Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Zlátnoucími bučinami na Pohanské kameny

vydáno 2. prosince 2015 – napsal Rony – 2 komentáře

Strážný, Jelení hora, Skalnatý hřbet, Lískový vrch, Žlebský vrch, Radvanovický hřbet, Stožec, Žlíbský vrch, Chlustov

Pojďme si užít barevnost podzimu, než mu zima zatne tipec. Monotónní smrčiny a uschlé lesy centrální Šumavy vyměníme za pestrou paletu smíšených lesů, bučin a horských pastvin u Strážného a Českých Žlebů. Líbezná, lidmi přetvořená krajina plná zatoulaných obřích balvanů v sobě skrývá magickou moc, které každý snadno podlehne. Její krása přitahuje znalce jako magnet střelku kompasu. Je v každém ročním období jiná a vždy okouzlující.

Přes Kunžvart a Strážný (1 115 m n. m.) na Slunovratné kameny

trasa a výškový profil

Přestože se nepočítám mezi sběratele vrcholků, za tu dlouhou řadu let soustavného putování po horách jsem jich zdolal nepočítaně. Samozřejmě jsou mezi nimi často šumavské vrcholky. Těch jsem letos přidal hned několik desítek a na mnoha z nich stál vůbec poprvé. Stačilo ponechat volnou ruku kamarádu Vencovi a běhali jsme celé dny od jedné vrcholové tyčky k druhé. Naplánované trasy vždy vedly přes všechny nejvyšší body v širokém okolí.

Poznali jsme tak mnoho cest a stezek dávno nepoužívaných a postupně zanikajících. Pomocí androidí aplikace www.mapy.cz jsme se dostali na místa, kudy chodí desetiletí jen divá zvěř. Navštívili jsme mnoho krásných míst a zdaleka míjeli asfaltové cesty, na kterých se nebezpečně navzájem pletou stovky milovníků pěší turistiky s cyklisty.

Nejinak tomu bylo i koncem letošního října, kdy jsme se znovu ubytovali v ubytovně NP Šumava v Českých Žlebech. Právě podzim je zde ideálním obdobím pro nalezení klidu v duši. Babí léto a jásavé barvičky buků, klenů, bříz a olší, k tomu dobře napomohou. Stačí jen poddat se malebné krajině a tiše se ponořit do jejího provoněného lůna.

Po příjezdu do Strážného se hned vrháme do prvního dobrodružství. Stoupáme k Mariánské kapli, odkud je moc hezký výhled do údolí Řasnice a na okolní vrcholy. Vidíme, jak se nízká oblačnost vzdouvá za vzdáleným Radvanovickým hřbetem jako mohutná tsunami, chtěje se přes něho převalit. Opouštíme vyhlídku a po modré značce znovu nabíráme desítky výškových metrů. Zřícenina hradu Kunžvart stojí kousek nad tlustou tisícimetrovou vrstevnicí. Překračujeme ji, přestože přístup k hradu stráží nečitelná stará cedule, s upozorněním na padající kameny a snad i se zákazem vstupu. To ale nemohu potvrdit, protože výstražnou červenou barvu zákazu slunce navždy zcela vygumovalo. A tak je to správně, tak to má být! Podobné zákazy by mohly být i v každé ulici našich měst nebo pod každým starým stromem. Nikdy nevíte, kdy a jaká taška ze střechy domu, či větev, sletí na hlavu.

Ze skalky na ostrohu obdivujeme panoramatický pohled na Polecký vrch, Žlíbský vrch a Chlustov. Vyhloubené mísy na podivně položených kamenech dle informační cedule mohly sloužit jako obětní. Jestli to je pravda se ale asi nikdy nedozvíme. Žlutě zbarvené listí buků oživuje svahy pod zříceninou hradu i vzdálený Chlustova, kde bučiny převažují.

Přejdeme rozcestí modré se žluto, odkud nás k Strážnému vede široký lesní průsek. Díky němu je dosažení nejvyššího bodu plochého vrcholu snadné. Dohledání vrcholové tyče se zdá zbytečné.

Strážný

Strážný, Jelení hora, Skalnatý hřbet.

Nad Strážným (Kořenný).

...

Mariánská Kaple na Vyhlídce.

...

Cestou na Kunžvart.

...

Kynžvart.

Výhledy od Kunžvartu.

Obětní kámen (?).

Kunžvart.

...

...

...

...

Průsekem jdeme k vrcholu Strážného.

Na vrcholu.

Sestupujeme na značenou cyklotrasu a nedaleko od ní, u bezejmenné kóty 1 012 m n. m., znovu chvíli marně hledáme vrcholovou tyč. Jelení obora, která je na naší trase, naštěstí ještě zůstává otevřená a tak ji v pohodě procházíme. Vrchol Jelení hory (1 041 m n. m.) je odsud nadosah. Tedy byl by, pokud by kolem něho nevyrostl plot. Zastavujeme alespoň u další cedule naučné stezky. Ta v terénu ani na mapce v mobilu vyznačena není, spojuje však pár zajímavých míst, na které míříme.

Z popisů je patrné, že zdejší vrcholky jsou nevýrazné a pokud na některém stojíte, nejste si zcela jisti, jestli opodál není nějaký krtinec ještě vyšší. Četl jsem, že i při výstupu na osmitisícovku se mnohdy horolezec spokojí s vrcholem, ale na nejvyšší hrot neleze.

Strážný, Jelení hora, Skalnatý hřbet.

Jelení hora

Pokračujeme k Jelení hoře.

...

...

...

Jelení obora.

...

Jelení hora.

...

...

Dlouhým sestupem se od Jelení hory přesouváme k rozcestí Pod Homolí, kde zdejší zelenou značku jen překročíme. Právě Homole skrývá velkou výzvu - tzv. Slunovratné kameny. Nebo také Pohanští obři - Heidenmicheln či Pohanské kameny - Heidenstein, i Obětní kameny. To všechno jsou názvy pro dominantní skupinu kamenných útvarů nedaleko bývalé obce Horní Světlé Hory. O době vzniku i účelu dvou kamenů, které zjevně na vrcholek skály umístili lidé, se stále vede polemika. Nejčastější je tvrzení, že jde o Slunovratné kameny, které určovaly pozici slunce a byly jakýmsi astrologickým kalendářem.

Od říčky Časté využijeme modrou tečku z mobilu a k Homoli stoupáme cestou necestou. Sluneční kameny se objeví znenadání jako ďáblovy rohy, trčící z nevysoké skály. Přehlédnout je opravdu nelze. Čteme si informace určené tomuto působivému místu a lezeme nahoru ke kamenům. Nedlouho lelkujeme mezi oběma monolity a přemýšlíme nad tím, jestli opravdu jde o pomůcku k určení slunovratu.

Následuje pohodlná cesta pod Skalnatý hřbet (1 072 m n. m.). Na vrcholek šplháme malým kamenným mořem. Opatrně našlapujeme abychom nezapadli do jedné z mnoha skrytých děr mezi mechem porostlými šutry. Vrchol je bez rozhledu a jediné co zaujme, je vodou naplněná skalní mísa, v níž se odráží okolní smrkové stromy.

Znovu se vracíme na cestu a po nesmyslné odbočce dorazíme na další hezké bloky skalního hřebene. Stále jsme na Skalnatém hřbetu a teprve důkladným průzkumem terénu určíme správnou cestu k Lískovému vrchu. Dle webu tisicovky.cz nemá první nejvyšší vrchol pojmenování (web ho nazval Skalnatý hřbet - východní vrchol, 1 049 m n. m.), zřejmě však jde o Lískový vrch, byť na mapách je kóta tohoto vrchu vyznačena níže.

Na Homoli.

Slunovratné kameny.

...

...

...

Skalnatý hřbet.

...

...

...

Lískový vrch aneb Skalnatý hřbet - východní vrch (dle www.tisícovky.cz).

...

Problém nastává při sestupu, kdy se dostaneme do nepříjemných polomů kamenitého svahu. Motáme se v těžce průstupném terénu a je velké štěstí, že jde jen o pár set metrů. Zřejmě zde atakujeme l. zónu. Zákazy znovu nikde nejsou, ani na mapách jejich zakreslení nenajdete. Víme, že náš průchod tímto územím žádné negativní stopy nezanechá. Pokud se někdo odvolává při zákazu vstupu na plašení tetřeva, je to jen zástupný problém. Na Šumavě mám nachozeny desítky tisíc kilometrů a tetřeva jsem vyplašil a spatřil snad jen třikrát. Ne, turisté opravdu přírodě neublíží. To už dávno pochopili v sousedním NP Bavorský les a v době od 15. 7. do 15. 11. se v jeho končinách můžete pohybovat po cestách, stezkách i pěšinách prakticky bez omezení. Přísněji je chráněno pouze "jádrové území", které je většinou pralesovitého charakteru.

I. zóny přesto důležité jsou. Slouží k ochraně lesa a krajiny před dřevaři, po nichž často zůstává v podmáčeném terénu "pěkná paseka". To Šumava před několika lety nakonec poznala při likvidaci neskutečně přemnoženého kůrovce. Tyto zásahy bohužel přišly pozdě a byly nutností, aby vůbec nějaké vzrostlé smrčiny na Šumavě přežily.

Sestupujeme na lesní cestu, která vede bučinami až k Strážnému. V něm stíháme večeři v restauraci Na Zlaté stezce a teprve potom se jedeme ubytovat do Českých Žlebů.

Sestup z Lískového vrchu.

...

...

Chlustov.

Chlustov.

Žlíbský vrch.

Strážný.

...

Od Žlebského vrchu (1 080 m n. m.) na Stožec (1 066 m n. m.)

trasa a výškový profil

Ráno se skrze mlhy klube sluníčko a vypadá to na krásnou inverzi. To s potěšením pozorujeme z terasy ubytovny NP, odkud je nádherný výhled k Stožci. Tedy Stožci vesnici i Stožci vrcholu. Ten má být jednou z dalších tisícovek, které chceme dnes zdolat.

Vycházíme v 8:30 a přestože se ve stínu bělá v trávě jinovatka, slunce hřeje a je teplo. Nebe je bez mráčků a podobně se rozjasňují i naše tváře. Bude hezky!

První vrcholek máme nadosah hned za Českými Žleby. Však se také jmenuje Žlebský vrch. Zlatou stezkou vystoupáme k sedlu na kótu 980 m n. m., kde dříve stála víska Kamenná Hlava. Dnes po ní není ani památky, kromě rozevřené knihy a informaci o skalním útvaru Kamenná hlava, podle nehož se obec jmenovala.

Kde přesně útvar Kamenné hlavy hledat, nevíme. Přesto to zkoušíme a cestou k vrcholu Žlebského vrchu se motáme mezi mladými smrčky, se snahou ho najít. Jednu chvíli se zdá, že jsme u cíle. Několik velkých kamenů položených na sebe tomu napovídá. Zkoumáme ofocený obrázek Kamenné hlavy a moc se nám to nezdá. Dál ale nehledáme.

Zarůstající pastvinou směřujeme k lesu, odkud je to na vrchol jen několik minut. Okolní stromy znemožňují dobrý výhled na Alpy, který by se z vrcholové skalky naskytl. Vždyť na Dachstein jsme dohlédli již při stoupání loukou k lesu. Vytvořím nezbytné dokumentární foto u vrcholové tyče a začínáme sestupovat k Hornímu Cazovu. Kamenitý úsek s mohutnými buky pod vrcholovou špičkou je opět chráněným územím.

Žlebský vrch

Zlatavé ráno z terasy ubytovny NP České Žleby.

...

...

České Žleby - Zlatá stezka.

...

...

...

...

Vrchol Stožce.

Želnavská vrchovina.

Knížecí stolec.

Pod Žlebským vrchem.

...

Bischofsreut.

...

Po dosažení cesty jdeme od Horního Cazova k Radvanovickému hřbetu. Mělké sedlo mezi Žlebským vrchem a nejvyššími vrcholky Radvanovického hřbetu znamená, že převýšení nebude ani stometrové. Stará cesta nás vede mezi pastvinami ohraničenými kameny k horní části sjezdovky. Tady se chytáme lesního průseku, který končí na prvním z vrcholků Radvanovického hřbetu (1 020 m n. m.). Přes kilometr dlouhý hřeben o pár metrů převyšují celkem tři vrcholky, které všechny postupně navštívíme. K druhému se prokoušeme hustou smrčinou a za toto úsilí jsme odškodněni vzápětí. Široký hřeben září zlatavými barvami poletujícího listí a ticho zde ruší jen jeho jemné ševelení. Není třeba slov, stačí se jen dívat a vnímat všechnu krásu kolem.

Pouze nejnižší z tří vrcholků západní části Radvanovického hřbetu je označen vrcholovou tyčí. Nese název Radvanovický vrch (1 012 m n. m.) a my z něho budeme klesat na sever k cestě. Za ní Radvanovický hřebet pokračuje chráněným územím, ale jeho vrcholky již tisícimetrovou výšku nepřekonají.

Radvanovický hřbet

Radvanovický hřbet.

U Horního Cazova.

Žlebský vrch.

...

...

Pastviny u bývalé obce Radvanovice dnes zarůstají. Co zůstává jsou kamenné valy směřující od cesty k vrcholu Radvanovického hřbetu.

...

Na Radvanovickém hřbetu občas narazíte na nějakou zvláštnost...

Přírodní pomníček z roku 1947?

Mezník hřebene.

U jednoho z vrcholů Radvanovického hřbetu..

...

Zlatá stezka.

...

Stožec.

Šumava má svoji dlouhou a zajímavou historii a její objevování je zážitkem.

Občas se zde střílelo na nevinné. Padesátá léta tvrdého nástupu komunismu byla zlou dobou.

...

Lesní cesta nás postupně dovede na hlavní, směřující k Soumarskému Mostu. Jdeme do Dobré a těšíme se na oběd v jednom z mnoha velkých roubených domů, vystavěných v Tyrolském stylu. Celá osada, kterou založili dřevaři v roce 1816, je dnes skanzenem a po právu chráněna jako památková zóna. Pokud byste si ji chtěli celou projít, může vám to zabrat dost času. Dříve byla dokonce 5 km dlouhá.

Penzion U Němečka s restaurací je příjemnou zastávkou. Dáme si pivo, lehčí oběd a obdivujeme "muzeum" plné vojenských čepic, uniforem a mnoha dalších blbinek a artefaktů. Venku za oknem vše stráží obrněný transportér, kterým možná přijel některý ze zdejších návštěvníků. Dům slouží i jako penzion a, jak jsem dotazem zjistil, dnes mají plno.

Čeká nás hora Stožec, dnes mírně odhalená a oděná do křiklavě jásavých barviček mladé prostitutky.

Radvanovický hřeben je dlouhý. Toto je kus jeho severní části.

Pozdní babočka admirál na návštěvě v Dobré.

Jeden z mnoha roubených stavení Tyrolského stylu.

...

V hospodě penzionu U Němečka.

Tyto artefakty dnes vzbuzují jen úsměvy, ale vězte, že v té době, kdy cedule platily, zde šlo mnohdy o krk. S buzerací pohraniční stráže jsme se na vandrech v okolí Černého kříže setkávali kdysi běžně v 80tých letech i my.

...

...

...

Chraňte svoje JZD, dobře se vám PVD!

...

Velký bloud.

Nebudou muset díky islámskému terorismu zanedlouho tyto stroje opět stát na našich hranicích?

Vlčák, strážce hranic.

Bobík za zahnědlou Jedlovou.

Radvanovický hřbet koncem října předvádí svoji dokonalou krásu!

...

Údolím v mokřinách meandruje Žlebský potok.

Cestou ke Stožci.

Od vrcholu Stožce.

Na Stožec je cesta polomy zarubaná. Projít ale jde.

Výhledy jsou pouze omezené.

Modrého skřítka jménem Václav jisté již znáte. Objevuje se znenadání na všech vrcholech Česka, které, byť o pouhý metr, převyšují tisícimetrovou hranici.

Vrcholová pasáž. Pro snazší terén slézáme podle skal k jihu. Tudy bych doporučoval i výstup, který bude bez nebezpečí pádu mezi polomy uschlých smrků.

...

Nic nebrání tomu, abychom horu lépe poznali. Vlastně něco přece. 333 výškových metrů, které jasně dokumentují její převahu. A ty metry se s plnými bachory ukrajují jen těžko. Navíc se musíme prodrat kus cesty smrčinami.

Když za mnou něco začne funět, leknu se, že jsem vyplašil divočáka. Naštěstí je to jen Venca, kterému se nedostává kyslíku. Jsem na tom podobně a uklidňuji ho, že nad námi se již rýsuje cesta. Po ní půjdeme dokonce chvilku dolů.

To proto, abychom si výstup na Stožec řádně užili. Stoupání je prudké, dlouhé a třešničkou na dortu se stávají závěrečné metry k vrcholu. Zde musíme překonat překážkovou dráhu plnou balvanů, děr a padlých smrků, ponechaných svému osudu. To asi znovu atakujeme l. zónu. Kamenitý vrchol Stožce do ní patří. Ale nebojte se. Pokud budete mít trpělivost, jistě se zanedlouho na Stožec budete moci podívat bez nebezpečí. Národní park Šumava přece již dnes za úplatek nabízí průstup l. zónami kaňonu Křemelné, Zlatého stolečku Ždánidel, pralesem k Bílé strži, suchým lesem Trojmezné hory, mokřady Vltavského luhu a mnoha dalším míst, které se staly "majetkem" vyvolených. Za mrzký peníz co zaplatíte, zákazy najednou přestanou platit. Již nepošlapete vzácné květiny, nevyplašíte tetřeva a neznehodnotíte vzácnou divokou přírodu l. zóny. O to se postarají vyškolení průvodci divočinou.

I my našlapujeme opatrně a jdeme potichoučku. Nechceme divočíně ublížit, protože ani ona neubližuje nám. S opatrností vyzrajeme na svah pod vrcholem a zhluboka oddychujeme. Tenhle kopec opravdu nebyl zadarmo.

Stožec

Dolů klesáme podle skal, kde se polomům vyhneme. Protože kousek od nás je Stožecká kaple a Stožecká skála s vyhlídkou na obec Stožec a Trojmezenský hřeben, vstupujeme do ohrady, která obepíná další l. zónu. Jdeme jen pár desítek metrů a již nás vítá známá dřevěná kaple. Zbývá než se poklonit jejímu tvůrci, chvíli meditovat v dojetí nad její krásou a doplahočit se na Stožeckou skálu. Přetože jsem na ní byl mnohokrát, vynechat se nesmí. Vždyť je to nahoru od kaple jen pár minut.

Do Českých Žlebů máme posledních 5 km a do nich nás doprovodí modrá značka. Přecházíme Stožeckou luku a volným tempem zdoláme převýšení do vysoko položené obce.

V ubytovně NP zajdeme na jedno, ale jak jsme unavení, vysedávat se nám nechce. Vyhneme se tak velkému mejdanu, který se v hospodě večer rozpoutá a trvá dlouho do noci.

Ke Stožecké kapli je to takový kousek, že mne to překvapí.

...

Ornament na Stožecké skále.

Panorama hřebenu Trojmezné a osady Stožec.

Jelení vrchy a vzdálená Smrčina.

Knížecí stolec je mnohem blíž, než když jsem ho ráno fotil ze Žlebského vrchu. Už máme kus cesty v nohách.

Na Stožecké skále.

Hochstein.

Stožecká kaple.

...

U Českých Žlebů.

...

Pozor! Hlídám...

Hotel České Žleby.

Na Žlíbský vrch (1 133 m n. m.) a Chlustov (1 094 m n. m.)

trasa a výškový profil

Vstříc přilétlo nedělní ráno a my si posunujeme hodinky o 1 hodinu zpět. Je změna na zimní čas a díky tomu máme sbaleno již v osm. Jedeme do Hliniště s odhodláním doplnit sbírku tisícovek o další dva cenné vrcholy. Čeká nás Žlíbský vrch a Chlustov.

První kroky vedou loukou kolem zemědělského družstva či jak se dnes jmenují bývalá JZD, kde vzbudíme pozornost krav. Pro ně jsme nečekanou atrakcí. Bučí překotně na pozdrav, ale my jim neodpovídáme. Nejsme žádní volové. Zaujme nás ale jiný zvuk. Od Hliništského potoka, kde mokřady chrání PP Hliniště, k nám doléhá řev říjného jelena. Potřebujeme se dostat na Zlatou stezku se žlutou značkou a míříme směrem k jelenovi. Za potokem je vše jasné. Žlíbky jsou obklíčeny několika ohradami s vysokou zvěří.

Strážný od Hliniště. Mrazivá rána zdobí trávu jinovatkou. S ní se ale slunce velmi rychle vypořádá.

Pohled k Silnické hoře (998 m n. m.) přes PR Hliniště.

Myslím, že by se k nám holky rády přidaly, bohužel jim v tom zabránil plot pod napětím. To jsme sami okusili při jeho překonávání.

Žlíbky a Žlíbský vrch.

Žlíbský vrch se stane nejvyšší zdolanou tisícovkou vandru.

Strážný.

...

...

Hliništský potok.

Ohrady jelení zvěře pod Žlíbky.

Jdeme za hlubokým hlasem rezonujícím ztichlou krajinou a snažíme se jelena spatřit na vlastní oči. To se povede až když se přiblížíme k vzdálenější oboře. Jelenů spatříme snad dvacet a všichni nás s nedůvěrou pozorují. Přiblížím se k ohradě a oni odklušou opodál.

Zlatou stezku máme nadosah. Všimneme si, že v ohradě po pravé ruce postávají od jelenů oddělené laně. Procházíme kolem opravené kapličky a samoty Žlíbky, což je dům velký tak pro rotu vojáků. O kousek výš zase stojí nový dřevěný srub. Majitel má zrovna práci s uříznotou hlavou uloveného jelena s mohutným parožím. Slušně pozdravíme a vykračujeme si to k Žlíbskému vrchu. Znovu míjíme ohradu s několika jeleny, další s ovcemi a ve svahu pod námi za plotem v mnoha hektarové oboře slyšíme povykovat daňka. Je s danělami daleko. O něco blíž se pasou tři lamy guanako. Poznám je hned, jejich dlouhý krk je charakteristickým znakem. Však také patří k čeledi velbloudovitých a přezdívá se jim velbloudi Jižní Ameriky. Lamy byly domestikovány Inky na planině Altiplano již před 5 000 lety. Šumavské zimy jim proto nijak neublíží.

Čekáme až se k nám přišourají, protože i ony jsou zvědavé, abych je mohl zvěčnit hezky zblízka. Jde o příjemné setkání, cítíme se zde jako v nějaké ZOO.

Žlíbky.

...

Podzimní krajina má své kouzlo.

...

...

...

...

Jeleni nelení a brzy vezmou roha. Stihnu jen několik fotek.

...

Kaple sv. Benedikta.

...

...

...

Zlatá stezka.

...

V další ohradě v dáli spatříme... Lamy?

Jejich vzhled je prozrazuje. Lama guanako vyměnila planinu Altiplano za pobyt na Šumavě.

...

...

Musím říct, že pózovaly vzorně jako modelky. Trpělivě se nechávaly navigovat a tak jsem je blýskal ze všech stran.

V lese nad pastvinami narazíme na kámen s vytesaným letopočtem 1692. To již bylo období postupného úpadku Zlaté stezky, ale stále ještě po ní putovali soumaři v karavanách se solí do Čech a často zde bylo živo. Žleby, Žlíbek ostatně naznačují, že tato místa sloužila k odpočinku a občerstvení lidí a zvířat s nákladem.

Žlíbský vrch

Přicházíme na rozcestí, odkud se dáme vlevo na vrchol Žlíbského vrchu. Na něm stojí vysoký stožár, který mohl být i skvělou rozhlednou. Porost dnes výhledům zcela zabraňuje. Jsme na nejvyšším místě našeho třídenního putování. Nacházím vrcholovou knihu a s úžasem, velkou nostalgií a smutkem zároveň, si v ní čtu krátkou zprávičku z 15.9. 2012. Tehdy jsme si zde přiťukli sklenkami se šampaňským a připili k padesátinám Leny.

Ale časy se mění a my se v této sestavě zřejmě již nikdy nesejdeme. Kdo ví, jestli tu holku ještě někdy uvidím, žije již v jiném světě. Tisíce společně našlapaných mil smazal čas a zůstanou jen vzpomínky. Škoda...

Pod Žlíbským vrchem člověk cítí silnou karmu místa, kudy staletí procházeli soumaři. S dnešním klidem se to nedá srovnat.

Cosi zůstalo v této krásné krajině. Stačí mít oči otevřené...

Na Žlíbském vrchu.

Nečekal jsem, že po třech letech ještě najdu ve vrcholové knize náš zápis z oslavy nejkulatějších narozenin Leny a Romana. Zdá se mi to tak strašně dávno, jako by to nebyla ani pravda. Maže snad můj mozek všechny stopy po ukončeném vztahu? Několik tisíc společně našlapaných kilometrů, tisíce fotek, vše jako by náhle zmizelo. Zbyl jen hluboký smutek...

Chlustov

Obtočíme se okolo ohrazeného prostoru vysílače a stejnou cestou sestupujeme zpět na křižovatku cest. Chlustov máme před nosem. K jeho vrcholu nás povede neomylně lesní cesta. Protože jsme moc neklesli, snadno po ní dobýváme i poslední víkendovou tisícovku.

Na vrcholku u malé skalky stojí mimo tyče i vysoká mohyla a ukrytou vrcholovou knihou. Z ní je patrné, že ji mnoho příchozích neobjeví, neboť její první záznam je již mnoho let starý. Jistě "Chlastov", jak ho zde v zápiscích mnozí nazývají, je trochu stranou zájmu náhodných turistů, které zde v okolí přitahují známější vrcholy a stezky, ale o to je jeho dosažení cennější.

Navíc jde o mohutnou horu s mnoha krásnými partiemi plnými srázů a vzrostlých bukových lesů. Zážitkem je pro nás hned prudký sestup, kdy padáme dolů téměř volným pádem ostře vedenou svážnicí. Zklidnění přinese až spodní cesta, zvolna klesající k pěknému penzionu Chlustov. Začíná pršet, ale jde jen o malou přeháňku. Ostatně stejně jsme již nad Hliništěm. Místní JZD má pro nás otevřenou náruč a díky tomu projdeme jednoduše rovnou k zaparkovanému autu.

Cestou k Chlustovu klesneme jen mírně a tak výstup k vrcholu bude jednoduchý.

...

Vrcholová pyramida je vlastně hrobem psa, mazlíčka zdejších chalupářů či obyvatel. Pod vrchním kamenem skrýva v rezavé plechové krabici letitou vrcholovou knihu.

...

Tentokrát se na vrcholu objevil jiný druh trpaslíka. Trochu mladší a lenivější...

Pozůstatky houbové sezóny, co ani nezačala.

Magie bučin zklidňuje mysl. Před námi je posledních pár kilometrů třídenního putování barevně laděnou přírodou.

...

Penzion Chlustov.

Na závěr bych vás chtěl pozvat k návštěvě tohoto zasněného kraje, který je nejkrásnější právě na podzim, kdy jeho smíšené lesy září třpitivě zlatým leskem a kolem se povalující husté ranní mlhy, podobně jako v dobách, co Zlatou stezkou táhly dlouhé karavany soumarů se solí.

Zvláštní na naší pouti bylo i to, že ani na jeden z dosažených vrcholů dnes nemíří turistické značení.