Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Týdenní alpská dovolená v okolí Ortleru

vydáno 22. července 2012 – napsal HoHo – 8 komentářů

Po italských Dolomitech pro nás letos prachatičtí turisté a strakonická cestovní kancelář Ciao připravili týdenní zájezd do severní Itálie – přesněji do blízkosti známého italského střediska Bormio a hory Ortler. Na úvod nutno podotknout, že tato oblast mě hodně mile překvapila. Nečekal jsem, že to tam bude tak hezké.

Den 0 – odejzd z České republiky

Náš zájezd začínal v sobotu 7. července 2012 ve 21.00 hodin na parkovišti u strakonického Lidlu, kde se sešla první část účastníků. Po Strakonicích byly dalším nástupním místem Prachatice. Posledních pár zbylých míst v autobuse bylo jako obvykle zaplněno po zastávce na benzínce Houžná nacházející se těsně před hranicemi České republiky s Německem. Ještě před půlnocí jsme opustili naši vlast a zamířili směrem na Mnichov.

Den 1 – Švýcarsko a příjezd do Itálie

Během spánku účastníků projel autobus Mnichovem a dále zamířil směrem na rakouský Innsbruck. V Rakousku jsem se napojili na dálnici A12 kousek za Innsbruckem a pokračovali až na konec dálnice do Landecku. Odtud jsem zamířili po rakouských silnicích B180 a B184 do Švýcarska. Zdejší silnice 27 nás pak dovedla až do Svatého Mořice, kde byla naše první velká zastávka.

Svatý Mořic je známé švýcarské středisko (především lyžařské) nacházející se v nadmořské výšce 1843 metrů nad mořem. Rozkládá se na břehu krásného jezera Moritzer See. Středisko je určeno pro zámožnější klientelu, jezdí sem dokonce i některé královské rodiny. V centru střediska člověk lehce narazí na pár hotelů, na kterých je vidět, že jsou určeny jen pro ty nejbohatší.

Vedení zájezdu nám dalo dostatek času na prohlédnoutí celého centra Svatého Mořice. Neměli jsme však štěstí na počasí, celou dobu nám poprchalo. I přesto se mi město moc líbilo a jsem rád, že jsme zde zastavili. Lyžování by tu bylo určitě výborné, škoda jen, že je zde tak draho.

Brzké ráno u jedné z rakouských benzínek po cestě do švýcarského Svatého Mořice

Svatý Mořic (St. Moritz)

Nádraží ve Svatém Mořici. Ve Švýcarsku, narozdíl od České Republiky, jezdí vlaky ve většině případů na vteřinku přesně.

Počasí nám vůbec nepřálo

Věž kostela

Obchod Baťa

Stará věž

Rolls Royce Phantom u jednoho z nejluxusnějších hotelů

Dalščí naší zastávkou měla být lanovka Diavolezee, která by nás vyvezla na 2978 metrů nad mořem. Odtud by se sešlo na vrchol Munt Pers (3207 m. n. m.). Počasí nám však nepřálo, stále pršelo. Lanovka sice jezdila, ale nahoře bylo vše v mracích a mlze (a nejspíše tam také pršelo), a tak se zde nakonec zastavilo jen k získání zajímavých prospektů.

Další větší pauza tak byla až ve švýcarském průsmyku Passo del Bernina (2330 m. n. m.). Odtud jsme koukali na jezero Lago Bianco a další tři menší jezera (Lej Nair, Lej PItschen a Lagh de la Cruseta). V místním motelu nás zahřála káva a čaj.

Motel nacházející se v průsmyku Passo del Bernina ve Švýcarsku

Následovala kratší zastávka (vyfotit a jet dál) na hranici mezi Švýcarskem a Itálií. Počasí se nám již naštěstí stačilo mezitím docela umoudřit.

Hraniční přechod ze Švýcarska do italské bezcelní oblasti Livigna

Pohled z hraničního přechodu do Itálie

Poslední zastávkou na cestě do hotelu byl průsmyk Passo d'Eira (2210 m. n. m.). Zatímco většina našeho zájezdu se rozhodla vydat se půlhodiny po jednom z přilehlých hřebenů a pak zpátky, my jsme nakonec vyrazili vyfotit si místní downhillovou dráhu, která vede od horní stanice lanovky dolů až do Livigna. Musí to být zážitek něco takového jet.

Kůň v průsmyku Passo d'Eira

Downhill (sjíždění prudkých kopců na sjezdovém kole) směrem dolů do Livigna

Následovala již jen asi 20 kilometrová cesta do našeho ubytování. Bydleli jsme v hotelu Miravalle v Semogu. Do Bormia jsme to měli asi 10 kilometrů autobusem, navíc všude v okolí byly krásné hory, takže poloha hotelu pro nás byla ideální.

Jelikož nám nevyšla túra v okolí lanovky Diavolezza, dorazili jsme do hotelu již někdy okolo 16. hodiny. Asi třičtvrtě hodiny trvalo, než si naši vedoucí prošli a zkontrolovali všechny pokoje, ale čekání rozhodně stálo za to: jelikož měl náš hoteliér Luigi poměrně prázdný hotel, dal nám lepší pokoje. Já se strejdou jsme tak dostali místo pokoje pro dva pokoj pro tři osoby.

Kostel v Semogu

Hotel Miravalle, ve kterém jsme byli ubytovaní

Stravování v hotelu mi také vyhovovalo. Večeře se skládala z celkem čtyř chodů. Prvním byl salát formou švédského stolu. Následoval předkrm (vždy den dopředu jsme si vybírali buď polévku, nebo těstoviny), hlavní jídlo (většinou maso s přílohou, opět na výběr ze dvou variant) a sladký zákusek. První i všechny ostatní večeře byly poměrně náročné, a tak bylo na místě ještě někam po večeři vyrazit.

Procházka po náročné večeři. Pohled na kostel v Semogu

Den 2 – průsmyk Passo di Foscagno, jezero Lago Nero

Když už jsem zmínil večeře, věnuju pár slov i snídaním. Ty byly v hotelu připravovány klasicky jako švédský stůl s tím, že vše pravidelně doplňovali. Každý z nás tak měl možnost načerpat dostatek energie na další náročný den podle své chuti.

První ráno v Semogu

Druhý den naší dovolené byla připravena túra na jezero Lago Nero. Výchozím bodem byl průsmyk Passo di Foscagno (2291 m. n. m.), který slouží i jako hranice mezi bezcélní zónou Livigna a oblastí Bormia, ve které jsme byli ubytovaní my. Když jsme tímto průsmykem projížděli, viděli jsme, jak místní strážníci kontrolují některá vozidla nebo kamióny. Nám se naštěstí takováto kontrola vyhla.

Z tohoto průsmyku jsme začali stoupat na hřeben nad námi. Obešli jsme horu Mónt de la Róca a když jsme se přehoupli přes heřeben, objevilo se před námi jezero Lago Nero (2550 m. n. m.).

Budovy v průsmyku Passo di Foscagno

Pohled z průsmyku zpět směrem k Bormiu

Pohled směrem k horám v okolí Livigna (Livigno není na této fotografii vidět)

Hory tyčící se nad průsmykem Passo di Foscagno

Jezero Lago Nero

Zatímco řidič autobusu a pár lidí s ním se vydalo zpět k autobusu, zbytek skupiny se rozhodl jít dále. Původní plán počítal s tím, že se od jezera Lago Nero sestoupí až k našemu ubytování v obci Semogo. Náš hoteliér Luigi nám však doporučil, abychom se spíše vydali k chatě Alpe Trela a odtud údolím směrem k horské vesničce Trepalle. Podle něj je tato cesta hezčí než scházet do Semoga. Řidič mezitím přemístil autobus k benzínce nacházející se ve vesničce Campaccio, kde naše túra končila.

Sestup od jezera Lago Nero

Krásná alpská loučka

Příbytky pro (vybrané) krávy u chaty Alpe Trela

Cesta od chaty Alpe Trela

Jeden z mnoha rozcetsníků

Národní park "dello Stelvio"

Krásně zelená alpská loučka

Večeře pro nás byla opět náročná, a tak, abychom lépe vytrávili, vydali jsme se po křížové cestě v Semogu. Tato cesta má 15 malých křížů, které člověka navedou až k poslednímu velkému kříži. Ten se nachází na okraji Semoga.

Večer jsme se vydali po křížové cestě v Semogu. Na fotografii je vidět 4. kříž na cestě.

Semogo a hory směrem k Bormiu při západu slunce

Semogo a vrchol Cima Piazzi

Opět Semogo a Cima Piazzi

Poslední (a největší) kříž křížové cesty

Den 3 – průsmyk Passo dello Stelvio

Třetí den nás čekal zajímavý výlet na známý italský průsmyk Passo dello Stelvio (2757 m. n. m.). Průsmyk je oblíbeným cílem mnoha turistů, motorkářů, lyžařů, cyklistů apod. Letošní poslední důležitá etapa cyklistického závodu Giro d'Italia končila právě zde (poslední etapa samozřejmě vedla do velkého města, konkrétně do Milána).

Přestože počasí v tento den opět hrozilo deštěm, v průsmyku to žilo i tak. Viděli jsme třeba sraz automobilů značky Porsche. V okolí Bormia jsme celý týden potkávali profesionální cyklistické týmy, které trénují nejspíše na olympijské hry v Londýně a jsem si téměř jistý, že většina z nich zařadila do svého tréninku právě i výjezd na Passo dello Stelvio, protože je to asi nejnáročnější zkouška odolnosti cyklistů v okolí.

Jelikož však na Passo dello Stelvio vede místy celkem úzká silnička s průdkými zatáčkami, náš více jak 12 metrový autobus tam nemohl. Hoteliér Luigi má svůj vlastní hotelový autobus, kratší než ten náš. Tento den se tak jelo autobusem s ním. Kapacita autobus ale neodpovídala počtu našich účastníků, proto muselo 9 lidí jet s Luigiho bratrem, Andrém, který je vezl starším džípem Land Rover Defender.

I my jsme měli štěstí (nebo možná neměli, těžko říct, jak zábavná byla jízda s Luigim v autobuse) a jeli jsme s Andrém. Ten se s námi po cestě bavil německy, občas utrousil něco italsky se svým synem, který jel také s námi. Nejzajímavější však bylo, když jsme vystoupali nad hranici lesa, kde žije spousta svišťů. André, když nějakého uviděl, začal brzdit, když proti nám nic nejelo, tak klidně strhnul volant do protisměru, a vesele ukazoval, kde se zrovna svišť nachází. Takto jsme po cestě tam i zpátky několikrát zastavovali.

Potom, co jsme v pořádku my i autobus vystoupali na Passo dello Stelvio, vydali jsme se na první túru. Ta byla celkem krátká a vedla okola chaty Rifugio Garibaldi na hřeben nacházející se přímo proti vrcholu Ortler (3905 m. n. m.). Měli jsme tak krásnou možnost vyfotit si ho v celé jeho kráse. A musím říct, že to stálo opravdu za to.

Budovy postavené ve známém průsmyku Passo dello Stelvio

Silnice vedoucí z průsmyku Passo dello Stelvio na druhou stranu, než ze které jsme přijeli my

Passo dello Stelvio

Takto se v horách dováží zásoby jídla a pití na odlehlé chaty

Vrchol Ortleru je zatím zahalen v mracích

Vrchol Ortleru se nám již začíná celý odhalovat

Pohled zpět směrem k průsmyku Passo dello Stelvio. Na fotografii je vidět i chata Rifugio Garibaldi

Vrchol Ortleru a okolní hory

Ortler ještě jednou

Já a strejda s vrcholem Ortleru v pozadí

Po vyfocení jsme se vrátili zpět do průsmyku. Zatímco jedna skupina pokračovala na vrchol Rötlspitze (3026 m. n. m.) (nejsem si jistý, jestli to byl opravdu tento vrchol, ale snad ano), zatímco zbytek si zaplatil lanovku a nechal se vyvést na Livrio (3174 m. n. m.).

My jsme se rozhodli jet na Livrio a v klidu a bez spěchu si prohlédnout vysoké hory okolo nás. Nahoře se nám opět otevřeli krásné pohledy na vrchol Ortleru, akorát z jiného úhlu, než před tím. Podívali jsme se také na ledovec, na kterém se lyžuje jen v létě (ano, nespletl jsem se, je zde pouze letní lyžování, v zimě je zde hodně sněhu a navíc je oblast těžko dosažitelná).

Po zpáteční jízdě lanovkou jsme se ještě před odjezdem autobusu (a našeho džípu) stačili podívat do samotného centra průsmyku Passo dello Stelvio, kde bylo nejen spoustu různých obchodů se suvenýry, restaurací, barů, kaváren a hotelů, ale i davy lidí.

Sraz aut značky Porsche v průsmyku Passo dello Stelvio

Další auta Porsche. Zajímavé je i to bílé auto Audi, protože patří italskému národnímu lyžařskému týmu.

Na Passo dello Stelvio přijel i jeden Ford Corvette

Ledovec ležící nad průsmykem Passo dello Stelvio focený z mezistanice lanovky

Pohled směrem k mezistanici lanovky a průsmyku Passo dello Stelvio z horní stanice

Zde na ledovci se lyžuje jen v létě

Pohled na Ortler z jiného úhlu

Centrum průsmyku Passo dello Stelvio, v pozadí vrchol Ortleru

Tento prototyp Chevroletu jsme potkávali celý týden v okolí Bormia

Většina zájezdu jela vypůjčeným hotelovým autobusem (náš autobus byl na jízdu na průsmyk Passo dello Stelvio moc dlouhý), jelikož byl ale o pár míst menší než náš, muselo několik účastníků jet i tímto Land Roverem Defenderem

Den 4 – Bormio, Bormio 2000, Bormio 3000

Čtvrtý den nás čekal další zajímavý výlet. Vydali jsme se do města Bormio (nacházejícím se ve výšce 1224 m. n. m.), známého italského lyžařského střediska. Na dnešní den však nebyla naplánována prohlídka města, ale výlet až na nejvyšší bod celého střediska – Bormio 3000.

Zaparkovali jsme u dolní stanice lanovky. Celá skupina se nechala malými kabinkami vyvést na Bormio 2000. Ti nejzdatnější z nás se rozhodli jít nahoru na Bormio 3000 pěšky (skupinu vedl náš hoteliér Luigi), zbytek skupiny se nechal na Bormio 3000 vyvést již poměrně starou kabinovou lanovkou.

Program si pak mohl zvolit každý podle toho, jak se cítil. Někteří se vydali z Bormia 3000 dolů do Bormia 2000 po svých. Asi 5 lidí se dokonce vydalo na vrchol Vallecetta (3148 m. n. m.). My jsme se však kvůli celkem špatnému počasí rozhodli nejít pěšky, ale do Bormia 2000 sjet lanovkou. Ještě než jsme tak učinili, pořádně jsme si prohlédli a vyfotili okolní hory a dali jsme si v restauraci italskou specialitu, Bombardino, a výborný štrudl.

V Bormiu 2000 nás zlákala jedna z restaurací, a tak jsme si došli na pizzu. Byla výborná. Abychom však měli ještě nějaké místo na večeři, o které jsme věděli, že bude, jako každý večer, značně náročná, rozhodli jsme se jít z Bormio 2000 dolů k autobusu pěšky. Pro náš sestup jsme vybrali cyklostezku číslo 4. V jednom místě však stezka záhadně končila, a tak jsem část sestupu museli absolovovat lesem mimo zpevněné cesty. Po půl hodině jsme však na naší cyklostezku opět narazili. Nakonec se nám povedlo sejít k autobusu těsně před tím, než začalo pršet.

Dolní stanice lanovky mezi Bormiem a Bormiem 2000

Bormio a hory tyčící se nad ním

Pohled dolů na Bormio z Bormia 2000

Pohled dolů na Bormio z Bormia 3000

Počasí se nám začínalo nepěkně mračit

Lanovka na Bormio 3000 toho již mnoho zažila

Pár z nás vyrazilo zdolat vrchol Vallecetta

Pohled z Bormia 2000 směrem na Bormio 3000

Koně, poník a oslík v okolí stanice Bormio 2000

Bormio 2000

Lanovka jedoucí dolů z Bormia 2000 do Bormia

Bormio

Večerní procházkou jsme se tentokráte podívali k fotbalovému hřišti, hřbitovu a hlavně na oslíky, které někdo v Semogu chová.

Oslíci v Semogu

Škola v Semogu

Západ slunce v Semogu

Den 5 – vrchol Monte delle Scale

Na tento den pro nás vedení zájezdu připravilo túru bez autobusu (kvůli předpisům musí autobus alespoň jeden celý den stát), tudíž jsme vycházeli přímo od hotelu. Pro ty zdatnější vedla túra na vrchol Monte delle Scale (2495 m. n. m.). I my jsme se rozhodli zkusit vyjít na tento vrchol, a tak nás čekalo převýšení téměř 1100 metrů.

Naše túra začínala krásnou neznačenou cestičkou lesem, po které nás vedl Luigi. Poté nám ukázal, kudy máme jít dále a vrátil se zpět pracovat do hotelu. My jsme pak pokračovali ke třem půvabným jezerům. To největší se jmenovalo Lago di Cancano, druhé bylo Lago di San Giacomo di Fraele (nutno dodat, že to byly spíše uměle vytvořené přehrady než jezera) a u třetího jezera, toho nejmenšího, okolo kterého jsme šli, se mi bohužel nepovedlo zjistit jméno.

Zatímco většina lidí na tomto místě končila a po prohlédnutí jezer se vrátili zpět do hotelu, první skupina, ve které jsme byli i my, se vydala ještě na vrchol Monte delle Scale. Při výstupu jsme měli spoustu příležitostí si vyfotit přehrady shora.

Zajímavostí bylo, že v sedle pod vrcholem Monte delle Scale byla vybudována při 1. světové válce podzemní pevnost. Bylo vidět, že v poslední době prošla renovací, a tak se do ní mohl kdokoliv podívat. Docela mě překvapilo, jak velké prostory byly uvnitř k dispozici. Dokonce jsme tam narazili i na turecké záchody (silně zapáchající).

Po prohlídce pevnosti jsme vyrazili na samotný vrchol Monte delle Scale. U vrcholového kříže se nám otevřel krásný kruhový rozhled na okolní alpské vrcholky, a tak by byla škoda neudělat 360° panoramatickou fotografii. Najdete ji o kousek níže mezi fotografiemi.

Vrchol Monte delle Scale je mimojiné také cílem náboženských poutí. Po zadání jména vrcholu do vyhledávání obrázků na Googlu se můžete podívat na pár fotografií z těchto akcí.

Hotel Miravalle, ve kterém jsme byli ubytovaní

Kostel v Semogu

Pohled na hory směrem k Bormiu. Na dvojvrchol nacházející se v levé části fotografie jsme tento den mířili.

Vrchol Cima Piazzi se svým ledovcem

Náš hoteliér Luigi ukazuje a pojmenovává vrcholy v okolí

Již napůl rozpadlé strážní veže

Nejmenší ze tří jezer

Vepředu jezero Lago di Cancano a vzadu menší Lago di San Giacomo di Fraele

Sedlo cestou na vrchol Monte delle Scale

Vchod do podzemní pevnosti z 1. světové války

Místnost nacházející se na kraji podzemní pevnosti z 1. světové války

Vrcholový kříž na Monte delle Scale

Vrchol Monte delle Scale

Vrchol Cima Piazzi se svým ledovcem

360° panorama z vrcholu

Bormio

Vrcholová fotografie

Poslední pohled na vrchol Monte delle Scale

Pohled do údolí

Jezero

Typická alpská silnička

Den 6 – Bormio, Svatá Kateřina

Poslední den nám bohužel moc nepřálo počasí, hlavně dopoledne hodně pršelo, a tak jsme nepodnikali žádnou velkou túru. Místo toho jsme se byli podívat v centru Bormia a ve Svaté Kateřině.

Zatímco část našeho zájezdu se rozhodla strávit čas v Bormiu tím, že relaxovali v termálních lázních Bormio, my jsme se rozhodli jít se podívat do centra města. Došli jsme i na hlavní náměstí tohoto střediska, kde hrála příjemná hudba.

Kostel nacházející se na nejrušnější ulici v Bormiu

Náměstí Bormia

Vstup do staré budovy pro telegrafování

Jedna z uliček v centru Bormia

Po návštěvě Bormia nás čekal výlet do Svaté Kateřiny, která se nachází asi 10 kilometrů daleko od Bormia. Svatá Kateřina je stejně jako Bormio lyžařské středisko zasazené mezi krásnými alpskými vrcholky.

Zde nás však trochu zdrželo to, že při hledání parkoviště jsme vjeli do úzké silnice se serpentýnami, která nebyla určena pro tak dlouhé autobusy jako byl ten náš. Trvalo asi 20 minut, než se řidiči povedlo někde otočit a vrátit se zpět. Po zaparkování jsme se pak vydali na krátkou túru (půl hodiny tam a půl hodiny zpátky) směrem k chatě Rifugio Albergo Ghiacciaio dei Forni (2176 m. n. m.).

Svatá Kateřina (St. Caterina)

Pohled zpět do Svaté Kateřiny a na mraky, které se na nás hnali

V místním nordic-walking parku byly zvířecí sochy, a tak jsem si se strejdou užili trochu zábavy. Škoda, že se mi nepovedlo posadit se na tu sochu tak zdařile jako jemu.

Moje póza na zvířecí soše

Po cestě zpátky jsme se ještě zastavili v přírodně vytvořeném termálním jezírku poblíž Bormia (stejná voda je vedena trubkami i do termálních lázní v Bormiu). Někteří z nás se zde vykoupali celí, já jsem si namočil jen nohy. Bylo to příjemné, škoda jen, že jsme se zde nemohli zastavit na delší dobu.

Den 7 – odjezd domů

Sedmý den nás čekal přesun domů s několika zastávkami na zajímavých místech. Okolo půl desáté jsme začali nakládat věci do autobusu a asi po hodině nakládání, vyřizování zbylých formalit a loučení jsme vyrazili směrem k domovu.

První zastávka byla asi po 15 kilometrech u jednoho z obchodů v bezcelní zóně v oblasti Livigna. Bylo zde mnohem levnější zboží než jinde v Itálii, a tak jsme zde udělali nákup různých suvenýrů.

Český alkohol v tomto obchodě vycházel levněji než v Česku (a i ostatní zboží zde bylo levnější než jinde), protože se nachází v bezcelní zóně. Nakoupil zde tak snad každý z našeho zájezdu.

Další naší zastávkou bylo město Livigno, což je známé italské lyžařské středisko nacházjící se v 1816 metrech nad mořem. My jsme zde měli asi hodinu na prohlídku města. Prošli jsme si především hlavní ulici, která byla i v létě plná lidí.

Hlavní ulice Livigna

Trpaslíčci poblíž centra

Jeden z mnoha starých dřevěných domů v Livignu

Další velice kratičká pauza (vyfotit a zase jet) byla u přehrady Lago di Livigno. Poté jsme pokračovali na průsmyk Ofenpass (2149 m. n. m.), který se nachází již ve Švýcarsku. Zde jsme měli možnost vyfotit si okolní hory. Pro zájemce byla od vedení zájezdu připravena kávička.

Pohled z Ofenpassu na okolní hory

Kávička na Ofenpassu

Poslední zajímavou zastávkou bylo jezero Reschensee s kostelní věží uprostřed. Škoda, že bylo celkem zamračené počasí. Věřím, že kdyby byla obloha bez mráčku a bylo vidět daleko, fotografie odtud by byly opravdu nádherné. Třeba někdy příště.

Velice půvabné Reschensee s kostelní věží uprostřed jezera

Pohled na horu poblíž Reschensee

Po této poslední zastávce nás čekala již pouze cesta domů. Bohužel se nám porouchala převodovka v autobuse (šlo řadit z osmi převodních stupňů asi jen 2 nebo 3), a tak jsme jeli domů docela dlouho (naše průměrná rychlost na dálnici byla 71 kilometrů za hodinu). Do Strakonic jsme se dostali v neděli asi ve čtvrt na osm ráno.