Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Vyhlídky Jizerských hor ll. - Polední skály, Jizerka

vydáno 14. srpna 2013 – napsal Rony – žádný komentář

Třetí den jdeme ze Smědavy k Poledním skalám a Frýdlantskému cimbuří, které nás nadchne pohádkovými skalami s mnoha výstupy, a pak přes sedlo Holubníku na Černou horu.
Další den zamíříme rozpálenou krajinou na Jizerku, jedno z nejstudenějších míst u nás. Sestoupíme k hraniční řece Jizeře a přes Jelení stráň, Pytlácké kameny a slať Černá jezírka se vrátíme na Smědavu.

den třetí:

Na Polední skály a Černou horu

Polední skály

mapka Polední skály

Azuro dnešního rána je dokonalé. Znovu stoupáme od Smědavy k Pavlínovo louce a po odbočení na žlutou TZ dosahujeme okružní cesty kolem Smědavské hory. Tu brzy opouštíme a značenou stezkou se proplétáme mezi mladými smrčky až pod dobře viditelné Polední skály (1 007 m n. m.).

U Bílého potoka doplňujeje vodu, protože ta na smědavské chatě se nám chuťově nezdá. Po vydatné snídani placené polopenze hlad nikdo nemá a tak rovnou míříme mezi vrcholové skály, které nás přitahují jako magnet. Emilova věž, dvojitý viklan a další krásné skalky v okolí vrcholu jsou korunovány snadným výstupem na nejvyšší z nich. Dokonalý rozhled je umocněn průzračným horským vzduchem a šmolkově modrým nebem. Za zády máme mohutný vrchol Smědavské hory (1 084 m n. m.), kousek vedle Jizera a Černá hora, vedle plochý Holubník, zatímco před nosem se na klesajícím hřebínku objevuje mnoho dalších, větrem a vodou ohlazených obřích skal. Ráj horolezců.

Stezka vede kolem dalších skalních vyhlídek, na které postupně lezeme. Terén se rychle svažuje, ale pro okolní nádheru to ani nestíháme vnímat. Proplétáme se mezi skalkami a dostáváme se ke skalám pojmenovaných trefně Frýdlantské cimbuří.

Kolem nás prosviští mladý pár s ústy fialovými od borůvek. Jen se stihnu zeptat, jestli to tady znají. Odpoví, že ne, a jsou zase pryč. O vyhlídkách, které je obrovská škoda bez povšimnutí minout, nic neví, nebo je nezajímají.

Dohledání správné odbočky na Frýdlantské cimbuří, značené malou bílou šipkou na buku, nám dá trochu zabrat. Už už klesám do údolí Černého potoka, odkud se musím vrátit zpět nahoru pod skály. Jištěná cesta vzhůru totiž vede z opačné strany skal.

Lezeme a přecházíme plotny a mohutné balvany až k velkému dřevěnému kříži. Tyto kříže provází poutníky na mnoha dalších skalnatých vrcholech Jizerek a dodávají jim tu správnou poetickou náladu. Navíc jsou vždy i dobrým orientačním místem.

Znovu se lehce dotýkáme nebe a nechce se nám ani slézat. Okolo jsou oživlé stromy bučin, jejichž svěží zeleň skvěle doplňuje pohádkovou scénu. Pro tento moment stojí za to trmácet se hodiny lesní stezkou a propotit triko.

První pohled se nám otevírá na Smrk, který jsme si včera prošli.

Bílou Smědou přejdeme po můstku a stoupáme ke Smědavské hoře.

Mezi vysázenými smrčky bijí do očí tyto stříbrné. V zahradě u domku se hezky vyjímají, ale zde? Omyl s jejich vysazením se možná bude brzy řešit - likvidací.

Před námi se brzy objeví Polední kameny (1 007 m n. m.).

Jde o vrchol s mnoha skalami, které jsou začleněny do národní přírodní rezervace Frýdlantské cimbuří.

...

...

...

Výhledy jsou neomezené a dohlednost dnes výborná.

...

Pohled ke Smrku.

Průsek, kterým jsme přišli, pokračuje přes vrchol Smědavské hory.

Sestupujeme postupně krásným územím mezi skalami, kde je možné odbočit na několik zajímavých vyhlídek. Ty jsou na vrcholcích skal a je škoda je minout.

...

...

Výhled k Bílému Potoku přes Drbnu.

Na dohled je Frýdlantské cimbuří s vyhlídkou.

Lena nám ukazuje kudy dál.

...

Sešup je místy ostřejší, ale zcela bezpečný.

...

...

...

...

Frýdlantské cimbuří.

K vyhlídce vede krátká odbočka, kterou jsme chvíli hledali.

...

Železný žebřík vede na vzdušnou, ale bezpečnou skalní plošinu.

Lena shora shlíží na kamennou hradbu Frýdlantského cimbuří.

...

Paličník leží na opačné straně údolí Smědé. I tam je mnoho pěkně vytvarovaných skalek.

Černá hora

Opona se zatahuje v temném pralese, kterým prudce od skal sestupujeme do hlubokého údolí Černého potoka. Zde je uznána NPR Jizerskohorské bučiny, která chrání údolí potoka až témeř k Bílému Potoku a také mnohé okolní skály až k Poledním.

Kozí stezkou se podle Černého potoka dostaneme znovu na vrcholovou plošinu k místům, kde potok pramení. Tady poprvé pociťujeme, že na zdejších cestách, podobně jako na Šumavě, je pěšák v ohrožení. Kolem nás se řítí zpocení barevní polykači kilometrů a much, na svých železných (nebo titanových) ořích.

U rozcestí Nad Černým potokem nás opouští Jitka, která má na Smědavě domluvený sraz s kamarádkou a my opouštíme bikery zabranou Štolpišskou cestu. Po zelené značce stoupáme na sedlo Holubníku. Krásná stezka slatěmi nás vyvede na cestu k pramenu Kamenice, kde po téměř kilometr dlouhém povalovém chodníčku snadno překonáme převýšení na vrchol Černé hory (1 085m n. m.). Kolem nás je zmlazený les a mnoho uschlých mrtvých stromů. U vrcholu se vyvalíme na povaly, sušíme trička a doplňujeme ztracené kalorie. Horko je dnes o poznání větší, než předešlé dny a ubírá spoustu sil. Snažíme se víc pít. Kolem je plno potoků a tak s vodou není problém.

Za Černou horou je na plochém hřebeni výrazná skála nazvaná Čertův odpočinek. Kdysi zde čert, kterého zdejší lidé vyháněli z hor, ve vzteku rozbil skály. Lezeme na jednu z nich, ale moc se nezdržujeme. Rozhled zde chybí a navíc dole v lese slyšíme podivné zvuky, jako by nás chtělo cosi vystrašit.

Raději se vracíme na značku, která zde dělá vlevo vbok a míří dalším dlouhým povalovým chodníkem k Sněžným věžičkám. I k nim vede krátká zacházka, ale ta se vyplatí. Několik samostatně stojících skal je skryto ve vzrostlém lese, který jako zázrakem unikl zániku, podobnému lesům v okolí. Na jednu ze skal vede kolmo železný žebřík a tak je možné se shora porozhlédnout.

Opouštíme Sněžnou věžičku se Sněžnou hlavičkou a klesáme loučkou, hezkou stezkou na Rozmezí. Tady nás čeká panelová cesta a celkem nezáživný úsek Na čihadla.

Přírodní rezervace Na čihadle ukrývá vrchovištní slať s několika jezírky. Pohled na ně si vychutnáme ze zdejší dřevěné rozhledny.

V dávné minulosti zde na podzim chytali čihaři při tazích do pastí malé ptáky. Měli připravené klece s více druhy volavých ptáků, kteří při tahu lákali své druhy. Ti, když uslyšeli známý hlas, snesli se k čihadlu a byli odchytáváni. Pro chudý lid to tehdy byla tehdy jedna z mála možností obživy. Z části šli ulovení ptáci na trh, vetšina se ale snědla. Na jih přelétávajících ptáků bylo mnoho druhů a tak se chytali jikavci, pěnkavy, drozdi, křivonosky, čížci, stehlíci, hejly, dlasci, zvonci, konopky, lindušky a další.

Poslední kus cesty nás vede přes Knejpu, kolem Klečových luk pod Jizeru a nakonec na Smědavu. Přicházíme utrmáceni v půl šesté a již se těšíme na večeři. Ty jsou výborné a tak polopenze vůbec nelitujeme.

Černý potok.

Po zelené TZ jdeme na sedlo Holubníku.

Pomníček Bílá smrt se nachází necelých 100 m severně od sedla Holubníku. Na dřevěném sloupu tu visí malovaný obrázek, připomínající pošetilou sáňkařskou výpravu tří pánů - veletlustého hostinského z libereckého Radničního sklepa Arzböcka, obchodníka s šatstvem Mrase a kapelníka plukovní hudby Pochmanna. Ti se odpoledne dne 19. února 1909 vydali pěšky z Liberce do Kristiánova, kde se řádně a dlouho posilňovali. Za setmění začali rozjaření pánové stoupat z Kristiánova do sedla Holubníku, odkud chtěli sjet na saních do Ferdinandova. Na cestě je ale zastihla prudká sněhová bouře a nedaleko sedla Holubníku ztratili sněhem závátou cestu. Tlustý hostinský se bořil do hlubokého sněhu a nebyl schopen pokračovat dál. Sestavili proto troje saně, pana hostinského na ně posadili, zabalili ho do kabátů a sami dva vyrazili pro pomoc. Několik hodin bloudili severním úbočím Hejnického hřebene až před půlnocí konečně doklopýtali do Ferdinandova, kde sehnali pomoc. Hluboké stopy, které ještě nestihl sníh zasypat, je dovedly zpátky k panu hostinskému, který je prý očekával dosud čile a s myslí nezkormoucenou. Společnými silami ho dotáhli na Štolpišskou silnici, kde už na ně čekal kůň, který je dovezl dolů do Ferdinandova. (Wikipedie)

Přes sedlo Holubníku se jde povalovým chodníkem, tento odbočuje k vrcholu Holubníka.

Slatě na sedle Holubníku.

Také při stoupání na Černou horu se jde pohodlně. Celou cestu zdobí povalový chodník.

Před vrcholem byla většina smrků zničena a uschla. Dnes zde dorůstají jejich následníci. Je škoda, že nebyl vysazen smíšený, nebo bukový les. V centrální části Jizerek smrky bohužel zcela dominují.

...

...

Čertův odpočinek. Tady se podle staré pověsti čert hodně vyvztekal a rozbil v okolí několik šutrů obří velikosti, když ho lidé vyháněli z hor.

Les černohorský.

Sněžná hlavička.

Pohled ze sněžné věžičky.

...

...

Slatě Na čihadle.

...

Jezírko ve slati.

Kousek od slatí Na čihadle leží menší slať u Knejpy.

den čtvrtý:

Přes Jizerku k Jizeře a na Pytlácké kameny

mapka Jizerka

Jizerka a Jizera

Stoupající teploty jsou patrné i další ráno a tak je chůze po asfaltu cesty do Jizerky dvojnásob úmorná. V nohách cítíme předchozí den a tak se suneme pomalu vpřed bez emocí. Lena se dokonce musí vyrovnat s lehkým úžehem. Naštěstí se před námi občas objeví čedičový kužel hory Bukovec (1 005m n. m.) a ten nás k sobě přitahuje jako magnetová hora.

Když se dostaneme k říčce Jizerce, zvedá se nám všem nálada. Jdeme po naučné stezce Tři Iseriny slatí chodníkem nad malebnou Jizerkou. Můžeme se tak osvěžit v průzračné vodě potoka. Zprava přitéká Safírový potok a my se z informační cedule dovíme, že jméno dostal podle safírů, které zde kdysi rýžovali. K nalezení nebyly jen safíry, ale v malém množství i další drahokamy. První záznam hovořící o prospektorech hledajících v horách ametysty pochází již z první poloviny 15. století, kde cestu k nim popsal Ital Antonio Medici z Florencie. Z Itálie přišlo i mnoho dalších Vlachů, po kterých dnes zbyl název Vlašský hřeben. Po mnoho staletí se tak prosíval písek Safírového potoka i Jizerky a přinášel tak mnohým obživu. Dnes je zde NPR Rašeliniště Jizerky a podobná činnost zapovězena.

Jdeme kolem bývalé sklárny, dnes penzionu, k Panskému domu na kávu. Nikdo nemá chuť jíst a tak k obědu kupuji jen kešu oříšky.

Tady si v klidu rozmyslíme další postup. My půjdeme k soutoku Jizerky s Jizerou, zatímco Roman vyběhne zdokumentovat vrchol Bukovce a sejdeme se u jednoho z mostů.

Náš sestup je překvapivě rychlý, čekal jsem říčku vinoucí se po rovince loukou. Na Romana čekáme v údolí Jizerky u můstku. Brodíme se vodou mezi balvany, tolik podobným těm na šumavské řece Křemelné. Zasloužený odpočinek věnuji focení a stále se snažím o co nejlepší kompozici. Když přichází Roman, pokračujeme po chvíli ke Karlovskému mostu.

Ten je i přechodem do Polska a tak se dostáváme i na jeho území. Pohled z mostu na barevnými balvany posázené řečiště je jedinečný. Jizera je nádherná řeka a tak vůbec nelitujeme ztracené výškové metry.

NPR Rašeliniště Jizerky.

Jizerka.

NPR Rašeliniště Jizerky.

Kolem Jizerky vede NS Tři iseriny.

Malebná Jizerka. Stopy po dolování safírů již nejsou vůbec patrné.

...

...

Můstek přes Jizerku.

Jizerka často soupeří s kvildskými meteorologickými stanicemi o nejnižší naměřené teploty. Často jsou tady i v létě teploty pod bodem mrazu.

Bývalá sklárna Nová Huť pochází ze počátku 19-tého století a je dnes zajímavým penzionem.

Horské domy na Jizerce jsou dřevěné a vypadají moc pěkně. A protože se zde nic dalšího stavět nesmí, bude Jizerka malebná i nadále.

Jednen z domů skrývá i muzeum.

Víla Jizerka...

Jizerská oblast tmavé oblohy v údolí řeky Jizerky a údolí hraničního úseku Jizery byla vyhlášena jako tzv. „rezervace tmy“, t. j. oblast tmavé oblohy (polsky Izerski Park Ciemnego Nieba), za účelem informování široké veřejnosti o problematice světelného znečištění. Má popularizovat noční životní prostředí i podpořit turistický ruch. Na čtyřech místech byly umístěny informační tabule s různými tématy o noční obloze a světelném znečištění. V Jizerce dnes proto není ani veřejné osvětlení. Chráněná oblast tmavé oblohy zaujímá téměř 75 kilometrů čtverečních a spadá do ní i bývalá polská sklářská osada Orle, dnes turistické středisko. Na Jizerce by tak mělo být pouhýma očima vidět kolem 1000 hvězd, ve městech to bývá asi 200.

Jizerka před soutokem s mohutnější Jizerou.

...

...

Jako bych fotil Křemelnou nad Stodůleckým mostem. Jsme ale u Jizerky.

Jizera. Podle této řeky byly pojmenovány Jizerské hory a má starobylý, snad keltský původ. Pramení pod Smrkem v Jizerských horách a poté protéká Velkou jizerskou loukou (NPR Rašeliniště Jizery), kde tvoří v délce asi 15 km česko-polskou hranici. Tuto hranici tvořil celý její horní tok, ale po ustavičných hraničních sporech v letech 1537–1845 o to, který ze dvou pramenů na Smrku je ten pravý, je dnes státní hranice vedena průsekem mezi nimi. Za hlavní pramen je pak považován ten na polské straně.

Jizera vládne kraji.

Sucho posledních týdnů odhalilo prakticky všechny kameny v řece. A že jich tu není málo.

Jelení stráň a Pytlácké kameny

Od Jizery jdeme zpět. Míjíme širokou nivu Jizerky a necháváme za zády stejnojmennou obec. Čeká nás výšlap Lasičí cestou, po které nás popohání vzhůru prudké odpolední slunce pražící do zátylků tak mohutně, že se cítíme jako solární androidi. Teprve na hřebenové stezce si můžeme ve stínu stromů oddychnout.

Již jen kousek nad hlavami se objevují skály Jelení stráně (1018 m n. m.). Ty se správně jmenují Věžní skály a z vrcholu jedné z nich dohlédneme zpět k Jizerce, jeho loukám a Bukovci.

Pozvolna sestupujeme hřebenem k Pytláckým skalám, které se před námi zjevují v celé své kráse. Ještě před nimi míjíme Viklan a ze skal Vlčího doupěte z nadhledu pozorujeme Velkou Jizeru, lidmi opuštěnou louku, ležící již na polské straně.

Na Pytlácké skály lézt ani nezkoušíme, pouze do skalního okna, které vytvořily shora spadlé balvany. Kolem stojící vyšší les znemožňuje dobré kompozice a tak se zaměřuji víc na samostatné, okolo stojící skalní útvary.

Stále za nosem pokračujeme hřebenem kolem Českého vrchu k přírodní rezervaci Černá jezírka. Starý a časem rozvrácenÿ povalový chodník nás bezpečně převede přes podmáčené slatě i Krásný potok, který v nich pramení.

Za ním již čeká silnice a tak se ústup z hor stane bojem s nemilosrdným horkem, tvrdým asfaltem a vzrůstající únavou. Kilometry ubývají pomalu, občas mám chuť padnout do okolních močálů a nechat se sežrat rosnatkou. Nakonec přece jen dnešní "oddychový" den šťastně končíme u radlera na Smědavě.

Věžní skály na Jelení stráni (1 018 m n. m.).

Pohled k Bukovci a Jizerce.

Kameny u Vlčího doupěte.

Velká Jizera je již v Polsku a vede tudy značená stezka z Jizerky na vrchol Smrku. Tudy také šel Paulí s partou před dvěma roky přechod Jizerek. viz článek Mezi skalami Jizerek.

...

...

Cestou k Pytláckým skalám.

Pytlácké skály.

...

...

...

PR Černá jezírka chrání slatě na Středním Jizerském hřebeni.

Krásný potok ve slati Malé Krásné louky.