Montenegro, příběh hor lll. Skadarské jezero a Boka Kotorská

Montenegro, příběh hor lll. Skadarské jezero a Boka Kotorská

Úchvatné Skadarské jezero si proplujeme na lodičce. Tedy jeho kousek, protože je obrovské. Ještě předtím proplaveme kaňonem říčky Cijevna, vyhloubeném v rovinách nedaleko hlavního města Černé Hory Podgorice. Poslední den pak brázdíme zátoky Boky Kotorské.

6.den

Kaňon Cijevny a výlet lodí po Skadarském jezeře

Kaňon Cijevny

mapa kaňon Cijevna

Cosi nás mocně svírá,

snad trhlina v tvém srdci

. . .

Když jsem se díval do mapy, kde je ta soutěska, kterou proplaveme, byl jsem zklamaný, že není někde v horách. Představa vysokých stěn kolem vzala za své, vždyť říčka protéké rovinami nedaleko hlavního města Černé Hory Podgorice. Je tedy pod horami.

Hned první pohled z cesty však bere dech. Pod námi je uzounká škvíra a v ní někde dole teče potok Cijevna. Trochu se to podobá průrvě horské Soče v Julských Alpách. Sestupujeme do kaňonu zvědaví, co nás čeká.

První část se místy jde, místy v hlubší vodě plave a říčka volně teče. Voda je čistá, jen občas narazíme na kousky igelitu či pet lahve. Ty sem nikdo nemusí házet, stačí když nahoře foukne vítr a je jasné kde skončí.

Být by to tak nemuselo, zvlášť poté co Černohorský parlament v roce 1991 schválil zvláštní deklaraci a země se stala "prvním ekologickým státem na světě". Bylo zřízeno pět národních parků: Lovčen (považovaný za prapůvodní Černou Horu), Biogradskou Goru, Skadarské jezero, Durmitor a Prokletije. Ve většině z nich je povolen pohyb i mimo značené stezky a volné táboření.

Přesto si s ukládáním odpadu v této ekologické zemí těžkou hlavu nedělají. Bordel a skládky okolo cest jsou jasným důkazem, který nelze přehlédnout. To je ovšem problém téměř celého Balkánu.

V jedné hlubší vodě musíme proplaval kolem hada. Odpočívá stočený na skále těsně nad hladinou. To se některým holkám vůbec nelíbí. Protože plavu s Aničkou, všímám si jak zbledla a nemůže setkání s plazem rozdýchat. Když se dostaneme do úzkého kaňonu, kde se již musí plavat, lokne si vody a zakucká se. Raději plaveme zpět k místu, kde se dá z kaňonu vylézt. Pomahá jí i Kristýna, která má záchranu tonoucích viditelně zmáknutou. A také ví, kudy se dostat nahoru.

Opouštíme Aničku a rychle doháníme ztrátu. Ne pro každého je dlouhý úsek hluboké vody jednoduchý. Krásně plave malá Emička, když podporu nafouklého polštářku ani nepotřebuje.

Také si loknu již stojaté vody a nemám z toho dobrý pocit. Večer se budu muset desinfikovat Jägermeisterem, ale už ho ubývá.

Skadarské jezero

mapa Skadarské jezero

Jen krátké tiché pohlazení

tam mezi nebem a zemí

. . .

Po šťastném shledání se s těmi, kteří trasu absolvovali po cestě horem, míříme do přístavu Virpazar u Skadarského jezera. To je třetím největším jezerem v Evropě a největším na Balkáně. Jeho rozloha kolísá od 356 km² do 376 km², z čehož je asi třetina albánská. Blízkost moře určila, že leží v nadmořské výšce pouhých 6 m.

Virpazar s přístavištěm.

...

...

Na Skadarské jezero vplouváme po řece Orahovščica.

...

Momentka...

Pokud by viditelnost nebyla tak mizerná, mohli bychom na druhé staně jezera obdivovat pohoří Prokletije. Oparem proniká jen obrys hor, který úspěšně skrývá jeho mohutnost a výšku. Musíme se spokojit s vyhlídkou k nižším kuželovitým kopcům poblíž naší vodní trasy.

Míjíme ostrůvek s ruinami hradu Tvrdava Grmožur a nedaleko od něho si můžeme zaplavat kolem lodi. Pak plujeme k restauraci, kde bude oběd. Vlastně je to něco mezi obědem a večeří, vždyť již jsou tři hodiny.

Z malé pláže plavu k rostlinám, které plodí kotvice. Pravda, trochu jiné, než v rybnících u nás. Mnozí je neznají a tak jich několik rozdám.

...

...

Také Skadarské jezero je obklíčeno horami, přestože leží pár metrů nad mořem.

...

Náš řidič busu již sbírá síly na zpáteční cestu.

...

...

...

...

Tu svoji na lodi při zpáteční cestě rozdrtím v kapse na prach. Nejspíš v momentu, kdy na přídi s Míšou zkoušíme Titanik. Jak se všichni shodnou, Leonardo DiCaprio ze mě nikdy nebude. Škoda, mohl bych létat svým osobním tryskáčem na konference o záchraně planety před klimatickou změnou a lidé by mě za to milovali.

Je jasné, že na Titaniku jízda uteče jako voda. Než se nadějeme, vjíždí loďka zpět do vodního kanálu k přístavišti.

Projeli jsme si jen nepatrnou část obrovského Skadarského jezera.

...

Relax na jezeře.

...

...

Míša vzývá Titanik.

...

...

Emička kormidluje loď do přístavu.

...

...

...

Na parkovišti nedaleko Skadarského jezera působí cedule o zeleném ostrovu hned za skládkou odpadu pitoreskně. Krásnou projížďku po jezeře tahle tečka zbytečně kazí!

7.den

Moře a slunce Petrovace

Do rytmu příboje zhluboka dýchám

a čas dál pozvolna plyne

. . .

Dnešní výlet do Kotoru vynechám já. Nechce se mi ve vedru chodit městem, byť sebekrásnějším. Oželím rozžhaveně hradby starobylého města i jeho atraktivní centrum.

Místo toho se smažím ve výhni pláže Buljarice, kde nás dopoledne vysadil náš bus. Nebo se chladím v moři a u bójek se vykecávám s Míšou. Neprobíráme spolu včerejší zkázu Titaniku, ale místa a lidi, které společně známe z Budějc. Den tak rychle uteče.

Zpátky se musíme vymotat z uzavřeného prostoru, kde se připravuje koncert, jehož hlavní hvězdou bude David Guetta.

Pláž v kempu Buljarica.

Pláž Lužica.

Večer jdeme potřetí na Nikšičko pivo k bufetu, tentokrát se Standou. Ten jedno pivko málem draze zaplatí, protože vytrousí při placení mobil. Právě když se s číšníkem baví o Viktorce Plzeň. Naštěstí jsou Černohorci čestní a k šťastnému Standovi se mobil vrací.

Noční Petrovac.

8.den

Plavba po Boce Kotorské

mapa Boka Kotorská

Pro slanou vůni vánku

pro snění za červánků

. . .

Ráno balíme a zpovídáme taxikáře, který pro nás přijel a mluví na nás slovensky. Umí dobře díky své ženě z východního Slovenska. Říkám mu, že jsem před měsícem coural po Vihorlatu a nechávám pozdravovat jeho ženu.

Zaplacenou jízdu lodí po zálivech Boky Kotorské mám z naší šestky sám (28 €). Ostatní přejedou autobusem rovnou do cílového města, odkud večer vyrazíme domů.

Naše loď Pajo nás slupne jako malinu, vždyť nás pluje jen kolem patnácti. Ostatní jsou cyklisté a ti si objetí Boky Kotorské nemohou nechat ujít.

Kapitán lodi dobře mluví česko-slovensky a my díky tomu získáme dost informací o Černé Hoře a samotné Boce Kotorské. Dostáváme na uvítanou rakiju a já připíjím na zdar plavby hned 3x. Ne každému totiž rakija chutná. Zanedlouho máme na stolech i svačinku, to abychom snesli bez následků mořské vlnobití. Zatím je hladina stejně klidná jako Skadarské jezero a nic nenasvědčuje tomu, že by to mohlo být jinak. Zálivy dostatečně chrání moře před všemi živly.

Boka Kotorská je největší přírodní záliv na jihu Jaderského moře. Od roku 1979 je zapsána do kulturního dědictví UNESCO. Jednotlivé zálivy, které jsou čtyři a z výšky se podobají čtyřlístku, vznikly zatopením ústí řeky. Pod hladinou jsou dodnes říční naplaveniny a zbytky někdejšího koryta.

První zastávku děláme u malého ostrůvku s Benediktínským kostelem. Jen o sto metrů vedle je další ostrůvek s kostelem, kam máme zaplacený vstup.

Na pobřeží leží malé městečko Perast, které bylo známé v 17. a 18. století díky námořní škole a několika stům lodí, které byly v místní loděnici spuštěny na vodu. Bohatství, které tehdy město nashromáždilo, bylo využito na výstavbu tehdy největší zvonice o výšce 55 m. Význam města poklesl spolu s úpadkem Benátské republiky.

Projížďka po Boce Kotorské začíná v Prčanji.

...

Čtyřlístek zálivů Boky Kotorské.

...

...

...

Ostrov na obzoru!

...

Benediktínský kostel.

...

...

Na ostrově...

...

...

...

...

...

...

...

Naše kocábka náramná.

...

V kostelu na ostrově...

...

...

...

Míjím vysokou kostelní věž, na kterou šplhá Aňa a stoupám úzkými uličkami svahem vzhůru mezi kamenné domy. Asi byl mohl jít hodně vysoko, neboť městečko se jinde stavět nedalo. Kolem celé Boky Kotorské jsou vysoké hory, na velká města zde není místo. I díky tomu jsou jednotlivé zálivy čtyřlístku tak přitažlivé pro turisty. Hodně sil a odhodlání musel mít tenhle malý národ, aby přežil.

Po příchodu do přístavu pozoruji opravdový Titanik. Obří loď, snad pod vlajkou Kataru. Když vplouvá zúženým průlivem do další zátoky, celý ho zakryje. Šílenství lidstva jakoby se tímto pohledem zhmotnilo a umocnilo.

"Chtěl bys v tom jet? Já tedy ne!" ozve se kámoška z hor Durmitoru a na moji odpověď ani nemusí čekat.

Perast...

...

Kostel sv. Nikolase.

Uličky Perastu.

...

Obří lodě přináší prosperitu pár prodejcům, ale ničí promícháváním vod biodiverzitu mořské fauny. Tak o tom alespoň mluvil rybář, který nemá již v zátoce co lovit.

Přestože místa k stavění hotelů okolo moře zas tolik není, náš kapitán při jízdě vypočítává země, které si zde zakoupily pozemky a kde vyrůstají vysoké hotely. Angličané, Francouzi, Norové... Diví se tomu, že mezi nimi nejsou Češi.

" Máte peníze? Tady by se vám dobře žilo." tvrdí přesvědčivě a ještě se poptá na naše platy. Ani v poslední době zvýšený průměr v ČR ho však neuspokojí.

"Od nás když odjedou pracovat na moře, tak mají 10 nebo i 30 tisíc Euro měsíčně."

Plujeme dlouze až k Rose, kde máme čas se vykoupat. To znesnadní mořští ježci, kteří okupují celé kamenité pobřeží. Do vody si beru z hor a kaňonu zcela rozervané trekové sandály a děkuji jim za to, že silou vůle stále ještě drží při sobě. Znovu na palubě dostáváme pozdní oběd a poté přeplouváme záliv do města Herceg Novi, kde se loučíme s kapitánem lodi Pajo a s jeho pomocníkem. Času do odjezdu autobusu máme spoustu a proto nám nevadí, že se do Igala hezky projedeme mezi stánkami se vším možným i nemožným.

Kvůli zdržení při trajektu odjíždíme až v 21 hodin. Řidiči se musí před dlouhou jízdou řádně vyspat. Za šera se ještě naposledy rochním v moři. Rochním bude to správné slovo, protože teplé vody jen po kolena je v mělkém zálivu na sta metrů daleko.

Ani cesta domů není plynulá. Hned první hranice mezi Černou Horou a Chorvatskem nás zpozdí o čtyři hodiny. S tím se však cestou z a do EU a Schengenu buhužel musí počítat.

Hory kolem Boky Kotorské přesahují mnohdy tisícimetrovou výšku.

...

Herceg Novi...

...

...

...

...

...

...

Moře u pláže v Igalu je velmi mělké. I proto jsme přistáli o pár km dál v Herceg Novi. Ale času do odjezdu domů (21 hod) jsme měli dost.

Noční Herceg Novi.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Černá Hora má turistům všeho druhu co nabídnout. Navštívili jste ji?

7 47% Bohužel ještě ne.

5 33% Jednou ano.

3 20% Již víckrát.

Hlasovalo 15 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.