Expedice Norsko 2015, část čtvrtá

Expedice Norsko 2015, část čtvrtá

Po dvou dnech strávených v národním parku Rondane nasedáme do auta a míříme dále na sever. Naším cílem dnes budou především vodopády. Včera se nám trochu pokazilo počasí, snad už bude zase lépe. 

5. den (středa)

Vstáváme v osm. Až do samého rána pršelo, pak náhle přestalo. To je dobře, můžeme aspoň trochu vyklidit auto – roztahujeme celtu a vykládáme na ni všechny věci z kufru. Černý puntík pro nejméně trvanlivou potravinu získávají ředkvičky, po čtyřech dnech z nich zbylo pouze takové hnědé želé.

Ranní nálada v kempu

Poklidíme auto, vysušíme věci a můžeme jet.

Po dvou usedlejších dnech přícházejí dva dny, které strávíme z větší části jízdou. V jedenáct hodin nastavujeme navigaci na vesnici Vike, jež leží poblíž našeho dnešního hlavního cíle, a vyrážíme přes Dombås dále na severozápad.

Desítky kilometrů teď pojedeme jedním dlouhým údolím. Takhle to vypadá, když se kempuje ve velkém.

Poprvé si vyzkoušíme, jak se v Norsku nakupuje. Nemůžeme najít piškoty ani klasický puding, jak ho známe z domova, naopak není problém najít ponožky (ty jsou k dostání snad v každém obchodě s potravinami, jak postupně zjistíme). A pak nelze nezmínit typický první dojem Čecha v norském obchodě: ceny jsou zhruba stejné jako u nás, pouze měna je úplně jiná.

Počasí zatím vypadá velice dobře. Můžeme zase vyrazit.

Aby byly norské silnice stále tak perfektní, musí se pravidelně opravovat. Z toho důvodu musíme nyní čekat na „ledebila“, který nám pomůže bezpečně projet stavbou.

Tady je. Ale že mu to trvalo, stáli jsme tu možná pět minut.

Údolní lesy a poklidná venkovská krajina plynule přecházejí v nehostinnou pustinu na vrcholech, které by výškou zapadly typicky někam do Krkonoš. Cestou potkáváme i lyžařská střediska.

Hory jsou obecně stále vyšší, čím dále jedeme.

Dostáváme se do oblasti, kde každou chvíli budeme moci křičet „fossen“, tedy „vodopád“. V jednom takovém místě si dáváme kratší pauzu.

Detail divoké řeky

Neustálé sezení v autě v některých vyvolává pocity ospalosti.

Na oběd zastavujeme zhruba ve čtvrt na dvě ve vesnici Verma. Když už Honzovi nepřipálí hrnec, aspoň mu utopí lžíci v gulášovce...

Po cestě k našemu hlavnímu cíli je samozřejmě tolik zajímavostí, že si musíme vybírat. Po obědě sjíždíme z hlavní silnice na západní stranu údolí a úzkou silničkou míříme k vodopádu Vermafossen.

Prašná cesta končí v jakési vesničce, kde nás čeká drobné zmatení a bloudění.

Dlouho tomu nemůžeme uvěřit – ano, skutečně k vodopádu půjdeme přes několik oplocených hospodářských pozemků. Tady zavíráme druhá vrata.

V údolích jsou lesní plody již zralé, na chvíli se u nich zastavujeme.

U vodopádu nechtěně plašíme několik ovcí, to se nám asi za dovolenou stane ještě mockrát.

Ty samé ovce, již ukryté v bezpečí

Otevírá se nám nádherný pohled na padající masy vody. Zatím vidíme jen část vodopádu, celkově překonává přes 380 výškových metrů.

Pohledu na Vermafossen se nemůžeme nabažit.

Po včerejších zkušenostech z Rondane opět prodlužujeme expozici a snažíme se zachytit zajímavé záběry padající vody.

Pohled na střední část vodopádu, kde voda podtéká pod železniční tratí. Dřevěný můstek přes vodopád je na pozorování divoké vody naprosto ideální, škoda jen, že fotky nezachycují i ten rámus.

Při zpáteční cestě si někdo potřeboval odběhnout, a tak chvíli čekáme u trati. Sotva dosedneme na kameny a pařezy, přižene se vlak, takže vypadáme jako profesionální šotouši.

Pokračujeme dále. Scenerie v dalších asi třiceti kilometrech jsou naprosto neskutečné a foťáky se nezastaví.

Zamračené počasí nám požitek rozhodně nekazí.

Množství vodopádů je v těchto místech opravdu dechberoucí.

Najdou se mezi námi i hazardéři se životem.

Další skvělé místo, opět zastavujeme.

Detail hrubé skály

Tady by snad člověku ani nevadilo zpoždění autobusu, je na co se dívat. Chtěli jsme si po cestě prohlédnout ještě vodopád Mongefossen (776 m), ale nějak jsme ho v záplavě ostatních vodopádů ani nerozpoznali, vracet se nebudeme.

Vyjeli jsme z nejhlubší části údolí. Dnešní nastavení navigace moc nezafungovalo (vedla nás do jiné vesnice stejného jména), naštěstí nebyl problém tuto skutečnost odhalit a napravit.

Za chvíli už bude moře…

Už jsme skoro zapomněli, že v Norsku jsou i tunely. Projeli jsme přístavní městečko Åndalsnes, teď nás čeká dlouhá objížďka zálivu Isfjorden, východního konce Romsdalsfjordu.

Pohled od špičky Isfjordenu k Åndalsnes

Tohle vypadá jako taková norská Milešovka.

V jednom místě, ještě kdesi v údolí, jsme byli od našeho dnešního cíle vzdáleni pouhých 9 km. To ovšem současně odpovídalo neuvěřitelným 130 km jízdy po silnici! Větší část zajížďky však vede po pobřeží, které je velice členité a rozhodně nenudí.

Trajekt směrem do města Molde. Trajekty jsou v oblasti norských fjordů něco naprosto běžného, my se jim však budeme spíše vyhýbat.

Jelikož se německému řidiči-zabijákovi ve Škodě Citigo jedoucímu od kraje ke kraji nepovedlo nás při předjíždění zlikvidovat, úspěšně jsme minuli nejsevernější bod naší dovolené (cca 62,73 stupně severní šířky) a při první příležitosti zastavujeme, poblíž vesnice Myklebostad. Probouzíme členy výpravy, kteří z veškeré té krásy asi hodinu prochrněli, a jdeme udělat nějaké selfíčko.

Výhled na vesnici Myklebostad

Výhled na Langfjorden

Nejsevernější bod cesty toto přesně není, ale to nevadí. Hlavně že máme další selfíčko!

Některé ovce vůbec nemají rozum… Pak se nelze divit, že kvůli nim musejí být zvláštní značky, stejně jako kvůli kravám, losům a sobům.

Na chvíli jsme zajeli do vnitrozemí a po pár krásných serpentinách jsme se vynořili v místě s výhledem na jezero Eikesdalsvatnet, k němuž jsme celou dobu směřovali.

Zaujmout pozice a fotit!

Honzu už nebaví řízení, a tak přesedá na kolo. Podobných jsme v okolí viděli více, jen se lišila provedením a barvou.

Všude okolo nás se opět tyčí majestátní skály. Na fotce třináctistovka Goksøyra.

Tímto směrem povedou naše další kilometry.

Jezero, na jehož konci je náš dnešní cíl, se na délku táhne skoro 20 kilometrů. V Norsku nic výjimečného.

Při objezdu jezera se strmými břehy navštívíme hned dva tunely. Tyto působí mnohem komorněji a temněji než ostatní tunely, kterými jsme dosud jeli.

Když zrovna nejsme v tunelu, začínají se nám otevírat první pohledy na Mardalsfossen, zatím ještě z dálky. Zastavujeme na odpočívadle a fotíme tu nádheru.

Mardalsfossenu nenápadně sekunduje množství menších vodopádů.

Silnička poctivě kopíruje východní břeh jezera, což si jistě nejvíce užívá řidič. Teď nás čeká druhý tunel.

Na příjezdové cestě pod vodopád se vybírá mýto. Náš finanční ředitel zjišťuje, že lze platit i kreditní kartou, a tak je ta jeho hned o zhruba 90 korun chudší. To odpovídá 30 NOKům, jak ostatně informuje i cedule.

Na parkoviště přijíždíme okolo osmnácté hodiny. Hlad námi zatím moc nezmítá, a tak se rozhodujeme ještě před večeří vyrazit k patě vodopádu, kam z parkoviště vede 2 km dlouhá cesta. Aspoň ještě trochu vytrávíme a budeme do sebe večer moct nasoukat pár porcí čočky.

Mardalsfossen, nacházející se na říčce Mardøla, patří se svou výškou 705 metrů mezi nejvyšší vodopády v Evropě a je mnohými považován za jeden z nejhezčích norských vodopádů vůbec. Máme se na co těšit!

Parkujeme a připravujeme si věci na krátkou procházku. Na fotografii vyniká horní stupeň vodopádu, kde voda padá 360 metrů volným pádem.

Kopřivový agresor

Cesta vede do kopce, který nám ve spojení s kopřivovým agresorem dává dost zabrat.

Kdo se dokázal agresorovi vyhnout, mohl cestou v poklidu fotit spoustu krásných kytiček a pokroucených stromů.

Již jsme blízko cíle. Je velice hezké, že zde nepotkáváme zástupy turistů, jako se nám to později stalo na jiných atraktivních místech.

S tím, jak stoupáme, začínáme pořádně vidět i spodní stupeň vodopádu. Ten svým tvarem připomíná kravatu.

Na pohled je Mardalsfossen naprostá nádhera a zdálo by se, že se takovémuto kusu divoké přírody bude dostávat náležité úcty. Po pravdě, situace není tak růžová – vodopád je „v provozu“ pouze dva měsíce přes léto, jinak je voda svedena na místo, kde se z ní vyrábí elektrická energie.

Říčka Mardøla. Kde jen se tam nahoře bere tak obrovské množství vody?

Mardalsfossen není jediný vodopád v okolí. Další spousta vody je pak rozprášena ve vzduchu.

Blížíme se k úpatí vodopádu.

Blízké okolí je neustále zavlažováno vlhkostí od dopadající masy vody. Tráva je zde krásně zelená, což ostře kontrastuje s černými kameny.

S každým dalším metrem přibývá bahna, vlhkosti a rámusu.

Nyní jsme téměř pod vodopádem. O moc blíže se už bez zničení elektronických přístrojů a totálního promočení dojít nedá, za chvíli se začneme vracet.

Ohromující výtvor přírody sleduje z bezprostřední blízkosti člověk v neoprenu, tomu můžeme jen závidět. Nebo je to snad socha?

Vodopád z nebes...

Čočky dostaly pořádně zabrat, ale veškerá elektronika přežila. Teď už jen nerozbít se na bahnité pěšině při cestě zpátky.

Sice jsme promočení od dopadající vody, ale to nám nebrání pořídit další selfíčko do sbírky.

Po silnici v pozadí zrovna jde moc hezká Švédka, kdybyste ji náhodou přehlédli. Příště to bude chtít kratší expozici...

V půl osmé jsme zpět na parkovišti. Z takto příjemného a liduprázdného místa přímo pod vodopádem se nám už v tuto hodinu nechce jezdit jinam, noc tedy strávíme zde.

Stany stavíme na okraji parkoviště, kde už je více trávy a méně nepříjemné suti.

Stavění stanů je pro nás jako vždy velkou zábavou. Tentokrát vylepšenou o to, že Honzům, té pomalejší dvojici, se zlomí nejvytíženější nosná tyč, naprosto náhle v již téměř postaveném stanu. Naštěstí si vezeme proslulé zlaté české ručičky – jeden z Honzů si na cestu přibalil i kvalitní izolepu (od příště povinná výbava), pomocí níž tyč rychle spravujeme.

Mraky se stále válejí po okolních kopcích, ale naštěstí neprší.

K večeři připravujeme čočku a vejce (tedy kromě Honzy, jenž si jako vždy vaří sám). S vejci není žádný problém, Michal ovšem dělá osudovou chybu a špatně stanovuje množství čočky – na tři lidi vaříme místo očekávaných 4 porcí celkem 8, což je samozřejmě více než moc. Nejen že se hodně přejíme, dokonce nám trochu zbude i na zítřejší večeři.

Obě balení tam dej...

Někteří z nás ještě dlouho po západu slunce obcházejí na parkovišti kolečka, aby tento čočkový teror rozdýchali.

Večer dojde i na trochu alkoholu. Kvůli přísným celním předpisům jsme si ho nemohli přivézt moc, ale to nevadí – do Norska jsme se nepřijeli opíjet.

V údolí u jezera je nám překvapivě teplo, ne jako v Ottě či na Rondane. Na náš nejsevernější nocleh pod neustále hučícím vodopádem budeme asi ještě dlouho vzpomínat.

Článek se nám jako vždycky poněkud nafoukl, takže další den naší spanilé jízdy zpracujeme zase až příště. Za pomoc se sepsáním článku patří velký dík Honzovi!

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Navarro

Navarro

Zajímají mě zapadlé kouty světa, poutavá vyprávění a hezké fotky. Distancuji se od zneužívání Šlápot k šíření konspiračních teorií a protizápadní propagandy.

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.