Splutí Malše, 30. 4. 2011

Splutí Malše, 30. 4. 2011

Na poslední chvíli jsem se nechal "ukecat" a v aprílovém počasí, kdy předpověď hlásala vše od polojasna až k průtržím, buřinám a krupobití, jsem se připojil k partě nadšených vodáků ze Zlivi i okolí, abych poprvé zdolal Malši. To jde jen dvakrát do roka, v době, kdy se pro vodáky vypouští voda z Římovské přehrady.

Na stránkách Ka-servisu, z kterého jsme si vypůjčili lodě, se můžete dočíst pár detailů z akce. A tady můžete zase udělat průzkum mapky údolí Malše.

Kolem řeky nás ve skalách míjí spousta chat a chatiček, a cestou se projíždí i starobylé vesničky, Doudleby a Plav.

Za všechny fotky děkuji Janě Z., tenhle článek je tedy z poloviny jejím dílem...

K Malši pod Římov přijíždíme Zdeňkovo busem po deváté a tak máme dost času vyfasovat své lodě. Kolem na své majitele čekají celé hromady dalších lodí, úplně se děsím hromadného startu.

Živá hudba tady tentokrát chybí, vládne mírný chaos, ale ten hlavní nás mine. A to díky tomu, že jsme se rozhodli vyjet ještě před oficiálním startem.

Takže jedno společné foto. Jede nás devět, čtyři pevné lodě a gumák. Tři Vydry, jen Zdeněk s Janou pro jistotu na široké, pohodlné skoropramici. Tu, jak jsem později zjistil, jsme potřebovali s Helou taky. Vydra se s námi nořila hluboko do peřejí a za každou větší jsme vysávali hektolitry vody z lodě.

Takto se podle vodáckých pravidel umravňují háčci ještě před startem. Až se pojede, je už pozdě je mlátit, proč to tady neudělat hned?

Na mojí prosbu Jana, které děkuji za snímky a kvalitní dokumentaci celé jízdy, měla vyfotit jen naši loď, ale připletla se tam malá Helča.

Takhle lehoučkou loďku jsme my ostatní mohli jen závidět...

Voda docela teče a záhy zjišťujeme, že jediný gumák v naší výpravě chybí. Zastavujeme u břehu a čekáme na ztroskotance, kteří se pod skalou, čnící do řeky, cvakli. Sice se tím dobře bavíme, ale sám bych nepříliš teplou vodu takhle zkoušel jen nerad.

Jak můžete vidět na této i následující fotce, bere to poněkud vlhčí posádka s humorem.

Ten jim sice po pár minutách trochu dojde, protože zjistí, že není kde se pořádně ohřát a osušit. Ale jak se říká, "co člověka nezabije, to ho posílí".

Ze svých fotek to dobře znám, když fotím nikdy na fotce nejsem. Zpočátku mi to bylo při prohlížení divný, ale časem jsem si na to zvykl. Jak se tedy dostala na tuhle fotku fotografka Jana, netuším. Ale sluší jí to. (A Zdeňkovi pochopitelně taky.)

Naše krásně zelená Vydra je ale stejně hezčí... Splouvám sám jez, protože Hela se mi celou cestu na háčku divně vrtí, až ji podezírám z toho, že mě chce udělat. Nakonec se to nestane jen díky mým skvělým dovednostem zkušeného a větry ošlehaného zadáka.

No jo, miniraft se jen tak nezvrhne, ale není lepší užít si na vratké lodi trochu stresu?

Jednu přednost gumáci mají. Nemusí se bát o svoji loď a většinu jezů jim dovnitř ani necákne.

Ale tenhle jezík nebyl záludný ani pro nás.

Na jednu zajímavou zastávku mě Hela upozornila předem. Tento pán je totiž hrdina. No dobrá, trochu přeháním, ale dobrák od kosti je stopro...

Řekněte mi, kdo jiný by při převržení lodě a nedobrovolné zastávce vodáků u jeho chaty, přiběhl okamžitě s horkým čajem a nabídkou na usušení svršků (i spodků) u něho v chaloupce?

To on bez zaváhání udělal a tak se celá naše vodácká galerka jako každý rok zastavila na pokec. A nejenom na pokec, připraven je výborný svařák, čaj, a dokonce domácí uzené s chlebem. Můžeme si také vyslechnout vyprávění o záplavách z roku 2002, které chatku dokonale zválcovaly a bohužel majiteli zničily i jeho cennou sbírku motocyklových veteránů.

Odjíždíme asi po hodině a zařazujeme se do řady plavidel. Kolem Doudleb, kde jsme původně chtěli kotvit a v hospodě poobědvat, nakonec jen proplouváme. Není vůbec kde zastavit, kolem je řada lodí a hospoda bude narvaná. Až na konci starobylé vesnice, kterou v dávných dobách obýval kmen Doudlebů, zastavujeme a dáváme polední pauzičku. Pijeme, jíme, hodujeme, a já i krvácím. Zvyklý na supertupé nože, co dnes všude prodávají, zařízne se mi pravý švýcarský nožík nejen do salámu, ale i do prstu. Krve jako z vola. Nakonec balím ukazováček do ubrousku a frčíme dál.

Jez v Plavu sice sem tam někdo sjíždí po levé straně, my s Helou ho nakonec koníčkujeme.

Protože není kde loď otočit, držím poněkud zpuchřelé lano a trhnu s Vydrou právě když se fofrem rozjela dolů z jezu a ... lano prdne. Naštěstí je dole mělko, a tak se kanoe zachytila na kamenech. Dělám striptýz a po chvíli rozmýšlení lezu za lodí. Lehce to klouže, ale opět se ukazuje moje fyzická a psychická zdatnost, a naši bárku zachraňuji.

Jako na koloběžce dojedu ke břehu...

kde mě vítá Helča s mými kalhotami (v ruce, ne na sobě).

Přece jen je to na břehu bezpečnější, tady se můžeme kochat a kochat a kochat...

Ani v Plavu, kde má hrát naživo hudba, nezůstáváme. Na odpoledne jsou hlášené bouřky a čas kvapí.

Z dalšího jezu se skáče dost dolů a i když všichni jedou, my přenášíme. Helču to sice trochu štve, ale je jen obyčejný, bezcenný háček bez rozhodovací pravomoci a tak za chvíli zmlkne.

Sjet se to dá, ale spodek dostává pořádnou prdu. Škoda týrat loď...

Tady někde se naše kanoe lehce oddělila od ostatních a odjela hodně dopředu. Bylo to proto, že na nás ostatní lodě pořádaly hon s cílem nás potopit. Jednou se to málem povedlo, naštěstí jsme byli u břehu, kam se nedalo zvrhnout.

A tak zatímco ostatní soulodili, my se nechali unášet proudem a meditovali.

Takhle to dopadne, když se háček vzbouří a stane se druhým zadákem. Jen potom není jasné, kterým směrem se jejich loďka vydá.

Jedeme jez bez rozmýšlení a nabíráme plnou loď vody. Pomaličku míříme k nejbližšímu břehu a poté asi půl hodiny vyléváne litr za litrem. Kupodivu stále neprší a náš cíl se blíží, není tedy proč chvátat.

Do Rožnova přijíždíme po třetí, někde nad Zliví a Hlubokou bouří, my v pohodě vracíme kanoe a pomalu míříme domů. Docela mě bolí pozadí a protože se moje konev do Vydry nedala dál bokem a já ji celou dobu přidržoval mezi nohama, tak i ty. Určitě jsem ale nakonec rád, že jsem překonal vrozenou lennost a na Malši poprvé v životě vyrazil. Děkuji tímto i svému háčku za pozvání a i za kvalitní navigaci, díky které jsme opravdu dojeli přesně do Budějic.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

radek

13. května 2011 21:12

radek říká

Ahoj Romane,díky za pěkný článeček.Máš skvělé stránky!

Trochu Ti je závidím,protože často vandrujem a něco podobného jsem měl vždycky na mysli utvořit,ale neumím to.

K akci bych měl pro tebe nádherně mokrou fotku namočeným mobilem z místa "nehody",kdy moje ženuška Jana ždíme košili...

Měj se fajn a snad zase někdy.

AHOJ!

Radek Smejkal

Rony

14. května 2011 22:15

Rony říká

Díky Radku.

Web je sice můj výmysl, ale podílí se nás na jeho tvoření víc. Stránky vytvořil a spravuje kámo HoHo a přidat článek může po registraci úplně každý. Nijak těžký to není.

Fotku mi klidně pošli mailem na elcas@zliv.net , nebo přes Helču.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.