jirkou sedáme na své e-biky a jedeme severem pohodlnou cestou k nejvýchodnějšímu cípu. Odtud si ještě odskočíme prohlédnout tajemné menší jezero Toplitzsee, které se vynořuje ze skal okolních hor Totes Gebirge. Oproti velkému jezeru Grundlsee, které vytváří úchvatné pohledy k horám a jeho okolí je hojně obydleno, Toplitzsee svou krásu skrývá v rákosí. Dostatečně vychutnat si ji můžete z výletní lodí, dvě právě odplouvají. Druhou možností je vystoupat hezky po svých vysoko nad jezero, odkud se naskytne jistě zajímavější pohled.

Ještě výš, kolem 1 600 m n. m., leži v kotlině pod vrcholem Graswandem horská oka Vonderer a Hinterer Lahngangsee. Dvě z několika dalších jezer, která Mrtvé pohoří vytvořilo. Je to již dávno, co jsme s kamarády část Totes Gebirge přešli. Naše túra vedla od velkého parkoviště u Almsee k Offensee, kde jsme přespali a poté vzhůru do hor k Wild see, pod majestátní Redender Stein. U malému jezírka Elmsee nás od nocování na kamenech krasové planiny zachránily travnaté břehy. Dobře si pamatuji zvláštní zvrásněnou krajinu, i kudy jsme se ubírali. Na dosah byl i Grosser Priel (2 515 m n. m.), nejvyšší vrchol pohoří Totes Gebirge, ale předpověď bouřek nás tehdy obrátila na nižší Rotschirr (2 270 m n. m.), z něhož jsme pak sestoupili 1 700 výškových metrů zpět k Almsee.

Grundlsee...

...

Výletní loďky vás na Toplitzsee odvezou až pod vodopády, které z břehu vidět nejsou.

Toplitzsee.

Stoupání vzhůru do hor nás nyní také čeká. Elektrokola nám umožní mnohem víc, bez nich bychom podobné trasy asi neplánovali. Značená cyklotrasa míří do sedla mezi vrcholy Zwicker a Flodring na kótu 1 200 m n. m. Jedeme vzhůru štěrkovou cestou stále lesem, což je vzhledem k panujícímu vedru příjemné, ale nemáme žádné možnosti si Grundlsee prohlédnour shora. Sjezd do údolí Salzy zpestří hezký pohled na horskou pastvinu samoty Salzaalm a na okolní alpské štíty. Imponující jsou dvou tisícové vrcholy Totes Gebirge Weiss Wand a Plankermira, před kterými se cesta s pokorou odklání. Salza je zde pouhou bystřinou, několik kilometrů se vedle ní vezeme pohodlně. V Bad Mitterndorfu si již musíme dávat pozor, abychom trefili správnou cestu. Na druhý pokus se to podaří. Pokračujeme širokým zeleným údolím, jenž snad dříve také mohlo být jezerem. Dnes jsou zde mokřady a prostorné louky s mnoha dřevěnými seníky.

Stále více nás trasa posouvá vlevo, protože nám v cestě zpět nad Grundlsee stojí další vysoké horské hřebeny. Projedeme malým Obersdorfem a Knopennem k mokřadům u jezera Ödensee. V Außere Kainisch kratce stoupáme pod Rotelstein, na jehož bělavý vápencový vrcholek máme podobný pohled, jaký se poskytuje na Slovensku překrásná Vápeč. Zanedlouho nás čeká poslední sjezd k parkovišti, kde se během čtvrt hodinky scházíme s Luďkem a Štěpánkou.

Překulili jsme se přes hřeben hor nad Salzu.

Pastviny Salzaalmu.

Lavinenstein.

Salza...

Podmáčené louky u Bad Mitterndorfu.

Rötelstein .

...

Nad Grundlsee ční vysoký Beckenstein.

Jistě stojí za zmínku i večerní koupel v příjemně teplé a čisté vodě Halštatského jezera, kdy plaveme s výhledem na Hallstatt. Nepotřebujeme si tak kupovat žetony do sprchy. Náš pot voda smyje dokonale. Zároveň ledové prameny, které najdu v prohlubni nedaleko břehu poslouží jako dokonalá rehabilitace unaveným nohám.

Večerní idylka u Halštatského jezera. .

Hallstatt je za vodou...

...

Kripennstein, trek krasovou planinou

mapa Stopař

Nedělní vedro jsme si dobrovolně vybrali pro přechod krasového území v pohoří Dachsteinu. K dolní stanici lanovky ťapeme z kempu pěšky. U lanovky si za 4,90 € kupujeme turistickou kartu Salzkammergut a hned se nám její zaplacení vrací ve slevě na tři dachsteinské lanovky, které spolu se vstupem do obou jeskyní kupujeme. Slevu využijeme také zítra v Solných dolech. Cena za svezení se lanovkami je dost vysoká a blíží se hranici 50 €. Za ni máme možnost kombinovat svoji trasu. Já jsem pro to, abychom k třetí lanovce došli od té druhé, protože poslední lanovka o 300 m klesá. Luděk chce jít opačně právě proto, že klesá a my budeme muset stoupat. Přizpůsobuji se, důležitější je, že jsme se shodli na trase. Půjdeme po upravené cestě Heilbronnerweg, která nás dovede ke kříži Heilbronner. Další možností by bylo dojít až k Simony Hütte, ale tohle je trasa dlouhá 7 hodin a o mnoho náročnější. Nestíhali bychom jeskyně.

Ranní paprsky pohled změní.

Řeka Traun protéká hned několika jezery. V Bad Autem se dělí na Altausseer Traun a Grundlseer Traun.

Parkoviště teprve začínají plnit auta dychtivých turistů a tak nahoru Kripennstein jedeme bez čekání. S ním v parném letním dni musíte počítat, Halštat táhne. Když nás po dvou přestupech malá kabinka třetí lanovky vyplivne u planiny Gjaid, ocitáme se uprostřed hor. Od Kripennsteinu jsme ztratili pár set metrů výšky. Pokud se ptáte proč třetí lanovka míří do údolí, pak vězte, že zde původně měla stát i čtvrtá. Lačné chodce by ještě více přiblížila nejvyšším vrcholům Dachsteinu, které atakují hranici 3 000 m n. m. Místo ní se však realizovala lanovka na Dachstein od Ramsau.

K dolní stanici lanovky jdeme z kempu po svých.

Po dvou přestupech vystupujeme až u Gjaldu.

Pohled zpět na Kripppennstein odhaluje, jak hluboko jsme klesli.

...

Krajina je velmi podobná Totiž Gebierge. Však také Mrtvé pohoří s Dachstein sousedí.

U lomu.

Krajina, kterou se ubíráme, je mi sympatická, ač mě její bělost bodá do očí. Spousty škrapových polí, závrtů, jeskyněk a různě vrásami poznamenaných stěn se neustále znovu a znovu objevují kolem nás. Vzpomínám na nástup na krasovou plošinu u slovenské vesnice Turňa nad Bodvou, kde nás Slovenský kras přivítal nekonečným mořem ostrých vápencových vln, po kterých jsme poskakovali nad Zádielskou dolinu. Tento zážitek si zde nezopakujeme, protože cesta je velmi dobře upravená.

Po kratším stoupání procházíme mezi skalami kolem hlídkujících krav. Ty naštěstí mají zájem jen o šťavnatou travičku u cesty a tak dál prochazíme nepovšimnuti. Planina Gjeid je jedním z dvou posledních míst, kde se skot ještě pase. Pokud se rozhlédneme kolem, je jasné proč. Všude na kameni kámen, však podobně se místům, kudy procházíme, také říká. Pod vrcholem Hirzkarkogelu v bílé pustině nacházíme další malou oázu zeleně. Hlubokému závrtu zřejmě poskytuje vláhu nedaleký pramen, u něhož se osvěžíme. Teplota vzduchu stále stoupá a ani vysoká nadmořská výška na tom nic nemění.

Procházíme kolem dřevěné chatky a netrvá to dlouho a stojíme u Heilbronnerkreuz. Vysokého kříže, který připomíná tragédii z roku 1954. Na Velký pátek zde při túře po Dachsteinském masívu přišlo při náhlé změně počasí o život deset heilbronnských žáků a tři jejich učitelé. Vysoké hory podobné oběti přináší každoročně, mnohdy nepomůže ani dobré vybavení, ani znalost terénu. Kdo zažil rychlou bouři v horách, ví o čem je řeč. Zatímco Luděk u kříže poskakuje okolo nějaké sympatické paničky s pejskem, jež se ho snaží vytlačit na betonový podstavec, aby měla hezkou památku na společnou túru, já marně v nepřehledném terénu hledám další trasy pokračující odsud do všech světových stran. Je jasné, že pokud zde neupraví cestu buldozérem, je jen těžko schůdná.

Vrásy, škrapová pole, závrty, jeskyňky. Vápencové podloží je vodou dobře rozpustitelné.

Planina Gjaldu moc trávy skotu nenabídne. Nejšťavnatější sousta jsou hned u cesty.

...

...

Průchod skalami u Hirzkaru.

...

...

...

U studánky je jediná možnost jak doplnit vodu. Pak možná u lanovek, ale tam půjdeme spíš na pivo.

...

...

...

...

Vrcholy Dachsteinu ze Šumavy vidíme jako tří vrcholy s ledovcem.

Hailbronner Kreuz připomíná místo dávné tragédie.

...

Pokračujeme po hlavní a do náročného terénu jen po očku nakukujeme. Občas odklopím hliníkové víko obrázku, abych se dozvěděl cosi důležitého o místu, kudy zrovna procházíme. Jedna z informací skrývá tajemství těchto vápencových hor, vzniklých z korálových útesů moře Tethys. Prehistorického moře vzniklého v druhohorním Triasu před 250 miliony let, kdy se kontinent Pangea rozlomil na severní (Laurasie) a jižní (Gondwana) část. Pozůstatky mořské fauny a flóry zůstaly otiskuty v zdejších skalách jako fosílie dávno ztracených dob. Zatímco Luděk se Špagi hodlají ve stínu další dřevěné chatrče poobědvat, já marně mezi kameny hledám nějaký smysluplný otisk. Nemusel by to být hned trilobit, stačila by nějaká rostlinka...

Pokračujeme s Jirkou v pochodu a míjíme hodně turistů, mnoho z nich česky mluvících. Není divu, vždyť to k Dachsteinu máme z jižních Čech kousek. I šumavské kopce bychom odsud při dobré viditelnosti spatřily, ovšem jen jako rovnou tmavou čáru na obzoru. Z myšlenek mne vytrhne obrys žraloka, čnícího ze skály. Ani on není zde nalezenou zkamenělinou. Je to jen malá blbůstka, která zjevně mnohé potěší. Jinak by se kolem ní netísnily davy ve snaze udělat si nezapomenutelné selfíčko s Sharkem. Přidávám se a fotím Jirku a překážejícího "Japonce".

Míjíme turistickou trasu, která směřuje nad první lanovku k jeskyním, zanedlouho poté i kozí stezku přicházející zleva, kudy bychom sem přišli trasou překonavající rozeklané, ale schůdné vrcholy Margschierfu (2 080 m n. m.). Malá odbočka nás nasměruje k volně přístupné ledové jeskyni Kripennsteineishöhle. Sestupujeme až na její dno. Výrazné ochlazení má na svědomí led, jenž se v její dolní části drží i přes globální oteplení. A zřejmě i proto, že opravdové dno jeskyně bude ještě o mnoho nížeji. Fotím v pološeru mobilem, který v podobně světelně mizerných podmínkách dokáže divy.

Bílá krajina, v níž oči trpí nadměrným světlem.

...

Cesta krasovou plání je velmi dobře upravena. Jde se pohodlně.

Zbytky sněhu nejsou v podobných nadmořských výškách neobvyklé.

...

...

...

Shark! Blbost, která potěší mnohé.

...

Dachstein.

Krippensteineishöhle...

...

Trochu ledu uvnitř jeskyně opravdu najdeme.

Prudce vzhůru vede závěrečný výstup k stanici lanovky pod vrchol Kripennsteinu. Až tak, že se z něho musím pár minut vzpamatovávat na lehátku u chaty Lodge. Dovnitř jdeme na pivo a gulášovou polévku. Drahou a mizernou. Spravit chuť si tak musím výhledem z "Pěti prstů". Vzdušné rozhledny s nezapomenutelným pohledem na Halštatské jezero a hory, jenž ho svírají. Cestou nás vystraší nádherná zmije, rychle mizející v hustém porostu. Nad hlavou cosi na kolemjdoucí pokřikují kavčata žlutozobá, která jsou skvělými letci. Hravě v akrobacii hravě překonají i několik paraglidistů poletujících nad vrcholem Kripennsteinu.

Přenechá vám mobil Jirkovi a z pětice prstů si vybírám palec s rámem (tedy pokud jde o pravou ruku), v kterém se budu jistě dobře vyjímat. Pak ještě zkusíme dalekohled v malíčku, kde ale na prohlídku hladiny jezera moc klidu nemám. Trochu se mi klepou kolena. Buď velkou únavou nebo jen strachem, nevím. Kdo se nebojí, může v dalším z prstů zkusit strčit hlavu do díry v plošině, ale to se neodvažuje nikdo z přítomných. Stejně tak se nikdo neodváží vyzkoušet trampolínu, z které se musí doskočit až doprostřed jezera. Jestli se to někomu podařilo, není nikde doloženo.

Stěnou Kripennsteinu nahoru právě dorazili nějací Angláni. Jištěných ferat je v jeho skalách několik. Cestou zpět k lanovce se zastavíme na vrcholu hory, kde se nás snaží zorientivat rozhledové panely. Daleké výhledy však počasí neumožní.

Již víme, kudy se vrátit.

Závěrečné stoupání je dosti kruté.

Vyhlídka z Krippensteinu.

Pět prstů je atrakce, kterou nelze vynechat...

...

...

Ve velkém vedru čekáme necelou půlhodinku ve frontě na lanovku. Moje záda prověřil zavěrečný výstup zajímavého okruhu a sotva stojím na nohách. Sjedeme o stanici níž a hledáme cestu k Obří ledové jeskyni. Moje utrpení dostoupí vrcholu při výstupu k jejímu vchodu, k němuž se stezka svahem nehezky kroutí. Teprve výrazné ochlazení uvnitř Reiseneishöhle mne vyvede z letargie. Konečně se mohu znovu pořádně nadýchnout. A zatímco já i kluci si užíváme nádherných a tajemných prostor jeskyně, Špagetka zůstala na Kripennsteinu, protože do hlubin Země prostě nemusí. Vůbec mi nevadí, že téměř nerozumím výkladu průvodkyně, vždyť podobná místa stejně hovoří sama za sebe. Padesátiminutovou procházku podzemím, kde jsme museli vystoupat 550 schodů, zakončuje barevná hudba v posledním obrovském Dómu, kde led vytvořil další zajímavé kreace. Zbývá se ještě jednou zhluboka nadýchnout chladného vzduchu a vyrazit ven do parna, jež je předzvěstí od západu se blížící fronty.

V Obří ledové jeskyni (Reiseneishöhle)...

...

....

...

Světelné variace podbarvené hudbou větší hezký konec prohlídky.

Je půl šesté a na Mamutí jeskyni, k níž bychom znovu lezli do kopce na opačnou stranu od stanice lanovky, nemá již chuť nikdo. Dusivý horký vzduch musíme dýchat nejen v kabině lanovky, ale i na sluncem ozářené, asi tří kilometrové cestě zpět do kempu. Výzvy tmavému mraku, aby nás ochránil, zůstaly nevyslyšeny.

Když se z powerbanky snažím u stanu dobýt mobil, nedaří se mi to. Stále vyskakuje kabel z konektoru, až to posléze vzdám. Hned si uvědomím, jak jsem se stal na té malé praktické hračce závislý. Uvnitř zůstaly uloženy naplánované trasy, mapa, kterou budeme potřebovat, i veškeré spojení s vnějším světem. Náladu mi spraví až večerní piknik, frťan dobrého moku a jezerní koupel, která mi zchladí hlavu. Obloha se zvolna zatahuje a my spřádáme plány na další den. Pršet má nejen v noci, ale i přes den a tak máme jasné řešení. Solné doly Halštatu.

Odkaz túry

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.