Smrčinou na Plechý

Smrčinou na Plechý

Kdo se bojí, nesmí do lesa... řekli jsme si, když předpověď počasí hlásila silné bouře a vyrazili na dlouho plánovaný trek na vrchol Plechého přes masív Smrčiny. Nakonec jsme měli štěstí a jedinou větší přeháňku přečkali v suchu bývalé boudy kontrolního stanoviště hraničního přechodu Plešné jezero / Holzschlag. Jediným vážnějším kazem tak pro mne byly puchýře z dávno nepoužívaných pohorek. 
Naštěstí odměna v podobě večerních červánků na vrcholu Plechého tuto maličkost přebila.

sobota:

Masívem Smrčiny na vrchol Plechého

mapa

Vlakem z Volar přijíždíme do Horní Plané sice až v deset dopoledne, ale protože můžeme jít klidně až do soumraku, času máme dost. Přívozem překonáváme Lipenskou přehradní nádrž a v Bližší Lhotě se na chvíli zdržíme ve zdejší přístavní krčmě.

Zde nad mapou zavrhujeme postup po zelené TZ a míříme na Zadní Hamry, kde se po cestě podle Medvědího potoka dostáváme přes krásné louky k Schwarzenberskému kanálu. Až u turistického rozcestí Josefův důl bereme zelenou TZ za vděk. Pohodlně po ní nabíráme další výškové metry a nedaleko malé nádrže Tišina osvěžujeme nohy v ledové vodě Medvědího potoka. Dietně poobědváme z vlastních bohatých zásob na dva dny a kolem peřejí s vodopády, které jsou po velkých deštích hodně hlučné, přicházíme ke žlutá TZ z Nové Pece. Přestože jsme v masívu Smrčiny, je kolem nás hodně vzrostlých buků. Možná i díky tomu se zde kůrovec neprojevil v tak zničující podobě jako na hřebenu hory. Jak to nahoře vypadá víme z leteckých fotek Googlu i webových stránek mapy.cz.

Krátce zastavujeme i u odpočívadla na rozcestí U Tokaniště. Sem vede od Zadní Zvonkové červená TZ a my po ní už budeme pokračovat hřebenem až k Třístoličníku. Teď ale ještě musíme něco málo vystoupat. Procházíme vydatnými prameništi Medvědího i Huťského potoka a jdeme vzhůru k vrcholu Smrčiny, která má vlastně vrcholy dva, ale ten český je o 6 m nižší a jde pouze o nejvyšší bod na hranici. Rakouský vrchol Hochficht (1 338 m n. m.) s vrcholovou skálou je těsně za hranicí. K oběma vede asi 300 m dlouhá značená odbočka. Ta nás zavádí také k horní stanici lanovky známého lyžařského střediska Hochficht a tak se můžeme pohoupat na její čtyřsedačce. Jindy jistě skvělý rozhled do údolí Dunaje i k Alpám kalí mizerná viditelnost.

Nedaleko od vrcholu je na rakouské straně další skála, s velkým dřevěným křížem a lavičkou, ke které se musí vyšplhat po několika žebříkách.

Stezka dál prochází po česko-rakouské hranici polomy. Stromů kolem postupně ubývá. Já jsem spíš překvapený z toho, že tady ještě nějaké smrky kůrovcovou kalamitu přežily. Přecházíme Hraničník (1 281 m n. m.), kam má vést lanovka především pro lyžaře z Nové Pece mířící na Hochficht, a za ním po kratším bloudění tvrdě klesáme do mělkého sedýlka pod Studniční horu (1 160 m n. m.). Tady stromů opět přibývá, ovšem pouze bučin.

Nad hlavami se nám pomalu přeskupují tmavá mračna, spadne i několik prvních kapek a v dálce v Čechách občas zahřmí. Přemýšlím, jestli náš plán přespat opět po roce a půl v boudě na vrcholu Plechého, není příliš velký hazard. Předpověď silných bouřek mi stále vrtá hlavou...

Přívoz z Horní Plané do Bližší Lhoty je v provozu hned jak po zimě roztaje led a je hodně používaný. Cestu umožní nejen turistům a cyklistům, ale zkracuje dlouhou objížďku přes Novou Pec i dopravě.

...

Cena za osobu je spíš symbolická - 15,- Kč.

Na druhé straně je příjemná krčma, která nabízí dobrý výběr z mnoha jídel. Neodolám dobré držťkové polévce.

Od Zadních Hamrů dobře vidíme mohutný masív Smrčiny.

Medvědí potok, kolem něhož stoupáme postupně až pod vrchol Smrčiny, poslouží i k ochlazení nohou.

Smrčina je navzdory svému názvu smíšeným lesem mnohdy s převahou buků. K těmto lesům snad bude nyní směřovat celá Šumava, aby se neopakovala situace s přemnoženým lýkožroutem smrkovým.

Jistě je rakouská strana Smrčiny - Hochfichtu hodně nepříznivě poznamenána několika sjezdovkami a lanovkami, přesto si myslím, že lanovka z Nové Pece má smysl. Českou stranu nijak moc nepoškodí a umožní dosáhnout vrcholových partií hraničních hor nejen lyžařům, ale v létě i těm, kteří dlouhý výstup fyzicky již nezvládnou. Že jich nebude zase až tolik, je patrné z toho, že z rakouské strany i v sobotu lanovka stojí.

Skalka na hřebenu Smrčiny nabízí daleké rozhledy směrem k Alpám, dnes sotva dohlédneme dolů do údolí.

...

Mraky se začínají nad našimi hlavami vršit a stále víc hrozí bouřkami.

Vrchol Hraničníku s horní stanicí lanovky na rakouské straně. V pozadí Plechý.

Slunce na chvíli osvětlí i vzdálený nejvyšší vrchol české Šumavy, Plechý.

Hraničník je od Smrčiny snadno dostupný, nás z něho čeká strmý sestup k Studničné.

Dohlédnout můžeme k Lipnu, ale rychle se setmělo, na slušnou fotku to není.

Pod Studniční horou přibývá buků a krajina se znovu zazelená.

K hraničnímu přechodu Plešné jezero / Holzschlag přicházíme právě včas. Silně se rozpršelo a tak se schováváme do dnes již nefunkční dřevěné boudy celnice, kupodivu otevřené. Uvnitř je vzorně uklizeno a hlavně dost prostoru pro přespání. Domlouváme se, že na Plechý raději nepolezeme. Venku leje jako z konve, je skoro šest večer a jsme už dost unaveni.

Nakonec přece jen přestává pršet. Z Plechého (1 378 m n. m.) sestupuje dvojice, která nám potvrzuje, že bouda stále stojí a je otevřená. Roman s Lenou jdou hledat vodu a já si mezitím urovnávám myšlenky. Byla by škoda nevystoupat nahoru, přestože tady by nám nic nechybělo. Vlastně chybělo! Přece právě to nejdůležitější. Rozhled při zapadajícím slunci a pocit volnosti strávené noci na nejvyšším místě Jižních Čech a české Šumavy. Tedy pokud by někdo zrovna nestál na 21 m vysoké rozhledně na Boubíně (1 364m n. m.).

Nějak to všichni cítíme stejně. Během chvilky máme opět bágly na hřbetech a vyrážíme vstříc téměř čtyřistametrovému převýšení. Vrchol Plechého není z této strany zadarmo, což brzy pociťuji na vlastní kůži. Vyhřezlá plotýnka dává o sobě vědět už delší dobu, ale teď, ve strmém stoupání, které ztěžuje podmáčený terén, naplno. Metry přibývají neskutečně pomalu a tak, zatímco Roman mizí kdesi nahoře za obzorem, jsem vděčný Leně, že drží moje pomalé tempo. Asi toho má taky dost.

V jedné chvíli špatně odhadnu místo došlapu a nořím se s pohorkou do hlubokého řídkého bahna. To, že jsem si nevzal pouze lehké trekové botky se v této chvíli jeví jako dobrý tah, ale já vím své. Tvrdá podrážka dává zabrat mým chodidlům a otlaky, které již dlouho cítím, nijak moji náladu nezlepšují. Kleju až tak, že mě Lena musí umravňovat.

Sice se mi zdá, že nahoru nedolezu ani do západu slunce, ale nakonec se to přece jen daří.

A západ z Plechého je opět fantastický. Mezi pomalu rudnoucími mraky se valí stále krvavější slunce a nechává zapomenout na všechny bolesti i strasti. Fascinováni úchvatným divadlem stojíme na nejvyšším kameni hned vedle vrcholové tyče, o kterou opírám svoji zrcadlovku a snažím se zvěčnit všechny proměny nebe.

Slunce zapadlo za hřeben Trojmezné a my si na malém ohníčku pečeme buřty a chleba. To je další odměna za výstup na vrchol. V dáli za Lipnem doznívá bouřka a na nebi se zvolna rozpouští zbylá oblačnost.

Noc v chatce nemá chybu. Ráno zaspíme svítání a budíme se do slunného dne.

Dobrou skrýš před krátkou, ale silnou přeháňkou poskytuje bývalá celnice na přechodu Plešné jezero / Holzschlag.

Když už to vypadá, že zde složíme na noc své hlavy, pršet přestává. Přece jen vyrážíme k vrcholu Plechého.

Hraniční přechod do Rakouska.

Dole je bukový les pralesového charakteru. Jdeme po hranici přes slatě po povalovém chodníku.

Stoupáme podmáčeným terénem kudy se dá.

Vzhůru k výškám...

Nahoře již čeká modrá obloha a daleké výhledy.

Pohled zpět ke Smrčině.

Vrcholové skály jsou v mnohém podobné kamennému moři na Luzném. Nízké slunce dokonale zabarvuje jejich povrch a dotváří kouzelnou atmosféru místa.

Dnešní pojmenování hory vzniklo z německého názvu, který byl v minulosti uváděn v různých podobách (1346 Plechensteyn, 1604 Plecknsstayn, 1710 Pleckhenstein). Znamená lesklý kámen nebo skála a tento název byl zřejmě odvozen od třpytící se hladiny jezera pod severovýchodním svahem hory.

Plechý má oblý vrchol ze žuly moldanubického plutonu. Jeho svahy jsou vyvinuty asymetricky a je na nich množství tvarů glaciální a periglaciální modelace. Do severovýchodního svahu je zahlouben kar s ledovcovým jezerem, jehož příkré stěny se skalními výchozy a suťovými proudy dosahují téměř k samému vrcholu. (viz Wikipedia.org)

Vrchol Plechého nabízí mnoho dalších pohledů na skalky a kameny rozlehlého vrcholu.

Lena zapisuje chválu zdejší krajině do vrcholové knihy. Hned vedle je dokonce i dobře zajištěné vrcholové razítko.

Vzdálená bouře pomalu doznívá a nebe se čistí...

Střevlíků během cesty vidíme několik. Tento se jmenuje zlatolesklý a jeho kovově zlatozelený lesk je nepřehlédnutelný.

Loví hmyz, plže a požírá mršiny. Nás doufám vynechá. Přes den se většinou skrývá pod kůrou stromů. Zimu přečkává nejčastěji v trouchnivějících pařezech. Je rozšířen v horách západní a střední Evropy.

Poslední paprsky zapadajícího slunce barví kameny do růžova.

...

Magické divadlo pomalu začíná...

Nedaleko stezky stoupající od Plešného jezera k Plechýmu stál do roku 2009 druhý nejstarší smrk na Šumavě. Jeho stáří bylo odhadnuto na více než 559 let. Ještě starší byl Želnavský smrk, který pokáceli Schwarzenbergové v roce 1866 a kterému bylo 585 let. V roce 2004 po napadení kůrovcem uschl a v roce 2009 jeho suchý kmen dřevorubci z bezpečnostních důvodů pokáceli.

...

Pro tuhle chvíli stálo za to na vrchol vylézt.

Barvy se s postupně klesajícím sluncem mění ze žluté, přes oranžovou, až k rudé.

...

...

...

Rychle se začíná stmívat, jen vysoká oblaka ještě chvíli ozařuje za hřeben Trojmezné zapadlé slunce.

Večerní krátké posezení u ohně. Dřeva je všude dost.

neděle:

Sestup z Trojmezí prameništěm Světlé

Po snídani, kdy ze zásob donesené vody vaříme kafe a čaj. Před osmou už vyrážíme na další pouť. Po sobě na vrcholu Plechého, ani uvnitř v chatce, nezanecháváme, kromě trocha popelu, žádnou stopu. A na dálku ještě děkujeme několika cykloturistům, kteří když viděli zanechaný nepořádek v chatce, neváhali druhý den znovu vylézt nahoru a binec uklidit a odnést. To se dozvídáme z textu na stěně boudy, psaném v češtině i němčině, s prosbou o udržování čistoty. Jak dlouho zde uklizeno vydrží je však ve hvězdách. Pro nás i pro mnoho dalších poutníků horami je ponechání prázdných konzerv, papírků a pet lahví v přírodě nepochopitelné, pro jiné bohužel zcela běžné.

Protože jsem vyšel s časovým předstihem, můžu na Rakouské louce v klidu fotit mrazové sruby všech možných i nemožných podob. Nakrátko zastavuji u skalního převisu, odkud je již v dohledu nejen blízká Trojmezná, ale i Třístoličník s horskou chatou. Když pomalu sestupuji na Trojmezí, vidím přes hranici přecházet z Čech do Bavor srnu. Jen doufám, že tak neučiní časem všechna vysoká zvěř, protože pro ni jsou polomy problémem. Na Trojmezenském hřebeni nezůstalo po vzrostlém lese nic, jen spousta pahýlů a padlých stromů. A zatímco na rakouské i bavorské straně hranice proběhlo odstranění většiny mrtvých smrků a sázení původních dřevin. Na české spoušť zůstávà. To se týká především l. zóny, kde se ze zákona zasahovat nesmí. Zde l. zóna podle dnešního stavu sahá asi 500 m od hranic do vnitrozemí. Jen delší čas ukáže, jestli je nezasahování správné.

Rozhodneme se nepokračovat pro nás dobře známou trasou přes Trojmeznou a Třístoličník do Nového Údolí, ale zkusit projít k Ptačím skalám po zvolna se snižujícím hřebeni. Chceme zkusit pár desítek metrů a pokud to nepůjde, vrátit se zpět.

Od hranic zde vede cesta nejen po hřebeni, ale i po klesající rakousko-německé hranici. Znatelná je ovšem také projetá cesta do Čech. Zpočátku se po ní jde docela pohodlně, ale postupně nás padlé smrky nutí hledat nejschůdnější stezku. To se daří jen proto, že cesta je částečně prožezaná. Jde však o starý zásah v polomech. Za čas popadalo mnoho dalších stromů. Pokračujeme pomalu a plynule kolem pramenů říčky Světlé, ale k Ptačím skalám, které jsou více vlevo, se nedostaneme. Tam nás polomy nepouští. Nakonec se jde stále hůře a nezbývá než přelézat padlé stromy a jít kudy to jde. Kolem je plno kapradin, vysoká tráva a borůvčí.

Když se dostaneme do volnější krajiny jásáme, že nejhorší máme za sebou. Nakonec je ale opak pravdou. Co chybí stromům nahoře, máme totiž pod nohama. Průstup se stává nebezpečným, pády i menší šrámy postupně přibývají. Naštěstí podle podrobné mapy víme, že kousek pod námi je cesta stoupající na hřeben u Ptačích skal. Snažíme se proto držet Světlé. Konečně kousek pod námi cestu zahlédneme. Ještě pár desítek metrů a jsme zachráněni.

Brzy ráno nás vyhánějí ze spacáků hřejivé paprsky slunce.

Využívám dokonalého osvětlení, běhám po vrcholu a fotím. Je to skvělá ranní rozcvička.

Pohled na rakouskou stranu hranice je jiný než na naší. Zde zatím mají holou pláň, ale to se za deset let zřejmě obrátí. Ve vrcholových partiích se totiž mladé smrčky vůbec nevyskytují. Nemilosrdné slunce je spálilo ještě dřív než mohly vyrůst.

Modravé dálky skrývají vzdálené vrcholky Alp. Bohužel ani po ránu viditelnost není nejlepší. Při minulém vandru na Plechý to bylo jiné a focení hřebenů Alp jsem si užíval ráno i večer.

Leny se z vrcholu marně snaží mobilem spojit s domovem.

Stezka vede k Rakouské louce vrchovištní slatí přes povalový chodník. Dříve šlo o jediné bezlesé místo na Trojmezenském hřebeni.

Nad Rakouskou loukou.

...

Kamenný převis je téměř na hranici.

V dohledu je horská chata na Třístoličníku. Cesta k němu by trvala asi dvě hodiny.

...

...

...

Sestup k Trojmezí odhaluje krajinu bez jediného zdravého stromu. Tady se kůrovec se smrky nepáral. Když se vyhlašoval experiment nezasahování v l. zónách uvádělo se, že mladé a zdravé stromy kůrovec nenapadá a že přežijí. To se bohužel nikde nepotvrdilo a zmlazení se nekoná. Návrat lesa bude pro přírodu běh na dlouhou trať.

Hraniční kámen na Trojmezí.

Pohled na západ.

Náš průzkum poničeného území ukazuje, že se zde zatím daří pouze kapradinám (papratce samičí) a hojně se vyskytujícímu borůvčí.

Cesta není nijak příjemná, ale přece jen je to změna proti pohodlné chůzi stezkou.

Podruhé bych si ale postup polomy dobře rozmyslel. Může se totiž klidně stát, že to dál prostě vůbec nepůjde. Kůrovcové polomy však mají proti větrným jednu jasnou výhodu. K zemi totiž padají většinou jen kmeny bez větví. Jak to ale také může dopadnout nedobrovolně zjistili dva dny po našem průstupu tímto terénem dva čeští manželé...

V šumavských lesích u Třístoličníku se v úterý ztratili manželé. Zabloudili a brzy jim začaly docházet síly. Naštěstí i daleko od civilizace měl jejich telefon signál. Podařilo se jim dovolat německým policistům, kteří po dvojici začali okamžitě pátrat. Našli je díky vrtulníku. Ztracené turisty v těžko přístupných šumavských lesích vypátral před sedmou večer německý policejní vrtulník.V úterý se ukázalo, jak moc je dobré, když dnes policisté spolupracují bez ohledu na hranice. Kolem šesté odpoledne informovala telefonicky německá policie operační středisko jihočeské policie o tísňovém volání z oblasti Trojmezí na Prachaticku. Čeští manželé se ztratili někde v oblasti Trojmezí na Třístoličníku, řekl jihočeský policejní mluvčí Jiří Matzner.Dvojice už v tu chvíli byla velmi vyčerpaná a vůbec netušila, kde se nachází. Naštěstí se mobilním telefonem dovolali na linku německých policistů. Když informaci dostalo české operační středisko, okamžitě nasadilo do pátrání Horskou službu, které pomáhali i kolegové z druhé strany hranic. Telefonické spojení se již později nepodařilo navázat, ale podle popisu místa, kde se dvojice nacházela, byla členy horské služby vytipována lokalita Vysokého hřebenu, která je však z české strany nepřístupná, pokračoval Matzner.Němečtí policisté tak za několik minut zahájili pátrání ze vzduchu za pomoci vrtulníku. Už před sedmou hodinou večer informovali, že byl český manželský pár nalezen. O vyčerpané, ale zachráněné turisty se pak postarali němečtí lékaři.Zdroj: http://budejovice.idnes.cz/ztraceni-turiste-na-sumave-ddv-/budejovice-zpravy.aspx?c=A130612_145706_budejovice-zpravy_khr

Při svých cestách horami jsem měl možnost projít i čerstvé větrné polomy. Ten nejobtížnější kdysi pod vrcholem Libína, kde projít mezi čerstvě padlými stromy mezi jejich větvemi a korunami téměř nešlo. Vím proto, že mohou být i horší trasy, než byla tato. Přesto bych následování nikomu nedoporučoval. Ani ne kvůli kousku dočasně zničené l. zóny, kterou jsme prošli, přírodě jsme tím nijak neublížili, ale hlavně z důvodu možného zranění. Občas musíte dávat velký pozor kam šlapete. Navíc je postup nečekaně pomalý, my jsme šli 1 km přes dvě hodiny.

O dva dny později zde dokonce zachraňovali pozdě večer vyčerpanou manželskou dvojici, která se z polomů nemohla dostat (viz článek pod jednou z fotek).

Když nám trochu otrne, jdeme po odbočující cestě zpět na hřeben s Ptačími skálami. Znovu nás ale zastavují padlé stromy a tak se Ptačí skály stávají opět nedostupnými (viz i článek Nedostupné Ptačí skály). To, že se ke skalám a dál na hřeben dostat lze, jsem se mohl dočíst na webu v jednou z článků vášnivého mladého jihočeského entomologa, pro kterého byla jistě zdejší kalamita broučkařským rájem.

Sestupujeme kolem Stockého potoka k bývalé Polské chatě a cestou se dohadujeme, jak to vlastně s těmi Ptačími skálami je. Při sestupu z Třístoličníku jsou totiž vysoké skály vpravo, na ustupujícím hřebeni, krásně vidět, ale nejde o Ptačí skály. Kóta v mapách značí Jakubovu chýši a je možné, že takový je i název skal. Víc jsem se nedopátral. K těmto skalám by přístup měl být snažší, protože cesta po které jdeme je obchází. Problémem u nich můžou být nově a hustě vysázené smrčky. Trochu nejistoty dodává případu Ptačí skály i Lena, která při vyhledávání na Googlu našla jen malé skalky, i když některé mapy určují jejich výšku na 16 m. Tak nevím. Že bychom po nich někdy v budoucnu pátrali potřetí?

Poslední kilometry musíme asfaltkou a tak začínám v pohorkách neskutečně trpět. Přecházíme Schwarzenberský kanál a stále klesáme doprovázeni krásným Stockým potokem, který změní jméno po soutoku na Světlou a stává se svěží horskou bystřinou. U jejich soutoku chladím svoje otlačená chodidla.

Cestou se snažím fotit kaskády skal, padající vody a zůstávám hodně pozadu. Navíc kvůli puchýřům na patách vyhledávám šetrnější povrch. Najděte ho ale na tvrdé cestě, která v minulosti sloužila pohraniční stráži k rychlým zásahům proti narušiteli!

K cestě ze Stožce do nedalekého Nového Údolí přicházím značně demoralizován. Navíc mi neprojde vymyšlená zkratka přes železniční most a dál po kolejích. Nepomáhá ani, když kamarádům broukám do uší Rosu na kolejích. Lena se vlaků bojí! Ten ostatně za chvíli do Nového Údolí kolem přefrčí. Pro mne to znamená, že zapomínám na bolest a se zaťatými zuby vybíhám poslední kopec. No, vybíhám je asi silné slovo, ale důležité je, že jsme vlak zpět do Volar stihli.

My s orientací žádný problém nemáme a přesně trefujeme cestu od Nového Údolí.

V pozadí Vysoký hřeben.

...

Skály mezi Třístoličníkem a Hochsteinem.

Bishofsreut a Haidmühle (dole).

Jakubova chýše jsme si tyto skály pojmenovali sami. Nejspíš ale název vůbec nemají...

U Světlé, ke které se znovu vracíme při sestupu od Schwarzenberského kanálu, chvíli chladím své poničené nohy v ledové vodě, zatímco moje pohory zkoumá babočka admirál.

Světlá pod soutokem se Stockým potokem.

...

Nové Údolí.

Hodnocení článku

Anketa

Na rakouské i německé straně Trojmezné zvolili postup odstranění polomů vzniklých kůrovcovou kalamitou a následné osázení původními dřevinami, zatímco na české se ponechává obnova v l. zóně jen na přírodě. Jaký postup je podle vás správný?

329 37% Určitě je ten český lepší. Jen tak se zrodí ta pravá divočina.

241 27% Nejsem si jistý(á). Statisíce najednou padlých stromů můžou být pro přírodu příliš tvrdým soustem.

324 36% Rakouský a německý je šetrnější jak k lesu samotnému, tak i ke zvířatům a lidem. Na české straně tak vznikne pro vše živé neprostupná houština a smíšený les stejně nevyroste. I mladé smrčky dnes v l. zóně chybí a jejich návrat je nejistý.

Hlasovalo 894 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

psaroslav

18. června 2013 20:30

psaroslav říká

Tak jsem si zase spravil chuť, úplně závidím, že jsme nebyli s Vámi, zvlášť když jsem zahlédl známé tváře.Nějak se nám teď moc nedaří a tento článek je jako balzám. Asi se někdy přihlásíme k účasti, ale termín teď nedokážu říct.

Rony

18. června 2013 22:56

Rony říká

Určitě se můžete přidat kdykoli . Dám vědět až něco podobného naplánujeme. 

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

kuti

16. července 2014 17:00

kuti říká

Dobrý den,

pěkné fotky. Chtěl jsem se zeptat, kde případně mohu, podobně jako vy, sehnat povolení k rozdělávání ohně v první zóně národního parku Šumava, kde je toto jinak přísně zakázáno, a rovněž povolení k pochůzkám mimo turistické stezky. Děkuji.

Rony

18. července 2014 21:04

Rony říká

Rozdělejte si ho na území Rakouska, kde ona bouda leží, a ve které je ještě otvor pro kamna. Původní horský les ani zde již bohužel není, ten nechali chytré hlavy zcela zničit kůrovcem. Zato topiva na oheň zbylo pod vrcholkem Plechého dost. Místo našeho několikaminutového ohýnku si můžete zapálit klidně pořádnou vatru. Ostatně dříve ohně na Šumavě plály noc co noc a nikdo s tím problémy neměl.

Povolení do l. zóny můžete dostat od průvodců divočinou Šumavy a pokud jim zaplatíte příslušný neslušný poplatek, dostanete se dnes do téměř všech míst, kam se běžně nesmí. To potom najednou jde. Pokud ovšem nechcete čekat několik let až na vás dojde řada, zkuste Národní park Bavorský les, kde lze chodit od 15.7. po všech cestách i pěšinách.

Hezký den

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Rony

18. července 2014 21:04

Rony říká

Rozdělejte si ho na území Rakouska, kde ona bouda leží, a ve které je ještě otvor pro kamna. Původní horský les ani zde již bohužel není, ten nechali chytré hlavy zcela zničit kůrovcem. Zato topiva na oheň zbylo pod vrcholkem Plechého dost. Místo našeho několikaminutového ohýnku si můžete zapálit klidně pořádnou vatru. Ostatně dříve ohně na Šumavě plály noc co noc a nikdo s tím problémy neměl.

Povolení do l. zóny můžete dostat od průvodců divočinou Šumavy a pokud jim zaplatíte příslušný neslušný poplatek, dostanete se dnes do téměř všech míst, kam se běžně nesmí. To potom najednou jde. Pokud ovšem nechcete čekat několik let až na vás dojde řada, zkuste Národní park Bavorský les, kde lze chodit od 15.7. po všech cestách i pěšinách.

Hezký den

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Rony

18. července 2014 21:07

Rony říká

U obou opravuji... nechaly. Chytré hlavy jsem doplnil později a zapomněl je utvrdit ypsilonem. 

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.