Krkonoše, východní část hor l.

Krkonoše, východní část hor l.

Středeční teploty překonávají staleté rekordy. Máme šanci přežít v nejvyšších českých horách, ale i na hřebenech Krkonoš panují třicetistupňová vedra. Hned první den je proto velmi náročný. Plahočíme se horami s vyplazenými jazyky a touhou zalehnout někam do stínu stromů.

Upocený Hnědý vrch

Hnědý vrch

trasa

Středeční parný den drtící teplotní rekordy máme na rozehřátí. Tedy alespoň my s Frantou, kteří se nezúčastníme dohledávání "tisícovkových" vrcholů naplánovaných Vencou.

Na startu u lanovky na Hnědý vrch.

Nahoru na Hnědý vrch nás z vedra vyveze lanovka. Bez její pomoci bychom trasu nezvládli, protože téměř celou půlku dne sežrala naše cesta z jihu Čech. Z pohodlí čtyřsedačkové lanovky pozorujeme pod Studniční horou sněhovou "mapu Československa" s pomalu odtávající Zakarpatskou Ukrajinou a vpravo od ní do výšin se pnoucí kužel vrcholu Sněžky.

Ještě lépe si celé okolí prohlédneme z vrcholové plošiny zdejší rozhledny. Nedaleký les skrývá nejbližší vrchol Liščí hory (1 363 m n. m.), která Vencovi ve sbírce chybí a půjde ji zdolat se svým "věrným šerpou" Romanem, zatímco my se s Frantou na hodinku usalašíme u Lyžařské boudy, kde příjemný vánek a studené pivko vylepší naši horkem povadlou náladu. Skvělý rozhled z terasy boudy umožní spatřit i další naplánované vrcholky kdesi za Tetřevčími boudami. Jižní panorama pokrývá zalesněný horizont se Světlou a Černou horou.

První pohled na královnu českých hor Sněžku máme z lanovky na Hnědý vrch.

Rozhledna Hnědý vrch.

Mapu republiky již značně narušila vedra. Přesto je obrys bývalého celistvého státu stále patrný.

Panorama Studniční hory, Sněžky a Růžové hory.

Světlá a Černá hora.

Z Pece na nás vyzývavě zírá hotel Horizont. My zvolili podstatně skromnější ubytování.

...

Lyžařská bouda na Liščí louce.

Ne každá bouda komerční tlak přežije. Kolem Pece pod Sněžkou jsou ubytovací kapacity obrovské. S ubytováním jsme neměli problém, byť jsme se domlouvali na poslední chvíli. 50% poplatky za storno, byť za odhlášení pobytu třeba týden předem, nehodlám platit.

Po hodinové siestě dál kráčíme společně k novému cíli - Jelenímu vrchu (1 024 m n.m.). Opět vzhůru k nicotnému vrcholku vysíláme sběratele Václava s šerpou. Franta si pochrupkává na lavičce v útulném přístřešku, který může posloužit i k pohodlnému přenocování, a já ležím před vchodem poslouchaje k dokonalosti vyladěné ptačí zpěvy.

Překvapivě brzy se kluci vrací. To proto, že na druhý vrcholek Špičák (1 001 m n. m.) už nedošli. Je to dobře, protože i tak budeme mít co dělat, abychom se do sedmé večerní vůbec dostali k penzionu. Můj vybitý mobil neumožňuje žádnou domluvu s personálem.

Idinou cestou k Hnčířským boudám procházíme povalovým chodníkem přes mokřady, které charakterizují bíle ochlupené, rozdrbané hlavičky suchopýru. Přes nově opravený můstek přejdeme zářez potoka Čistá a u Hrnčířských bud se domluvíme, že sejdu sám dolů do Pece k autu a pro ostatní nahoru dojedu.

Zrychluji tempo, ale trekové sandály nejsou na sešup po tvrdém asfaltu vhodné. Trpím, chvilku zkouším jít bos, ale ostré kamínky to znemožní. Dlouhý a nepříjemný sestup jsem před lety jednou absolvoval, potřetí snad již nebudu nikdy muset...

Platím bankovkou parkovné 120 Kč a jedu zpět nahoru zachránit ostatní. Přes zákaz, který upozorňuje, že je potřeba povolení úřadu nebo národního parku.

Vencu ale vedro a dohledání vrcholů dost utavilo, výjezd vzhůru je jediné rozumné řešení. Ušetřené síly se ostatním budou hodit a já si hodlám občas udělat svoji vlasní trasu. Ne všechny tisícovky Krkonoš mne zajímají.

Mokřady Rašelinového potoku u Tetřevčích bud...

Suchopýr.

Nový můstek přes Čistou byl otevřený před několika dny.

Vstup k němu hlídá zlý duch Krkonoš. Potichu ho míjíme, abychom mu nezavdali příčinu nás nějak trestat. Snad jen Venca utrousil nějakou nejapnou poznámku na jeho účet, což brzy poznal na naprosté ztrátě zbylých sil. S duchy se nelaškuje...

Hrnčířské boudy - chata Mír. Na Šlápotech je z dřívější doby podobná fotka - s poníky u chaty. Ta je koncem června ještě prázdná.

Výhled od Husovy boudy, u které kluci počkají až pro ně dojedu. Já si zatím budu ničit nohy při nepříjemném prudkém sestupu do Pece.

Penzion Svoboda leží na horním konci Velké pláně a my jsme v něm prakticky sami. Pokud tedy vynechám zřejmě hluchoněmou ženu neurčitého věku, která nás po příchodu ignoruje. Krásný výhled k Černé hoře a Hnědému vrchu snadno vynahradí to, že v penzionu není restaurace ani plně funkční kuchyňka. Spokojíme se s varnou konvicí a ledničkou. Nakonec za cenu 405 Kč na osobu a den nemůžeme chtít wellnes. Bude nám muset stačit devítimetrový bazén skrytý nad penzionem.

Noční pohled z chaty Svoboda, kde zažíváme opravdový klídek a pohodu.

Z Růžové hory k Pomezním Boudám

Svorová hora

trasa

Na druhý den máme naplánovaný výjezd lanovkou na Sněžku, kde se rozdělíme podle svých zájmů a priorit. Z penzionu nás naše ubytovatelka nasměruje na pěšinku přes les, takže nemusíme zbytečně sestoupit kolem Relaxparku do údolí Úpy.

Plány se zkomplikují při zakoupení lístku. Lanovka pro silné nárazy větru jede pouze na Růžohorky. Nad nimi je přímá stezka na Sněžku uzavřena, pracuje se na novém chodníku. Musíme se klečí proplést po zelené traverzem až do sedla mezi Svorovou horu a Sněžku. Díky tomu máme možnost projít svahy naší nejvyšší hory a kochat se pohledy do prudce se svažujících dolin s dalekými výhledy do vnitrozemí. Čistčí vzduch dnes vytvořil na léto solidní dohlednost.

Během chůze se domlouváme kudy kdo a kam. Já mám plán jasný, půjdu na hřeben a po něm přes Jelenku do Pomezních Bud. Vencovy plány lanovka zhatila a tak se tam vydá také, ale traverzem. Franta s Romanem půjdou na vrchol Sněžky a pak na polskou stranu k výhledům na jezera Malý a Velký Staw.

Lanovka jede kvůli poryvům větru jen na Růžovou horu. I to nám stačí, alespoň si poprvé projdu kamenná moře na traverzové stezce...

...

...

...

Stezka na Sněžku je dlouhodobě uzavřena.

První výhledy z traverzu. Již jsme vysoko.

...

Stezka se vine mezi klečí.

...

Pohled k Černé hoře.

...

...

Slunečné údolí.

...

...

Když klečí prolezu na hřeben, jdu sám svým tempem na Svorovou horu. Za zády se objevují další nejvyšší vrcholy Krkonoš - Stříbrný hřbet a Vysoké Kolo. Stezka se příjemně vine po hřebenu k Svorové hoře (1 407 m n. m.). Polské nížiny na obzoru ohraničil šedivý smog, který vytváří nedaleké tepelné elektrárny. Užívám si klid a ideální počasí. Nikam nespěchám.

Přesto jsem po sestupu u Jelenky první. Něco málo sním a jdu dál po hranici k Tabuli (1 281 m n. m.). S úžasem chvíli zírám na srnečka, jenž se zdá jako vytesaný ze dřeva. Podobně jako laň u Jelenky, kterou jsem před pár desítkami minut fotil. Je živý a vůbec není plachý. Umožní mi několik vzácných fotek, než ho vyplaší protijdoucí dvojice.

Z hraničního chodníku spatřím kotel Lomničky.

Pod horami leží město Karpacz.

Sněžka.

Vyhlídka z Obřího hřebenu.

...

...

Na Svorové hoře...

Pomezní Boudy a Lysečinský hřeben, který si projdeme zítra.

U Jelenky...

...

Srnec pod Jelenkou je na turisty zvyklý, jinak by mi jako model tak dlouho nestál.

Skalnatý vrchol Tabule spolu s následujícím Čelem (1 266 m n. m.) a již zdolanou Svorovou horou jsou mé tisícovky. Spojuje je hřebenová cesta, která mě k nim nalákala. Krásné výhledy do Polska na město Karpacz se otevřou hned při výstupu, stejně jako později další na Sněžku a dlouhý hřeben k Vysokému Kolu.

Zdravý les v okolí na pár stovek metrů vystřídají soušky, vzniklé po napadení kůrovem. Za Čelem stezka klesne na Pomezní Boudy, kde je jak na polské, tak i na české straně hodně živo. No není divu, vždyť zde mají hraniční přechod. Také je to dobré výchozí místo pro výstup na Sněžku, či pro putování po česko-polské hranici, která se na Čele zlomila ostře k jihu. Po ní vyrazíme zítra. Pro dnešek nám trasa stačí.

Právě když se setkávám s Vencou, přijíždí autobus. Nasedáme do něho a po přestupu u křižovatky před Horním Maršovem přijedeme do Pece pod Sněžkou již kolem třetí. V příjemném prostředí hotelu Hvězda v klidu doplníme vypocené kalorie a vodu, já skvělou kachničkou s červeným zelím a plzní.

Výstup k Tabuli.

Svorovou horu jsem nechal za zády.

Vzdálené Vysoké kolo.

Karpacz.

Vysokohorskou idylku si osamocen užívám...

...

Vrchol Tabule se polsky jmenuje Skalny stół.

...

Louky pod Jelenkou.

...

Mezi Tabulí a Čelem je rovinka.

...

...

...

V Polsku se modrá Bukovské jezero.

Pomezní Boudy.

...

Než se doplahočíme rozpálenou Velkou plání k naší boudě Svoboda, je po čtvrté. Bazén je otevřený, takže přes dvě hodiny střídavě plavu va malém bazénu sem tam pár temp a polehávám na osušce, kterou jsem rozložil na rozpálené dlaždice. Je to jako vyhřívání lávovými kameny. Dokonale si prohřeji poničená záda i po včerejším sestupu ztvrdlé lýtkové svaly. Venca nemá klíče od pokoje a tak jen relaxuje na lehátku u piva.

Vzhůru k penzionu Svoboda.

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Tulák

15. července 2019 07:06

Tulák říká

Opět úžasnžý článek a dokument se spoustou super snímků... člověk jako když tam právě je.....

moc děkuji.... ))

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.