Půltucet (červen 2019) - příběh fotografie

Půltucet (červen 2019) - příběh fotografie

Motto: "Život má mnoho způsobů, jak otestovat lidskou vůli. Buď tím, že se nestane nic, nebo tím, že se stane vše najednou." Paulo Coelho

1. Kleť

Kamenná rozhledna na nejvyšším vrcholu Blanského lesa je nejstarší v Čechách. Nechal ji postavit Kníže Josef Jan Nepomuk ze Schwarzenberku v roce 1825. Za příznivých podmínek z ní zahlédnete nejen jižní část Šumavy, Budějovicko, Novohradské hory, ale i řetězec alpských vrcholů.

Kleť je nejen místem jedinečného kruhového rozhledu, ale také mýtickou horou, opředenou mnoha bájemi a pověstmi. Její název snad pochází již od starých Keltů. 

Na hoře leží také nejvýše položená hvězdárna v Čechách, která je otevřena veřejnosti. Při prohlídkce se můžete seznámit s výzkumným programem hvězdárny včetně jeho výsledků, prohlédnout si stálou výstavu zde pořízených astronomických fotografií a největší čočkový dalekohled v České republice.

Byly roky, kdy jsem na ni chodil pravidelně alespoň jednou ročně, ale co je to proti kamarádce Květě, která na vrchol lezla každý den v jakémkoli počasí. Nyní drží těžko překonalelný rekord mezi ženami v počtu výstupů na Kleť za rok, v dlouholeté soutěži.

...

2. Křehká krása

Makrofotografií se zabývá mnoho fotografů. Někteří používají omámený hmyz. Sofistikovaným přístrojem fotí jeden detail po druhém a následně výslednou fotku skládají, aby bylo vše zcela ostré. Z této piplavé práce vznikají úžasná dílka, která vás okouzlí.

Byl jsem trochu na vážkách, když jsem doma za oknem objevil zbloudilé, mdlé šidélko páskované. Bez vody dlouho nepřežije a snaha oživit ho moc nezabírala. Pokusil jsem se tedy krásu jeho stále nevyhaslých očí zachytit makroobjektivem na několika snímcích.

...

3. Kýho výra

Snad to byl horký den, který donutil na horské louce u krkonošské Rýchorské boudy jednoho z koní několikrát se převrátit z boku na bok. Snad kousaví parazité, co dovedou pořádně potrápit nejen domácí zvířata.

Neobvyklé foto koně pak bylo dílem okamžiku ... a náhody.

...

4. Návrat praturů

Lidstvo ve svém rozpínavém počínání málokdy dbalo na to, aby zůstal okolní svět stejný. Proto se kácely lesy, stříleli šelmy a hubili škůdci. Prostě jsme si přizpůsobili krajinu k našemu krátkodobému prospěchu.

Mnohdy na to doplatila i zvířata, která nyní těžce navracíme do naší přírody. Tak jako byla v Americe vystřílena milionová stáda bizonů, v Evropě se totéž stalo se zubry.

Po naší krajině však v minulosti běhala i jiná velká zvířata. Jedním z nich byl pratur, který patřil po tisíce let k původním živočišným druhům v Evropě. O tom vypovídají bohaté kosterní pozůstatky z pravěkých sídlišť, jeskynní malby a také mnoho názvů míst a obcí. Právě jeho domestikací vznikl domácí skot, který je pro člověka dodnes hlavním zdrojem mléka i masa. Samotný pratur však byl člověkem vyhuben.

V 20. století objevilo několik prvních pokusů o jeho vzkříšení. Dnes je asi nejdále projekt nizozemské nadace Taurus Foundation z roku 2008, který využívá moderní postupy včetně analýzy DNA i rozsáhlou analýzu kosterních pozůstatků praturů z různých lokalit v Evropě. Cílem je vytvořit co nejvěrnější kopii pratura, tedy zvířete, které bude moci zcela samostatně plnit ve volné přírodě úlohu velkého spásače.

Jednou z lokalit, kde chov pratura úspěšně pokračuje, je šumavský Křišťanov. Zde se můžete přesvědčit, jak krásný tvor pratur byl. V jednom z výběhů tvoří býkům pratura úžasné panorama s Bobíkem a Boubínem.

...

5. Kvíteček

Z člověčí výšky nespatříte všechny ty úžasné detaily, které z malých kvítků dělají umělecké dílo. Jen ti z nás, kdo dokáží odhodit lidskou důstojnost a lehnou si do trávy či na sluncem vyhřátou mez, zjistí, jak pestré jsou i ty nejmenší květy.

Rozrazil je jedním z nich. Jeho výraznou modrou barvu dokreslují žilky, přinášející rostlině život.

...

6. Memento mori

Nekteří umělci, aby zaujali a přilákali na výstavy svých děl co nejvíce diváků, se uchylují k morbidním pikantnostem, z nichž se normálnímu člověku zvedá žaludek. Protože se však právě tímto kontroverzním způsobem odlišují od mnoha jiných, příliš si konkurujících a podobných, o své příznivce nakonec nemají nouzi.

U fotografů vystavující své fotky je to podobné. Kdysi jsem s oblibou fotil pavučinky v zapadlých koutech a měl radost z toho, když se nějaký výtvor povedl. Tehdy jsem uvažoval i o fotkách různých přejetých zvířátek a ptáčků. Kdo se pohybuje po našich cestách, o inspiraci bohužel namá nouzi.

Byl to zvláštní pocit, když jsem míjel na kole přejetou sojku kdesi nad Zlatým potokem. Její jasně modrá pírka ji přesně identifikovala a hrozivě k nebi vztyčené perutě jako by varovaly a žalovaly zároveň. Pomíjivost života v jeho syrové podobě. Musel jsem se vrátit a pokusit se o tenhle obrázek.

Váhal jsem i s jeho zařazením do Půltuctu, protože síla podobných fotek se projeví nejvíc v sérii - vznosně nazvaném jako "projekt".

☆ ☆ ☆

Májová soutěž s přehledem vynesla do čela fotku Milion sluncí, která zatím získala nejvíce hlasů. Ale ty přibývají postupně a vše se může ještě změnit.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - červen 2019

59 18% Kleť

55 17% Křehká krása

58 18% Kýho výra

49 15% Návrat praturů

54 17% Kvíteček

44 14% Memento mori

Hlasovalo 319 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.