Za šumavským modrým nebem aneb "hrnečku dost..."

Za šumavským modrým nebem aneb "hrnečku dost..."

Opět se Čechy noří do chmurných dnů, kdy nebe jako by přestalo existovat. Nevidíte slunce, nevidíte mraky, nevidíte nic. Jen bezvýraznou šedivou oblohu, která dokonale tlumí všechny svěží podzimní barvy. Mnozí se tomu snaží podvědomě uniknout a nalézt pro sebe alespoň malý kousek modrého nebe. Proto putují do hor, a stále výš a výš, dokud ho nezahlédnou. Ne vždy se to ovšem podaří. Pokud ano, pak euforie společně se slunkem dokonale rozehřeje nejen tělo, ale i duši. A zatím hluboko dole přetéká a kypí hustá kaše, až se chce vykřiknout "hrnečku dost..."

Najít koncem října ubytování je úkol celkem jednoduchý. Alespoň tedy na Šumavě, kde je dnes nespočet penzionů, hotelů a jiných ubytovacích zařízení. Mnohé z nich nabízejí výrazné mimosezónní slevy a tím postupně zvyšují pozornost turistů. Malebná podzimní příroda láká, vždyť právě koncem října je prokreslena tolika barvami, že by i impresionistický malíř zajásal.

Naše volba padla z několika důvodů tentokrát na obec Lenoru. Jedním z nich byla přítomnost bobrů nedaleko mostu přes Teplou Vltavu - Rechle, který je významnou technickou památkou. Penzion Lenora nebo také Garni sice mimosezónní slevu nenabízí, ale ani cena 400,-Kč se snídaní za noc není nijak přemrštěná. Velký starobylý dřevěný dům s mohutnou vysokou střechou, jak se zdejší domy v alpském stylu dříve kvůli přívalům sněhu stavěly, byl již od pohledu do webových stránek přitažlivý. A svého rozhodnutí jsme nelitovali.

Za bobry evropskými k Teplé Vltavě

mapka Lenora

Páteční odpoledne nám mělo dát odpověď, jak je to vlastně s těmi bobry evropskými na Vltavě je. Ti byli, podobně s mnoha jinými zvířaty, jako škodná v minulých stoletích loveni a houfně vybíjeni, a nyní se opět do naší přírody vrací. Z našeho území bobr evropský zmizel již v roce 1876. Bobři jsou nyní chráněni a dost rychlým tempem se, díky své plodnosti a umění se přizpůsobit, vracejí a své teritorium stále rozšiřují. Právě Jižní Čechy s mnoha rybničními soustavami jsou pro ně pravým rájem. To bohužel zmamená problém. Jejich až 8m hluboké nory by vážně poškozovaly hráze starých rybníků a tak kvůli ochraně hrází bude vyhlášena tzv. zóna C, pokrývající prakticky celé Jižní Čechy. V ní bude povolen myslivcům odstřel.

Jen některá místa zůstanou pro bobry vhodná. Jedná se především o Národní park Šumava a malé území u hranic na pravém břehu Lipna. Hranice zóny C povede po břehu Vltavy právě kolem Lenory a paradoxně zdecdojde k situaci, kdy na jedné staně řeky budou bobři dále chráněni, zatímco na druhé nemilosrdně stříleni.

V celé České republice se odhaduje počet bobrů na 3 500 jedinců, zatímco na Šumavě je jich jen několik desítek. Šířit se do Národního parku začali od Alžbětína u Železné Rudy z Bavorského lesa. Však jsme si také před dvěma lety dobře všimli ohlodaných stromů v okolí obou Javorských jezer, ležících na opačných stranách Velkého Javoru. Od říčky Řezné se rozšířili do Křemelné, Otavy a dalších toků.

Abychom se k území bobrů vůbec dostali, přecházíme nejprve náhon do bývalé sklárny a o chvilku později i most přes Teplou Vltavu, těsně pod soutokem s Řasnicí. Míjíme torzo opuštěné, kdysi velmi dobře prosperující sklárny, jejíž kořeny sahají do roku 1834, která stojí nedaleko. Založil ji Jan Mayer a jako jedna z mála skláren měla svoji vlastní huť na výrobu skla. Pozdější majitele Alfonse a Siegfrieda Králiky připravily o jejich majetek poválečne Benešovy dekrety a podnik se stal na několik desetiletí součástí n. p. Sklárny Český křišťál. Po nepovedené privatizaci byla Sklárna v roce 1995 uzavřena. Ještě dnes k nebi mezi prázdnými budovami trčí vysoký komín, jako prostředníček, žalující a varující zároveň. Všeho dočasu!

Do zahrady lenorského zámku se bohužel nedostanrme a tak do ní jen nahlížíme přes vysokou zídku.

Teplá Vltava.

Soutok Řasnice s Teplou Vltavou.

Za řekou se snažíme kopírovat břeh řeky, ale po vydatném dešti z poloviny týdne to snadné není. Přesto nás podmáčená louka pouští až ke krytému dřevěnému mostu Rechle. Tedy jen k hromadě složených starých a mohutných trámů. Most čeká rekonstrukce, což nás docela mrzí. Na přechod řeky můžeme zapomenout. Zkoušíme jít dál až k PP Malá niva, kde mokřady další průchod zcela znemožní. Bobry nikde nevidíme, jen několik pokácených stromů na druhé straně řeky dává tušit jejich přítomnost. Nebo minulost, neboť demontáž Rechle je musela hodně vylekat a kdo ví, kde je jim nyní konec.

Zpět přes louku jdeme k turistickému rozcestí Zelená cesta, kde se křižuje modrá se zelenou. Především modrá značka do Českých Žlebů přes bučiny Radvanovického hřbetu láká k hezké procházce, bohužel na ni není čas. Místo toho zkoumáme náhon, podle něhož dojdeme až k řece a kempu u Houžné. Přejít se ale nikam nedá a tak nezbývá než se vrátit zpět. Nad námi se mezi stromy objevuje lenorský zámek, dnes bohužel také opuštěný a postupně chátrající. Je ale na tak krásném místě, že si snad svého kupce a zachránce najde.

Když neuspěje ani náš pokus nakouknout do areálu sklárny, jdeme na večeři do restaurace U Grobiána. Zdejší penzion byl alternativou k vybranému penzionu Garni.

Rechle ve své staré podobě je již minulostí. Zub času nahlodal bytelné trámy a nezbylo než přistoupit k jeho kompletní obnově.

Torza mostu.

Lenora od Radvanovického hřbetu.

Zátoňská hora.

Straky jsou chytří a nádherní ptáci. Fotit se nechaly jen z povzdálí.

Ani kočka na ně nevyzraje.

Pěticípá hvězda na balvanu signalizuje blízkost západní hranice.

Chlustov (1 094 m n. m.).

Variace na podzimní téma.

Teplá Vltava u Houžné na svém břehu skrývá malý kemp. Zdatní vodáci odsud sjíždí řeku k Soumarskému Mostu a Pěkné.

...

Abstrakt říjnových dnů.

Pohled k zámku.

Opuštěná vrátnice lenorské sklárny. Vrátí se ještě někdy její zašlá sláva. Dnes někteří skláři přešli do nedalekého bavorského Mauthu, kde se sklárně přežít zdařilo.

Ani tohle nepomohlo?

...

Trek kolem Boubína a na Zátoňskou horu

mapka Boubín

Ráno nás něco přes hodinu zdrží ukázka pečení chleba a jiných dobrot v lenorské obecní peci, kde mistr pekařský pan Augustín Sobotovič každou poslední sobotu v měsíci provozuje své prastaré řemeslo. Hliněná pec byla postavena mezi lety 1834-37 a znovu se po opravě rozhořela v roce 1997. Již od pěti ráno se pec rozpaluje připraveným dřevem, aby se po deváté důkladně vyčistila od popele a mohlo se péct. První várka je upečena během půlhodinky, mezitím spolu se třemi desítkami dalších hostů pozorně nasloucháme vyprávění pana mistra. Pak můžeme zdarma ochutnat výborné preclíky i lenorskou česnekovou placku, ale další hodinu již na upečený chléb nečekáme. V jedenáct nás totiž vláček vyveze do nejvýše položené železniční stanice na Kubovo Huti, odkud budeme svahy Boubína vandrovat zpět do Lenory.

Ještě před pečením se stihneme pokochat krásnými sklářskými výtvory v nedaleké galerii Skleněný sen, kde se nám dostane i odborného výkladu. Využívám možnosti focení, barevnost skla a neobvyklých tvarů mě fascinuje. A to je zde v malé místnosti jen část vyrobených skvostů. Kupuji skleněnou kobru a k ní dostáváme i vizitku, slzu pro štěstí a doporučení navštívit velkou galerii v nedalekém bavorském Mauthu, kde vystavené výrobky lenorských sklářů nyní vznikají. Z webových stránek glasblaeserkunst-mauth.com se dozvíte, kdy je možné zkusit si něco "pěkného" vyfouknout. Jistě to bude hračka...

Ráno jsme u pece první.

Přesto se nejprve jdeme zahřát do galerie Skleněný sen, která je nedaleko.

Galerie Skleněný sen šálí oči všemi barvami. Na své si přijde opravdu každý...

...

Tohle nářadí se dnes již nepoužívá, přesto, nebo právě proto, jde o originální kousky hodné k prozkoumání.

Vysoce jedovatí hadi...

...

...

...

Akvárium.

U roztopená pece se ohřejeme, brzy se ale popel bude vydnášet.

Čistění pece musí být důkladné.

Pan Sobotovič pracuje i v důchodu. Nejvíc každou (mimo zimní období) poslední sobotu v měsíci.

...

...

Pečeno!

Kolem jezdí kolony belgických vojenských aut do VVP Boletice.

Přesunujeme se na vlakové nádraží. Dopolední mlha začíná řídnout až ve stoupání od Zátoně ke Kubovo Huti. Přesto se v Kubovce stále převalují její poslední zbytky a vytváří zajímavou kulisu. Víme, že dnešní vandr bude dlouhý a tak se moc nezdržujeme. Po modré stoupáme na Basumské louky. Zde se dostáváme na zelenou značku, která je i Lesnickou NS a vede od Pravětína až k Idině Pile. Její část od Boubína k Pravětínu jsme si prošli právě před rokem.

Procházíme pod Basumským hřebenem pod Červený vrch (1 203 m n. m.), kde se neznačenou cestou vydáváme vzhůru k Basumské chatě. Stoupání vytěženým lesem umožňuje daleké výhledy na Želnavskou hornatinu, k Lipnu a hřebenu Trojmezné. Horní Basumskou cestou se dostáváme do výšky 1 200m, kousek nad námi je vrchol Basumský hřeben (1 288 m n. m.). Ten nás láká, ale již procházíme NPR Boubínský prales. Brzy se také k Boubínskému pralesu přiblížíme. Krátkým sestupem u Kaplického potoka se dotkneme jeho vysokým plotem ohraničeného území, odkud pohodlně přejdeme na Horní Dlouhohřbetní cestu, která je bohužel asfaltová, rovná a úmorná. Když konečně přicházíme k rozcestí U Obrázku, máme toho dost. Naštěstí dál si již vykračujeme po příjemné lesní cestě. Po cestě, kudy od Mlynářovic k Lenoře vedla jedna z cest agentů-chodců. Ti po komunistickém převratu převáděli přes západní hranici politiky, politické vězně, ženy s dětmi i své známé v době, než se zcela zavřela železná opona. Skvěle o tom pojednává knížka Králové Šumavy, která je ke stažení v pdf (hledej Katalog výstavy Králové Šumavy - Ústav pro studium totalitních režimů nebo také Výstavní panely výstavy Králové Šumavy). Zajímavé čtení je proložené nákresy ze střetů s PS, dobovými fotkami a přibližuje nejznámější jména převaděčů, tzv. Králů Šumavy.

Kubova Huť - nejvýše položená železniční stanice v ČR.

Mlhy jako na blatech.

...

Jaká je tohle síla? Boží nebo made in Nature?

...

Jedna z informačních tabulí Lesnické NS s výhledy ke Kubovo Huti.

...

Obrovec v mlžném oparu.

...

Kubovka již bez povalujících se mlh.

U Červeného vrchu (1 203 m n. m.).

Pohled k Zátoňské hoře (vpravo v pozadí)

U Kaplického potoka.

...

U Obrázku máme podstatnou část cety za sebou.

...

Nad hlavou se nám začíná zvedat hřeben Zátoňské hory s několika vrcholy, a ten je dalším cílem. Proto, když vpravo vzhůru stoupá stezka, neváháme a vydáváme se po ní. Jsou čtyři odpoledne a je nám jasné, že budeme mít do tmy co dělat. Vrcholová partie Zátoňské hory (1 034 m n. m.) ale za chvíli zdržení stojí. Osaháváme si zde jedno z mnoha intimních míst Šumavy. Všude kolem se povalují mohutné staleté buky, které obrůstají jasně zeleným mechem. Proplétáme se mezi nimi a skalami. Skály nejvyššímu vrcholu zcela dominují. Celý strmý jihozápadní svah Zátoňské hory je přírodní rezervací, chránící přirozené bučiny a suťová pole. Sestup po okraji jejího území znamená poskakovat po mechem zarostlých kamenech vydatného pramene kamenného moře.

Tento nádherný úsek nám vlévá do žil tolik potřebné síly. Nedaleko třeskne rána z kulovnice. Dopíjíme z placky becherovku, co kupodivu vydržela až do večera, a zrychleným přesunem dosahujeme vytoužené zelené značky. Do Lenory po ní zbývá jen obejít vrch Ptáčník. To se nakonec nezdaří. Značka míří z cesty do tmavého lesa, kam nás nastávající šero nepustí. Neriskujeme bloudění a zastřelení myslivcem, který by si nás čirou náhodou spletl s divočákem nebo srncem, a pokračujeme cestou k mokřinám Velké nivy. Od kolejí sice musíme jít po frekventované cestě, ale k hospodě do Lenory je to už jenom kousek.

Aplikace v chytrém mobilu, co je o mnoho chytřejší než já, ukazuje 33 856 kroků a rekordní vzdálenost téměř 24 km. To vyhládne pořádně! A tak si toho divočáka dávám ve výborném gulášku alespoň k večeři.

Pod Zátoňskou horou.

...

...

Zátoňská hora (1 034 m n. m.)

...

Mechy nejvíc září v říjnu.

Strom přelomený o vrcholek skály u nejvyššího bodu hory.

...

Korálovec bukový nebo horský. Možná i jedlový či ježatý...

...

...

Okruh z Třístoličníku přes Trojmezí

mapka Trojmezí

Ještě večer jsme se shodli na tom, že nedělní vandr povede po hřebeni Trojmezné. Od Strážného proto jedeme na Bishofsreut a Haidmühle, odkud se dá autem vyjet vysoko až pod temeno Třístoličníku. Na velkém parkovišti platíme, nemaje ani Euro, 50,- Kč a hned spěcháme vzhůru k vrcholu. Bavorsko i Rakousko je pohlceno neprůhlednou mlhou, nad kterou vystupují jen šumavské vrcholky a v dáli několik nejvyšších alpských štítů. Vidět je Gross Priel, mizerně Dachstein, další vrcholy lze spíš tušit. Mlhy nad Dunajem se zvedají vysoko nad krajinu a jen Šumava je zalitá zlátnoucím podzimním sluncem. Nádhernou scenerii dokresluje šmolkově šmoulí modré nebe s rozptýlenými závoji bílých mraků.

Podobné výhledy máme jak z křesel Dreisesslu, tak i nedalekého Hochsteinu, odkud je vidět pořádný kus Šumavy až k Roklanu, Luznému a Poledníku. Hezky osvětlené jsou také Volary a České Žleby. Jen Lipno je zahaleno do šedé mlhy. Opět procházíme kolem skal přetvořených větrem, vodou a mrazem do bizarních postav klábosících démonů.

Pomník Adalberta Stiftera, spisovatele, který se narodil v Horní Plané.

Hochwald.

Alpy z nízké oblačnosti vyčnívají jen několika nejvyššími štíty jako je např. Gross Priel v Totes Gebirge.

Dreissesel nebo-li Třístoličník.

...

Horská chata na Třístoličníku.

Bavorsko před modrou oblohou překrývá hustá mlha.

V modravých dálkách se zdá, že Roklan s Luzným sousedí, přitom je dělí mnoho hodin pochodu.

...

...

Volary.

Skály mezi vrcholy Třístoličníku a Hochsteinu míjíme v těsné blízkosti.

Čechy krásné, Čechy mé...

Upovídaná dvojice.

...

...

Kaple sv. Jana Nepomuckého leží nedaleko nejvyššího vrcholu.

Deutschland, Deutschland über alles...

Lipno v duchně.

Boubín s Bobíkem pod sebou ukrývají Zátoňskou horu, kde jsme včera stáli na jejím vrcholu.

Haidmühle.

V pozadí obec Bishofsreut.

Roklan, Luzný a mezi čouhá kousek Velkého Javoru.

Vpravo je na vrcholku Haidlu možné spatřit rozhlednu.

Dachstein. Pouhým okem toho vidět opravdu moc nebylo, jen když osolíte softwarovou úpravu něco málo vyleze.

Olejomalba pak může viset na plátnu ve vašem obýváku :).

...

Nad Novým Údolím dohlédneme k domkům Českých Žlebů, Radvanovickému hřbetu. Vzadu je Obrovec a kus Boubína.

Alpy.

Kříž na Hochsteinu (1 332 m n. m.).

První sníh...

...

...

Rozhodneme se jít k Trojmezí spodní cestou, která traverzuje svahy Vysokého hřebene a Trojmezné hory. Stezka, zpočátku dost rozbahněná, vede mezi mladými smrčky kamenitým terénem a postupujeme proto pomalu. Výhledy jsou dobré, byť časem rozptýlená mlha halí krajinu pod námi do mléčného závoje. V pravé poledne se krátce zastavíme a okouzleni posloucháme hlasy několika kostelních zvonů, které z dálky doléhají až nám. Zvláštní klid narušuje jen několik malých ptáčků přelétávajících mezi několika stojícími suchými smrky. Ty jsou v Německu většinou vykáceny, na rozdíl od pozůstalých vývratů a stojících soušek za naší hranicí. Zde se nově vysazené stromky již mají čile k světu. Bohužel opět jde o samé smrky, jen občas se objeví nálet břízy. Jsme ale hodně vysoko a tak by se bukový porost asi neuchytil.

Stav po kůrovcové kalamitě ukazuje zcela zničené horské smrčiny, které měly být zákonem o nezasahování zachráněny. Slýchat jsme tehdy mohli, že lýkožrout smrkový napadá pouze staré a nemocné stromy, nikoli zdravé a mladé. Realita byla nakonec poněkud odlišná. Do nejvyšších poloh se les, v podobě jaké zde byl, již jen tak nevrátí. Zůstanou ale krásné výhledy a na české straně přes sebe povalené statisíce torz stromů.

Stezka se vine pod Trojmeznou. Procházíme velké plochy kamenných moří a je to zpestření cesty. Poskakuji po kamenech a vzpomínám na podobné stezky v bulharských horách Pirinu a Rile. Za posledním kamenným mořem zdola přicházejí turisté. Jsme již na rakousko-německé hranici, i když to nic nesignalizuje. Bílé hraniční tyče s modrým pruhem zdobí pouze hranici česko-německou. K ní také brzy vystoupáme.

Na Trojmezí je veselo. Spousty pohybu lačných lidiček několika národností se sešly na malém vyšlapaném plácku u trojhranného hraničního kamene se znaky tří států. U stolu je ještě místo a tak krátce posvačíme. Kolem stále proudí davy, je to nečekané. Připadám si jako na Václaváku. To je důsledek velkého parkoviště pod Třístoličníkem a hlavně inverze, ze které je nejlepší prchnout vysoko do hor.

Cesta zpět klasickou hřebenovkou přes Trojmeznou (1 361 m n. m.) je rychlá. Vzdálenost 3,2 km k Třístoličníku se pohodlně přejde za hodinu. Užíváme si pohodu, která zde nahoře panuje, přestože se slunce po poledni začalo trochu schovávat za mraky. Teplé počasí již dlouho nevydrží. Vždyť za pár dní nastoupí vládu listopad.

Cestou k Trojmezí jdeme spodní cestou, která je pod hřebenovou partií.

...

V pravém poledni se zdola ozývá zvonění.

...

Na kamenném moři po Trojmeznou horou.

...

U německo-rakouské hranice.

Trojmezí.

...

Hřebenovou stezkou k Trojmezné.

Hora Trojmezná (1 361 m n. m.).

Vysoký hřeben (1 341 m n. m.).

Hodnocení článku

Anketa

Bobra se nám nakonec spatřit nepodařilo. Už jste ho ve volné přírodě viděli vy?

261 38% Ne, ve volné přírodě ještě nikdy.

204 30% Ano, ale nebylo to v České republice.

220 32% Ano, pozoroval jsem ho u nás!

Hlasovalo 685 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Míra

27. listopadu 2014 19:41

Míra říká

Rony, tyto šumavské nádherné scenérie jsem postupně také prošel,viděl,ale ty Alpy byly vidět velice vzácně...Ale viděl jsem je podobně jako na snímcích...DÍK MÍRA ST.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.