Krkonoše, východní část hor ll.

Krkonoše, východní část hor ll.

Naše odhodlání neslábne, přestože ne vždy se shodneme na stejných trasách. To však nikomu z nás nevadí, naopak si každý vybere to, co mu nejvíc chutná. Krkonoše nabízí mnoho různých pokrmů z provoněné Krakonošovy zahrádky.

Od Pomezních Boud na Lysečinskou horu a ještě kus dál...

mapa Lysečinská hora

trasa

Další den velká vedra ustoupila slabé studené frontě, což se projevuje několika vzácnými mráčky a příjemným ochlazením. Ideální den na delší túru.

Pohodlně se busem přesuneme na místo, které jsme s Vencou včera opustili. Ospalé Pomezní Boudy nás přivítají otevřeným informačním střediskem a my od rozcestí míříme vzhůru do lesů. Zelená vede k Lysečinské hoře (1 188 m n. m.), která dala pojmenování celému hřbetu. Hraniční kameny s přepsanými písmeny, které byly kdysi do nich vytesány, dnes nenesou písmena D a CS, ale P a C. Časy a státy se mění, hory a stezky zůstávají.

Velmi hezkou partii procházíme po hřebenu, kde již převažuje kleč a nižší vegetace. Díky ní se občas můžeme porozhlédnout po okolí. Samotný vrchol leží na rovinatém úseku a bylo by těžké ho s jistotou určit. Nápomocen nám však je dřevěný sloupek, v němž zeje zubatá mezírka. Jde o značkovač, který sběratelům úpských tisícovek pomůže rozlišit zdejší jednotlivé vrcholy.

Modlitba pro Tibet. Určitě bude skvělé zachovovat tibetskou kulturu i jejich malý národ. Snad tohle ví i Číňané. Ještě více však tyto malé národy či kmeny, stále ještě rozeseté v odlehlých a nepřístupných místech po celém světě, ohrožuje bezohledný západní turismus, který jim na první pohled pomahá v nuzných podmínkách, na druhou stranu ničí.

Z havárie letadla v Obřím dole...https://www.malaupa.cz/pad-letadla-junkers-52/

Stezkou k Lysečinské hoře...

Dějiny pohly státy..

...

Rottrovy boudy.

Sněžka od Lysečinské hory.

Bukowskie jezero.

...

...

Dinosaurus hlídá krkonošský hřeben.

Vrchol Lysečinské hory s razítkem Maloúpských tisícovek.

Vrcholové foto.

Za Lysečinskou horou se oddělíme od hraničního chodníku a sestupujeme k Cestníku. K němu nás dovede Pohádková stezka. Opravdu si na ceduli jednu krátkou přečteme, Franta německy.

Cestník je zastávkou, kde se míjíme s dvojicí z Olomouce. Při tom zjišťujeme, že se náš jihočeký dialekt s jejich olomúckým zase až tolik neliší. Prostě si rozumíme.

Další tisícovkou na trase je Dlouhý hřeben (1 085 m n. m.). K němu vede hezká lesní cesta a teprve poslední část je víc dobrodružná. Ale i nevyužívaná zarůstající odbočka je pohodlná.

Z hranic sestupujeme k Cestníku...

Na Pohádkové stezce.

Cestník.

...

...

Stoupání na Dlouhý hřbet...

Kostel v Malé Úpě.

Bratři v triku na vrcholu Dlouhého hřbetu.

Sestup po staré, upravené cestě.

...

Nad Spáleným Mlýnem.

...

...

Za vrcholem dohledáme cestu zpět a sestupujeme k Spálenému Mlýnu. Stará cesta je ve svahu zpevněna kameny a je škoda, že sem nevede turistická značka a že se o ní neví. Výhledy k Pěnkavčímu vrchu lemují rozkvetlé náprstníky všech barev a my rychle klesáme k Malé Úpě.

Oběd a pivko si musíme ve Spáleném Mlýnu odpustit, protože pro mnoho zdejších bud a chalup ještě turistická sezóna nezačala. Vždyť je teprve 30. června. Neuspějeme ani u Janových bud, kam nás dovede dlouhé stoupání. Zavřená hospoda tak je zjevně tou poslední kapkou, kterou přetekl kýbl trpělivosti Venci.

"Kašlou na turisty, všechny hospody zavřený, to snad nemyslí vážně... Kašlu na Pěnkavčí vrch, jdu rovnou na autobus dolů do Velké Úpy."

Restaurace často nefungují, neuživí se, nebo nemají obsluhující personál či kuchaře. Míjíme jich hned několik.

Znechucení Venci vyvažuje snad jen to, že dnes dva důležité tisícovkové vrcholy na jeho kontu zdolaných přibyly. Pěnkavčí vrch je ještě dost vysoko nad námi a sil ubývá. Rozdělíme se a my s Romanem pokračujeme dál po cyklotrase do Pece po svých.

Spálený Mlýn.

Frantovy Mimikry. Nikde nenajdeme hospodu otevřenou pro turisty.

Prstnatec Fuchsův.

Velká Úpa.

Lanovka z Velké Úpy k Portášovým boudám jezdí i v létě.

...

Od Sněžky hřebenem k Hrubému vrchu

mapa Sněžka

trasa

Opět se vrací vedra, která slibují vysoko překročit třicítku a tak moje volba, nezúčastnit se dobývání vrcholů na opačné straně, je jasná. Těsně před odchodem se ještě rozhodne Franta vystoupat k Slezské boudě Obřím dolem a tak si dáváme sraz u Luční boudy, odkud budeme mít cestu stejnou.

Bezvětří dnes umožní výjezd až na Sněžku. Se slevou za ubytovací kartu výjezd vyjde na 160 Kč. Je to levnější než večeře v Peci.

Po ránu se na Sněžce potuluje jen několik lidiček. Neomezeně tak mohu fotit atmosféru hory bez davů, které jistě brzy plošinu zaplní. Již nyní začínají mladé holky vztyčovat jakési vlajky sponzorů, protože zde zanedlouho profrčí běžci horského marathonu z Polska. Opodál na východní straně svět rozespale pozorují dva mladí Češi, kteří ještě po dlouhé noci nestihli sbalit své bivaky. Kolem jdoucí sběratel odpadků je upozorňuje, že by za tohle ležení mohli dostat od strážců parku pokutu.

Dívám se do hlubin Polska a přemýšlím jestli náhodou není lepší být tu takhle sám. Se svými myšlenkami oprostěnými od běžných starostí, které se jinak na člověka hrnou. Samotě se nevyhybám, spíš ji vyhledávám. Je na ní cosi vznešeného, čistého, co vás nutí soustředit se jen na to podstatné. Vše ostatní se tříští na drobné střepiny, které hlava nechce řešit.

Sněžka...

...

...

...

...

...

Slezský dům.

Studniční hora a Obří důl...

Polský smog.

...

Karpacz.

...

Kaple sv. Vavřince.

...

Vím, že mám hodně času, přesto začínám pomalu sestupovat k Obřímu dolu. Významnou zastávku dělám u pomníčku dvou horolezců, Spousty a Messnera, kteří zde 16. 1. 1975 zahynuli při záchraně další oběti tehdy dokonale ledové hory. Pamatuji si červenou čáru, co se vinula dole v hlubině pod námi, když jsme jako patnáctileté děti složitě sestupovali k Slezské boudě při lyžařském výcviku. Netušili jsme, že je od krve zříceného turisty. Podle mne to byl právě tento tragický den, vždyť druhý den ráno jsme se oři snídani o všem dozvěděli. Náhoda, kterou mi nemusíte věŕit, ale ona je pravdou. Ten den jsme byli poslední, kdo dolů sešel. Spolužák si vzpomíná i na to, že obě naše holky vedli za ruku polští záchranáři a učitel šel jen v tlustých ponožkách s botami v ruce. To mi v paměti nezůstalo. Že šlo o život, ano.

Z polské strany se od jejich lanovky valí hromady nadšenců. Vidím je shora jako malé mravenečky, co si dokonale umetli svoji cestičku směřující za obživou. Nejde však o mravence, nejde ani o obživu, byť mnozí zásoby jídla a pití jistě nesou. Proplétám se mezi nimi, míjím Slezskou boudu a polskou stranou, neboť stezka přes Úpské rašeliniště je restaurována a zcela turistům uzavřena, jdu dál k výhledu na jezero Maly Staw. Něco denního času zacházka ukousne, přestože se zdržím jen krátkým pohledem shora na krásně umístěné jezero. K rozcestí se žlutou přijdu na minutu přesně jako Franta. Obří důl má zdárně za sebou a vypadá svěže.

Křížek v upomínku na událost z ledna 1975. Vzpomínám, jak tehdy ledová hora vypadala, dívám se dolů a vybavuji si krev na sněhu, která byla ze stezky hluboko dole vidět. Jen mi není jasné to, že nás vůbec pustili dolů k Obří boudě řetězovou cestou. Spolužák Jirka si vzpomíná, jak obě naše holky dolů doprovázeli polští záchranáři. Ale je to tak dlouho, vše se ztrácí v nejistotě vzpomínek...

Detail upomínkově desky.

K Luční boudě půjdu poprvé polskou cestou. Povalový chodník přes rašeliniště je v opravě.

...

...

...

Sněžka.

...

Studniční hora.

...

Slezský dům je připraven k pŕijetí probíhajících běžců horského maratónu.

...

Malý Staw.

...

Luční boudu míjíme a kolem kapličky s jmény obětí hor procházíme mezi Studniční a Luční horou. Oba vrcholy jsou nadosah, ale chrání je zákaz vstupu, který cedulky jasně dokazují. To se chápat dá.

Modrý důl i odtávající mapa republiky, která však odsud čest svému názvu zrovna nedělá, jelikož to úhel pohledu znemožnuje, necháváme brzy za sebou. Kolem Výrovky a chalupy Na Rozcestí míříme k Liščí hoře. Ani zde se před ostrým sluncem neskryjeme, kolem převažuje nízká kleč. Dohledáme vrchol, který je pár metrů od pěšiny a přes Liščí louku pádíme rovnou k lanovce na Hrubém vrchu. Tentokrát ji využijeme pro ulehčení sestupu dolů.

I dnes máme čas na bazénový relax, ovšem již u něho nejsme sami. Je sobota, začaly prázdniny a ubytovací kapacity Pece se více zaplnily.

U Luční boudy...

...

Luční bouda.

Vysoké Kolo.

Sněžka.

Studniční hora.

Památník obětem hor...

...

Luční hora.

Památník obětem hor.

...

...

Modrý důl.

Vzdálená Černá hora.

...

...

Z výhledu nad Výrovkou dohlédneme na Kozí hřbety a Medvědín nad Špindlem.

Kozí hřbety a Vysoké Kolo.

Rozcestí u Výrovky.

Výrovka...

...

Vrchol Liščí hory.

...

...

Liščí louka.

Rýchory

mapa Rýchory

trasa

Ráno balíme a brzy vyrážíme přes Horní Maršov do Dolních Albeřic. Má být znovu až 38°C. Výstup ještě zvládneme v příjemném chládku lesa beze ztrát.

Na rozdíl od Venci nedaleký Mravenečník (1 005 m n. m.) ignoruji a fotím si na louce u Rýchorského kříže lilie. Po NS Rýchory si to šlapeme k výhledům u Sněžných domků. Je znovu zamlženo a dohlednost mizerná.

Okáč horský je častým návštěvníkem lučních květů Krkonoš.

Stoupání k Rýchorskému kříži naštěstí vede stinným lesem.

Křížek v Suchém dolu.

...

Rýchorský kříž.

Cestou bratří Čapků projdeme také Dvorský les, který je zatím přísně chráněný, ale uvažuje se o jeho zpřístupnění i mimo značené stezky. Upřímně, zase nic moc světoborného v něm nevidím. Teprve za vrcholem Dvorského lesa (1 038 m n. m.) se objevují pokřivené skupiny buků a bříz, které stojí za povšimnutí. Ač se občas píše, že podivné tvary vznikly díky nevlídnému počasí, pravdou bude, že jsou to pozůstatky stromů, které vyrůstaly v době, kde zde les ještě nebyl a mladé stromky mrzačilo nejen horské počasí, ale především spásání vegetace dobytkem.

U pěkně umístěné Rýchorské boudy se dobře naobědvàme a příkrým sestupem klesneme, co jsme ráno vystoupali. Poslední kousek musíme po zcela novém asfaltu, který ještě voní nezaschl a lepí se na boty. Už je opravdu vedro. Naše krkonošské putování šťastně končí a těch slibovaných 38°C v klimatizovaném autě cestou domů ani nepocítíme.

Rýchorská bouda od Rýchorského kříže...

...

Rýchorský kříž.

Lilie.

Perleťovec stříbropásek.

...

...

Královecký Špičák.

...

Sněžné domky.

Všudepřítomné opevnění.

Dvorský les leží v l. zóně NP.

...

...

...

...

Rozlomená bříza se za šera v mlžném oparu stane přízrakem.

U Rýchorské boudy.

...

Rýchorská bouda bude posledním zastavením krkonošské anabáze.

Vyhlídka na místě bývalé Maxovy boudy.

...

Na rozloučenou...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.