Zápisky z cest II. (Matterhorn...)

Zápisky z cest   II. (Matterhorn...)

Tyto poznámky zaznamenávají zážitky z turistických podniků proměnlivé skupinky lidí za období od roku 1988 do současnosti. Pokud budou pro někoho inspirací, je to jen dobře. Pokud ne, nechť poslouží jako oživění pamětí těch, kteří se jich zúčastnili. (Mirek – autor)

S laskavým svolením Míry :-), autora textů, si tady dovoluji uvést mnohé z našich, většinou společných putování po horách.

Pokud někdy budu mít chuť a čas, objeví se i pár naskenovaných fotek, i když si myslím, že není nutné nadměrné rušení kvalitního rázu popisovaných cest.

Z důvodu velké kapacity textových údajů jsou Zápisky z cest rozděleny na jednotlivé díly.

(Rony)

:-D

Obsah

  • Rila
  • Dolomity
  • Matterhorn
  • Breithorn
  • Norsko
  • Julské Alpy

Rila 08/90

Doba trvání: 10 dní

Účastníci: Ivana, Roman H, Roman V, Jirka J, Jirka K, Jirka V, Venca, autor

Příprava: Zajištění letenek do Sofie a zpět. Na poslední chvíli byl potom trochu zmatek na Čedoku v Č. B. – neměli dva dny před odletem vyplněné letenky! Cena za letenku tam a zpět činí 2 500,- Kčs. Jídlo si bereme každý dle vlastního uvážení.

Charakteristika: Přechod hlavního hřebene Rily. Trasu máme naplánovánu od Rilského Monastýru až do Jakorudy nebo Kostence. Cestou nejsou (snad s výjimkou okolí Musaly) žádné těžší terény – choďák.

Trasa: Sofie - Stanke Dimitrov - Bystrica - chata Komsomolec - chata Ivan Vazov - Dodov vrch - Maljovica - Popova kapa - Kobylino Braniště - Rybni jezera - Vapa - chata Grnčar - Ropališky jezera - Musala - Ropališky jezera - Ortačal I. - chata Belmeken - Kostenec - Sofie (druhá skupina Vapa - Rybni jezera - Rilsky Monastýr - Rila - Sofie)

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Odlétáme z Ruzyně v 11.00. Odbavení je bez fronty a bez problémů. Batohy váží 20 až 25 kg, nejtěžší máme já, Ivana a Jirka V. Letíme TU-144 bulharských aerolinií, dobrý studený oběd. Trochu neklidný let. Po přistání vypukl mezi Bulhary mohutný potlesk - zřejmě se tu dobré přistání nepovede často. Na letišti nás otravuje spousta neodbytných taxikářů. Jedeme raději linkou 84 na Orlov most a pak 305 (213, 313) na hlavní nádraží. Odtud vyrážíme hledat naše ČSA nechat si potvrdit zpáteční letenky. V 17.00 vyřízeno - nebylo to nutné!

V 18.00 vyjíždíme vlakem. Je to rychlík a proto nepůjdeme přes Rilský Monastýr, ale vystupujeme ve Stanke Dimitrov (19.40). Cestou městem flusnul jeden malý hošík z okna Romanovi V na hlavu. Spíme před Bystricí na planině, do Bystrice jdeme pro vodu, kterou dostáváme od dobrých obyvatel.

2. den - V 7.30 vycházíme, chceme se dostat co nejvýš, než nastane vedro. Hned za vesnicí ztrácíme cestu a dereme se vzhůru houštinami. Postupně se rozdělujeme a po 45 minutách se všichni scházíme poškrábaní zase dole - nikdo neprorazil. Kousek se vracíme a Jirka V zjišťuje, že ztratil batůžek s doklady. Naštěstí je po malé chvilce nachází někde na stezce. Zotavujeme se a vyrážíme ke druhému pokusu. Tentokrát nejsme krvavě odraženi, stoupáme po stezce a za chvíli jsme na cestě. Jdeme k chatě Komsomolec (1.500 m). Funíme (i Ivana), jen Jirka V hýří aktivitou. Jsem zvědav, jak dlouho mu to vydrží. Cestou je dost vody. Od chaty pokračujeme mírným stoupáním lesem do sedla, kde jíme. Je už horko, strašně se potíme a pijeme. Stoupáme zvolna na hřeben, Jirka J a Venca toho mají nejvíc dost. Přecházíme travnatý hřeben s občasnými suťovisky a traverzujeme ho po druhé straně. Mám už toho taky plné zuby a tak nacházíme u potůčku místo na spaní. Vystoupali jsme o 2.000 metrů. K večeru občas mrholí, ale noc je suchá a klidná.

3. den - K ránu přišel deštík, vstáváme v 6.30, vycházíme v 9.00 - Jirka V zdržoval. Cestou k chatě Ivan Vazov potkáváme první koně - bude jich tu víc než krav nebo ovcí. Za hodinu jsme u Vazova - nevábná chata. Táhlé stoupání do sedla „Rozděl“ - první já, pak Ivana. Shora fotíme Sedm jezer - moc hezké. Pokračujeme po hřebeni přes Dodov vrch k Moljavici (2.700 metrů). Jdeme rychle. Na Moljavici docházíme odbočkou bez batohů, pod námi jsou dvě plesa. Sestupujeme k ním asi o 300 metrů. Koupání (mimo Romana V), válení. Po večeři se jdeme projít na hřebínek a pak hrajeme karty - prší. V noci je na druhé straně hřebene pěkná bouřka.

4. den - Ráno klesáme o dalších 300 metrů až do údolí, odtud nástup na hřeben (600 metrů). Obcházíme Zliat Zab a když ho vidím zblízka, jsem docela rád - s krosnama by to asi moc nešlo (nebo je to Orlovec?). Nahoře na hřebeni jíme a pak po něm jdeme dál nahoru a dolů. Podle mapy to má být nejzajímavější hřeben, ale kam se hrabe na Pirin! Já s Ivanou ovšem na jednom místě uvízáme, ostatní se vrací, my samozřejmě slézáme dolů - Ivana je inu horolezkyně a já samozřejmě necouvnu. Je to asi jenom 7 metrů, s krosnama ale dost hnusné. Mám trochu strach, bolí mě stehna i Ivana je trochu vyklepaná - s krosnou se leze jinak, než bez ní. Jdeme dál, dlouhým suťoviskem slézáme dolů a traverzujeme zbytek hřebene ke Kobylinu Braništi. Tam potkáváme první Čechy. Chci dojít ještě dál, Roman H mi pomáhá a tak vyrážíme k Ribným jezerům. Velmi ošklivé stoupání na další hřeben, mám toho dost. Zapichujeme to na hřebeni asi hodinu cesty od Ribných jezer. S Ivanou tuhle noc nestavíme stan a ráno máme úplně mokré spacáky.

5. den - Po ránu sušíme, vycházíme po deváté. Klesáme k říčce a pak pozvolna stoupáme kosodřevinou k Ribným jezerům. Ivana vepředu závodí s Romanem V, my nacházíme dva klouzky. Chata u Ribných jezer s bungalovy - nic moc. Stoupáme serpentinami do sedla, tam krátký odpočinek, traverz a nahoru na hřeben. Tam obědváme a mně se daří rozšlápnout si brýle - kretén. Nebudu teď moci pořádně fotit. Hřebenovka ala Fagaras, skoro rovina a tráva. Jirka J žene vepředu jako blázen, ostatní za ním, já a Romani nestačíme a jdeme za nimi - jen počkejte! Zastavují u potůčku, já s Romanem V jdeme dál. Houknu na ně, že stavíme až na Vapě (později zjišťuju, že už je dávno za námi). Táhlé stoupání na kopec, dochází nás Ivana a drží se, potvora, jako klíště. Nahoře leháme, je odsud krásný pohled na přehradu Biely Iskar a na Musalu, pod námi už je chata Grnčar. Ostatní postupně docházejí, jak tak na ně koukám, tak už svého vedoucího snad předcházet nebudou. Scházíme ke Grnčaru a rácháme se v jezeře. Večer děláme oheň a plánujeme další cestu - Ivana už za tři dni letí.

6. den - Jdeme přes kopec k Ropališky jezerům. Tam stavíme stany. Já, Ivana, Roman V a Jirka V jdeme bez batohů na Musalu (Ivana pořád chtěla s batohem). Ostatní zůstávají v táboře. Zítra půjdu s Ivanou dolů, Roman V a Jirka V budou hlídat krosny a ostatní půjdou taky bez batohů na Musalu. Po hřebeni na Musalu - je na ní nepříjemné stoupání, asi 350 metrů převýšení. Jde se nám skoro stejně jako s batohama. Nahoře je vítr, zima, mraky a ošklivá chata. Jdeme hezkým hřebínkem na Ireček, zatahuje se. Nechci jít zpátky stejnou cestou a tak z Irečku klesáme v mlze po úbočí dolů. Pokoušíme se o traverz, ale ztrácíme trochu orientaci. Narážíme na zelenou značku a jdeme raději po ní nahoru. Zjišťujeme, že vlastně stoupáme opět na Musalu a tak následuje další traverz do sedla pod Musalou. Pořád je hustá mlha. Jdeme po hřebeni rychle zpět. Po příchodu do tábora krátká koupel v jezírku (asi 5 s), i Ivana. Jirka J, Venca a Jirka K se mezitím rozhodli, že půjdou zpátky k Ribným jezerům, chtějí vidět Rilský Monastýr. S ostatními si dávám sraz na Ortačalu I. Jdeme brzy spát, v noci vytrvalý déšť.

7. den - Ráno neprší, ale je pořád hustá mlha. V 8.30 vyrážíme s Ivanou dolů. Jdeme traverzem ke Grnčaru a odtud po silničce k Jakorudě. Asi v 1 500 metrech nadmořské výšky prohlédáme - mraky jsou nad námi, je vidět, že to je fronta. Jdu s Ivanou do 12.30 k Chatě Třeščenik, pak už jí pouštím samotnou. Snad dorazí domů v pořádku. Vracím se zpátky, odbočuju a traverzuju po cestě na druhou stranu údolí. Mraky náhle stoupají do cca 2.200 metrů - orientuju se. V mlze by to bylo špatné, kříží se tu spousta cest. Jdu skoro bez zastávky (jen 15 minut na pudink), protože mám strach, že na Ortačal nedojdu. Jdu kolem několika salaší, u jedné na mě útočí ovčácký pes, ale nekousne. Má strach z kamene, který jsem sebral. Mlha už je zase zpátky, v 16.30 jsem v údolí s potokem, podél kterého mám jít nahoru - teče z plesa pod Ortačalem. Jdu hezkou necestou vzhůru, mlha střídavě klesá a zase stoupá, už je zase mlíko. Jsem nahoře v 18.15, je tu ale široká pláň, mlha a spousta potůčků - žádná orientace. Jdu proto po nalezené značce na vrchol. Chytří kluci na ní do hlíny vyryli šipku s nápisem „JEZERO“ - to je moje záchrana. Za 3 minuty jsem u nich. Stavím stan a hned do něj s Romanem H zalézáme, je ledový vítr. Vařím ve stanu knedle. Romanovi je špatně z prochlazení - na Musale si užili! V noci je silný vítr, špatně se spí.

8. den - Ráno je pořád vítr, ale o trochu líp - oblačno. Po deváté vycházíme, postupně se otepluje, ale jen mírně. Jdeme po travnatých hřebenech k Chatě Belmeken. Jsem po včerejšku utahaný, mám v nohách asi 35 km + stoupání. Chata Belmeken (2.200 metrů) je hezká. Jdeme po značce dolů a nacházíme borůvky, maliny a hříbky! Nacházíme jich asi 20 a to je ani nehledáme a sbíráme jen ty při pěšině. Spíme v opuštěné chalupě hned u cesty, sušíme stany a koupeme se v potoce (mimo Romana V). K večeři jsou milánské špagety a hříbky + chléb pečený nad ohněm.

9. den – Roman H z mapy zjišťuje, že jsme asi o 3 km výš, než jsme si mysleli. Sestupujeme hezkým údolím do Lázní Kostenec. Jdeme za ně asi ještě 1 km, ale pak už toho má Roman H dost a rezolutně zastavuje autobus. Vezeme se zadarmo do vlastního Kostence. K našemu údivu je přímo na trase Sofie - Plovdiv. Dáváme si na nádraží výborný oběd za 6 Leva - asi 250 g pečeného masa + chléb + hnusné pivo. Ve 14.00 sedáme na vlak, v Sofii jsme v 15.30. Chvíli se binkáme, kupujeme broskve (nejsou dobré), vidíme konečně medvěda a pak si jdeme sednout do venkovní restaurace na pivo. Dávám si dvě - 7 Leva! Jedeme autobusem k letišti, přespáváme za sídlištěm u mostu - bodlavá tráva a celou noc komáři - nejhorší noc.

10. den - Ráno jdeme pěšky na letiště, za námi přicházejí naši odtrženci. Spali kousek od nás! Odbavení je bez problémů, v 17.00 jsem doma v Plzni.

Závěry: Pirin je lepší, Rila delší. Některé holky vydrží víc než chlapi a demoralizují tím mužstvo! Kolena tentokrát vydržela, měl jsem je pořád stažená elasťákem a jedl jsem REPANIDAL od Ivany.

ilustrační foto

Dolomity 07/91

Doba trvání: 8 dnů

Účastníci: Ivana, Roman H, Roman V, Jirka J, Jirka K, Venca, Vráťa, Radek, autor

Příprava: Trasu auty i pěší trasy v Dolomitech jsem vybral já. Jedou tři auta po třech lidech, každá trojice si vaří sama.

Charakteristika: Můžeme si v jídle i v ostatním dopřát určitý komfort, protože jedeme auty. Půjde o 1-3 denní túry. Poneseme poměrně lehké bágly, bude ale velké převýšení a náročný terén.

Trasy: 1) Autem: Plzeň - Č. Budějovice - Dolní Dvořiště - Linz - Salcburk - Radstadt - St. Michael - Spittal - Lienz - Cortina di Ampezzo a zpět

2) Plánované: Marmolada - 1 den

Sorapis - 3 dny

Gruppo del Cristallo - 3 dny

3) Uskutečněné: Marmolada od Lago Fedaia - 1 den

Oblast Sorapis z Passo tre Croci - 2 dny

Grupo dei Cadiny od Rifugio Antorno - 1 den

Okruh u Drei Zinnen - 1 den

Údolí Val Travenanzes - 2 dny

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Vyjíždím s Radkem a s Ivanou z Plzně po páté hodině ranní. Auto řídí Radek, protože to z nás umí nejlíp. Ve Strakonicích bereme 40 l + 20 l benzinu do kanystru a Romana V. Sraz s ostatními je za Českými Budějovicemi u rybníka Štílec. Na hranicích mají Venca a Vráťa potíže - řekli Rakušanům, že nemají s sebou žádný benzin v kanystru a musí za to platit 200 šilinků. My nelžeme a nechávají nás provést 20 l bez komentáře. Rakouskem jedeme bez problémů až do Cortini di Ampezzo a dál do Passo Falzarego a asi 3 km za ním (zatáčka č. 6) nacházíme cestu a u ní opuštěnou chatrč, u které spíme. Oproti minulému roku je nahoře znatelně více sněhu.

2. den - Ráno je mrazík (na trávě je jinovatka), ale azúro. Jedeme k Lago Fedaia - řídí Ivana. U jezera jsme po deváté hodině, bereme s sebou jen lehké batůžky a mačky, já a Radek cepíny. Jdeme vzhůru naší loňskou sestupovou trasou - stoupáme k lanovce a odtud po sněhu ledovcem ke spáře ve skále. Už na sněhu jsme se roztrhali, devět lidí je těžké udržet pohromadě. Spárou prostupujeme bez potíží a za chvíli jsme na vrcholu (já, Ivana, Romani a Venca). Za čas dochází nahoru Jirka K a Radek. Za hodinu pak Jirka J a za ním Vráťa. Vráťa má dost, Jirka J nechtěl vůbec lézt nahoru - měl strach a tak ho Vráťa jistil lanem. K sestupu vyrážíme až před 15.00 a to je pozdě. Chci jít dolů „feratou“, ale musíme to vzdát. Je tolik sněhu, že nejsou vidět lana a já ani neodhadnu, kudy „ferata“ vede. Vracíme se proto stejnou cestou, trhlinou raději slaňujeme. Na sněhu si s Ivanou bereme šusťáky a jedeme s cepínama po zadku až k lanovce - paráda! Tam čekáme na kluky. Lanovka už končí a Jirka J jde za obsluhovatelem, že máme dohromady jen 10 DEM a jestli nás za ně vezme dolů. Ital mávne rukou a nechává nás jet zadarmo. Já z toho radost nemám - jsme žebráci. Dole nasedáme do aut a vracíme se k naší ubytovně, druhá noc je již podstatně teplejší.

3. den - Ráno jedeme na prohlídku Cortiny di Ampezzo. V ní se nám ztrácí auto Jirky K, ale nacházíme ho i s Romany v městečku. Kupuji tři pohledy po 200 lirách, kluci nic. Jedeme dál do sedla Passo tre Croci. Tam obědváme, bereme s sebou jídlo na tři dny a po druhé hodině vyrážíme směr Sorapis. Jdeme krásným traverzem lesem za stejně krásného počasí. Jsme rádi za stín, slunce máme už teď plné zuby. Přicházíme k jezeru Sorapis - má mléčně modrou barvu. Odtud stoupáme vzhůru po značce, která se ale většinou schovává pod sněhem, k nástupu na „feratu“ směrem k bivaku Comici. Až k ní se však nedostáváme - před ní je prudké sněhové pole a je vidět, že „ferata“ je místy pod sněhem. Zkouším se k ní dostat, ale vzdávám to. Vracíme se k jezeru, kde večeříme a nad jezerem nacházíme trochu vlhký bivak. Ráno to zkusíme po druhé „feratě“ k bivaku Slapater.

4. den - Vyrážíme po osmé hodině nahoru do sedla a nacházíme „feratu“. Vede k ní ale zase sněhové pole. Beru si mačky a úvazek a vyrážím na průzkum. Docházím ke značce, kde ale ještě žádné řetězy nejsou. Odsud jdu střídavě po sněhu a po skále (mačky nesundávám) až ke strmému sněhovému žlabu. Tudy jdu nahoru na skalní roh, odkud je vidět dál - pokračuje se po cestičce suťovou galerií bez jištění, „ferata“ začíná až někde dál. Vracím se zpátky, ale sníh už mezitím změkl a mačky v něm nedrží. Dávám si je proto na ruce a slézám zády ke svahu a patami si kopu stupy. Potkávám dva Němce co jdou nahoru, chvíli besedujeme, jak to vypadá a oni postupují s obtížemi dál. Dole se s ostatními domlouváme, že to vzdáváme. Oni to jsou spíše „choďáci“ a jak slyší slovo „ferata“, naskakuje jim husí kůže. Postupně se vracíme za strašného vedra okolo jezera do sedla Tre Croci. Měníme naše plány - Cristalo vzdáváme a vydáváme se do Sextenských Dolomit. Nacházíme nocleh v lese u jezírka Antorno.

5. den - Vyrážíme na jednodenní túru do Grupo dei Cadiny. Je to pěkný stoupáček po cestě a pak po sněhu k chatě Fonda Savia, za námi jdou ženská a chlapík s horským kolem na zádech. Na chatě se rozdělujeme - oba Romani sestupují (je jim blbě) a my jdeme dál. Na sněhovém poli nad chatou se zase rozdělujeme, protože je tam odbočka k „feratě“. K ní jdeme já, Ivana a Vráťa, ostatní jdou pod vedením Radka do sedla. Po krásné „feratě“ vystoupáváme na vrchol 2 790 m (spousta žebříků). Vracíme se po ní zpět a pak nejkratší cestou k našemu tábořišti - máme toho dost. Poprvé se objevují mraky. Kluci přicházejí až dvě hodiny po nás. taky si užili, v sedle to prý bylo hodně strmé. Roman H je už lepší, Roman V vypadá pořád špatně.

6. den - Je polojasno a pořád hodně teplo. Mám už hodně bolavé rty - opary. Romani už vypadají dobře, dnes jdeme oddychovku okolo Drei Zinnen. Ivana po ránu nějak nemůže a já mám dnes asi krizový den. Prodíráme se davy turistů kolem Drei Zinnen. Zkoušíme „feratu“ na Paternkofel, ale nemůžeme žádnou najít, jen hnusnou cestu po sutích. Radek a Roman H jí vycházejí nahoru, my ostatní to vzdáváme. Dokončujeme obcházku Drei Zinnen, (krásné pohledy) a vracíme se.

7. den - Popojíždíme k chatě Ospitale a vyrážíme na dva dny do údolí Tofan - Val Travenanzes. Je znovu horko. Jdeme skrz dva tunely a pak přes most nad kaňonem zkratkou k silnici. Odtud po silničce měnící se v cestu při říčce nahoru k prahu Val Travenanzes. Před ní přecházíme nádherný hluboký, úzký kaňon a bouřící říčkou dole. Vede tam stezka a lana, jdu tam s Jirkou J a jsme odměněni krásným vodopádem. Fotíme, vracíme se a naháníme tam i ostatní až na Romany, kteří zmizeli vpředu. Nacházíme další „feratku“ k dalšímu vodopádu a já dostávám výbornou náladu. Jdeme dál opět nad kaňonem lesem vzhůru. Krásné pohledy na údolí Travenanzes - dole řeka, nad ní vysoké stěny a z nich padají vodopády. Pokračujeme dál údolím a střídavě se brodíme přes říčku na jednu a druhou stranu. S Ivanou, Jirkou K a Jirkou J se odpoutáváme od ostatních a hrabeme se kosodřevinou a sutí k „feratě“, kterou jsme loni sestupovali z Tofan. Jdeme pod vodopády (duha) k „feratě“ a po ní nahoru a dolů - všichni nadšeni. Ostatní sedí dole u salaše a koukají na nás. My jdeme údolím až nahoru (batohy schováváme pod kamen) k opevněním z 1. světové války a dál k dělové galerii. Do salaše k ostatním docházíme v devět hodin a deset metrů před salaší nám začíná pršet - přesně to vyšlo. Krásný den!

8. den - Sestupujeme ve skupinkách stejnou cestou. Kluci se šli ještě předtím také podívat k „feratě“ a k dělové galerii. V poklidu, ale za vedra docházíme k autům, rozhodujeme se, že pojedeme zpátky přes noc. Koupáme se v potoce a vyrážíme. Ostatní se rozhodují v Rakousku raději nocovat, my jedeme dál. V 5.00 ráno jsme v Plzni. Koupel a do postele.

Závěry: Devět lidí na turistiku do hor jde, ale do Dolomit, kde jsou náročnější túry na rozhraní vysokohorské turistiky a horolezení, je to moc. Všichni nejdou uhlídat a projevuje se různá výkonnost. Do Dolomit jsou vhodné skupiny 3-6 lidí. Letos bylo v Dolomitech hodně sněhu, který nám znemožnil některé túry. Nevím, jestli byl výjimečný loňský rok, kdy ve stejném termínu nebyl sníh skoro žádný, nebo ten letošní. Pro příště je lepší jezdit do Dolomit na přelomu července a srpna.

ilustrační foto

Matterhorn 09/91

Doba trvání: 8 dnů

Účastníci: Roman H, Milan S, Milan Č, autor

Příprava: Dohodli jsme se 14 dnů předem, že pojedeme a sháněli další lidi - nesehnali. Auto a cestu měl na starosti Milan Č, trasu z Zermattu na Matterhorn Milan S. Každý si zajistil vlastní výbavu a jídlo.

Charakteristika: Jedeme autem, proto si bereme všechno, co můžeme potřebovat. Chceme na vrchol Matterhornu, tím je řečeno vše. Jiný cíl nemáme, program podřizujeme úspěšnému výstupu.

Trasa: 1) Auto: Dolní Dvořiště - Linz - Salcburk - Innsbruck - Vaduz - Reichenau - Furkapass - Brig - Visp - Täsch

2) Pěšky: Täsch - Zermatt - Zmutt - přehrada - loučka pod Mattym (2 350m) - Hörlinhűtte - Solvayhűtte - vrchol Mattyho a zpět

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Čekám ráno v 6.30 na parkovišti na Máji. První překvapení - namísto obytné avie přijíždí Milan Č s osobní mazdou. Na poslední chvíli došlo ke změně - jedeme jen čtyři a avie by byla dražší a pomalejší. Hned za hranicemi bouráme - před námi prudce zastavil favorit a my jsme to nestačili ubrzdit. Favoritu ani nám se naštěstí moc nestalo - máme jen trochu nakřivo přední nárazník a pomuchlanou značku. Jedeme proto dál. Cesta přes SRN je sice kratší, ale čekání na dálnici na hranicích a hustý provoz ji časově příliš nezkracují. Jedeme dál přes Lichtenštejnsko do Švýcar. Tam si pleteme v horách cestu a je z toho 60 km zajížďka. Potkáváme nějaký turistický podnik na kolech v horách - 200 až 300 lidí se nám postupně plete do cesty. Závidím jim tu jízdu. Spíme pod širákem v sedle Furkapass (asi 2 300 m) nad silnicí.

2. den - Ráno je rosa - sušíme spacáky. Okolo nás opět jedou včerejší cyklisté. Nádhera, hrabou se do sedla do 2 450 m! Je hezky a teplo. Dojíždíme do Vispu, kde měníme peníze na vlakovém nádraží. Odtud jedeme dál autem do Täsche, kde je pro naše auto konečná - do Zermattu pouze električkou nebo po vlastních. Před Täschem projíždíme kolem velké kamenné laviny, která tu spadla na jaře. V Täschi auto necháváme na parkovišti za 4 franky na den.

Plníme batohy na pobyt na 5-6 dnů a vyrážíme samozřejmě po svých do Zermattu. Je horko a já nesu svůj nejtěžší batoh v životě. Musí mít 30-35 kg, víc snad ne. A to ještě kluci nesou lano. Do Zermattu to jde, ale odtamtud do Zmuttu mám těžkou krizi. Nohy jsou v pořádku, ale horní polovina těla sténá. Mám žízeň, ale voda není a tak jím pomeranče a štvou mně dvě piva ve skle, která mám uvnitř batohu. Za Zmuttem (malinká vesnička s kamennými střechami) jdeme kolem přehrady a tam už je voda - piju asi 1,5 litru. Stoupáme dál až za hranici lesa na loučku pod Mattym a tam asi ve výšce 2 350 m budujeme základní tábor. Matty je v mlze, lze jen tušit. Po večeři piju pivo a usínám spánkem spravedlivých.

3. den - Dnes je na programu aklimatizační pochod. Jdeme s lehkými batohy na Schwarzesee a dál směrem na Hörlinhűtte, odkud má vést cesta na ledovec. Jdeme po stezce skrz stěnu Hirli a po dvou hodinách jsme na Hörlinhűtte, odkud je nástup na SV hřeben Mattyho. Jde o nejlehčí výstup (turisťák), další možný je z italské strany po jižním hřebenu, je prý ale náročnější. Stěnami lezou jen horolezci (částečně úspěšně). Cesta na ledovec dál nevede a tak se vracíme zkratkou přes suťové pole do základního tábora. Příští den opět vystoupíme k Hörlinhűtte (3 260 m), kde budeme bivakovat a ve středu jdeme nahoru. Před spánkem piju své druhé a poslední pivo - co kdybych se z Mattyho nevrátil a z toho piva nic neměl?

4. den - Vycházíme před polednem a klidným krokem jsme po třetí hodině u chaty a vybíráme si bivak (v chatě stojí přespání 16 nebo 23 franků). Po 19.00 uléháme.

5. den - Vyrážíme těsně před rozedněním v 6.00. Je zima. Už od třetí hodiny ranní proudí nahoru horští vůdci s turisty. Vůdce má na laně vždy pouze jednoho turistu. Jdeme zpočátku sutí a pak po hřebeni, 2-3 horolezecký stupeň. Matterhorn jsem vždycky považoval za kompaktní, tvrdou skálu, ale ono to tak není. Je tu měkký a lámavý kamen a spousta suťových žlabů, kterými padají kameny (největší nebezpečí) a spousta kamenů se viklá. Jdeme dost pomalu, i když máme lehké batohy - spacáky a karimatky jsme nechali dole v bivaku, chceme být večer zpátky. Podle turistického průvodce trvá cesta nahoru 5-6 hodin, podle kluků z Dukovan 8-9. Na Mattym je složitá orientace. Ztrácíme cestu a trvá nám asi hodinu, než ji zase nacházíme. Pak jdeme po bočním hřebínku zpátky na hřeben a pod ním ve „stěně“ (50 až 70 stupňů) k Solvajce. Většinou se jistíme a protože jsme čtyři a máme jen jedno lano, jde to pomalu. První jde Milan S - dříve lezl a je z nás nejlepší, já jdu jako poslední. Ve 12.00 docházíme k Solvajce (4.003 m). Před ní je asi 30 metrů vysoká stěna a trojkové lezení - pro nás čtyři asi půlhodina.

Pleteme se tady už s ostatními turisty, kteří jsou rychlejší než my. Vůdce si ho vede na krátkém laně a štve ho před sebou nebo táhne za sebou jako psa. Ve 12.30 vyrážíme tři s jedním batohem na vrchol. Ostatní batohy necháváme i s Romanem na Solvajce. Roman překvapil, že sem vůbec vylezl, protože na Matterhorn nechtěl jít. Udělal si výškový rekord a o vrchol nemá zájem. Od Solvajky se jde stále po hřebeni - pořád 2 - 3. Stále se jistíme. Jsme navázáni na laně v pořadí Milan S - já - Milan Č s batohem. Milan S vyleze 20 m a jistí mně a já pak nějak dohromady oba Milany, protože Milan S hned zase leze dál. Až v 15.00 se dostáváme k fixům a k vlastní vrcholové pyramidě. Fixy jsou tlustá lodní lana, která vedou po strmém hřebeni, z toho asi 30 m kolmo vzhůru. Tady už je místy namrzlo a zmrzlý firn. Až doposud jsme šli po suché skále, ostatní výstupové trasy jsou více sněžné. Fixy se táhnou asi 250 m a pak se hřeben rozšiřuje a srovnává (50 až 60 stupňů) a je tu firn a led a místy kameny. Bereme si mačky (jen já a Milan S, Milan Č je nemá) a postupujeme stejným stylem, ale pomaleji, nahoru.

Před švýcarským vrcholem je bronzová socha a odtud po úzkém hřebínku docházíme na italský vrchol - 4 477 m! Fotíme a rychle dolů - nemáme hodinky, protože Milanu S zamrzly a tak nevíme, kolik nám zbývá času do setmění. Po fixech sklouzáváme rychle a docházíme čtyři Španěly. Předbíháme je, ale už je nám jasné, že za světla na Solvajku nedorazíme. Stmívá se a my ve tmě (naštěstí svítí alespoň hvězdy) sestupujeme poslepu po hřebeni. Nevzali jsme si, blbečkové, čelovky, protože jsme netušili, že to půjdeme tak dlouho. V deset hodin začínáme slaňovat k Solvajce. Provlečeme lano za kruh ve skále a jeden slaňuje dolů, dokud nenajde další kruh nebo tyč. Ostatní pak slaní k němu, nacvaknou se karabinami na železa, stáhneme lano, zase ho provlečeme a dál stejným postupem dolů. Solvajka je plná lidí, nechtějí nás dovnitř ani pustit. Milan Č ale začne hlasitě nadávat a Italové u dveří asi v domnění, že slyší svoji mateřštinu, nás pouští dovnitř. Roman nám vybojoval jednu deku a pod ní se my tři choulíme vsedě na zemi mezi ostatními. Je jich tu asi 30 (i se Španěly, kteří docházejí po nás) i s bagáží. Nekonečná noc! Asi ve tři hodiny ráno odchází dva Francouzi a my hbitě zabíráme jejich místa a alespoň trochu spíme.

6. den - Snídáme a před osmou hodinou vyrážíme k sestupu. To už jsou tady první vůdci se svými ovečkami. Jak pak zjišťujeme, ti nejrychlejší vycházejí ve 3.00 a dole jsou zpátky ve 12.00 - devět hodin nahoru a dolů!! Jsou o hodně rychlejší než my, jsou také vyspalí, umytí a najedění, nic nenesou a nemusejí hledat cestu. Vůdce je drží na laně a oni jen šlapou. Ale stejně, klobouk dolů před tou jejich rychlostí. Vůdci se s nimi nemažou, nenechají je ani posadit a pořád je kopou před sebou. Moc jim nezávidím. Stihnou to sice v pohodě za jeden den, ale oni Mattyho neslezou, ale jsou na něj vyvedeni jako pes na obojku a to je rozdíl. V klidu sestupujeme navázaní na laně a vzájemně se jistíme. Místy slaňujeme. Spodní polovinu jdeme jinou cestou než směrem nahoru, je tady více strmých stěnek. Ve dvanáct jsme dole u Hörlinhűtte. Balíme spacáky (nikdo nám nic nevzal) a sestupujeme do základního tábora. Ani tady nám nic nechybí, i když to není daleko od cesty a na stany je vidět. Moc jsem toho na Mattym nenafotil - nějak to nešlo. Večeře nic moc, máme scvrklé žaludky a žádný hlad. Hlavně pijeme, na Mattym není žádná voda, jen u Hörlinhűtte.

7. den - Vstáváme pozdě, krásně vyspaní. Pomalu balíme a scházíme dolů. Batohy už jsou o něco lehčí. Do Zermattu jdeme jinou cestou přes Furri. Prohlížíme si Zermatt. Je to hezké městečko, nejnavštěvovanější turistické centrum ve Švýcarsku. Táhneme se dál až do Täsche k autu, kde padáme šťastní, že už nemusíme dál pajdat. Balíme a odjíždíme do Locarna. Tam prohlídka města - palmy a koupel v jezeře a spánek. Není tu co koupit, Švýcarsko je drahé.

8. den - Odjíždíme z Locarna přes Vaduz (prohlídka - nic moc) a Salzburk domů. Na celnici v Dolním Dvořišti nás čeká hrozné odbavení - naši celníci a pasáci jsou idioti.

Závěry: Moc hezké. Matterhorn, Monte Rosa, Breithorn, atd. - krásné hory i když v zimě je to asi kolem Zermattu hezčí - nejsou vidět holá suťoviska, kterých tu je víc než lesů a luk. Matterhorn je hezčí z dálky než z blízka. Ty lámavé skály a suťové žleby - na Matterhorn nikdy více! Měli jsme štěstí na počasí - bylo krásně.

ilustrační foto

Breithorn 08/92

Doba trvání: 11 dnů

Účastníci: Roman H, Roman V, Radek, Ivana, autor + 40 lidí

Příprava: Prakticky žádná - jede se s cestovní kanceláří „Bivak Tours“

Charakteristika: Pokus o výstup na Matterhorn, Dufourspitze a Breithorn - náročné výstupy

Trasy: - Matterhorn

- Breithorn

- okolí Cervinie

- okolí Gresony la Trinité

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Odjezd autobusem z Českých Budějovic se o dvě hodiny opozdil, ale dál pokračujeme bez problémů na hranicích přes Rakousko a Švýcarsko do Itálie. Cestou oznamuji Ivaně s Radkem smutnou zprávu - nepolezu na Matterhorn. Má to být z italské strany víc o držku a já nemám žádnou motivaci. Proto raději půjdu na Breithorn.

2. den - Po více než hodinovém bloudění v Miláně dorážíme po jedenácti hodinách do Cervinie. Autobus zůstává na parkovišti a my vyrážíme ve dvou roztroušených skupinách na Matty a na Breithorn. Matty odsud vypadá úplně jinak než ze Švýcarska. Je tam hodně sněhu a delší cesta po skále. Šlapu s Romany (Roman V Mattyho také vzdal) v osvědčené trojici na Breithorn, celkem nás jde 14. Po pomalém stoupání docházíme k opuštěné točně lyžařského vleku, kde ve výšce 2 800 m uléháme ve dvou chatkách a v plechovém přístřešku.

3. den - V 7.00 vyrážíme na Breithorn. Nejdříve pomalou chůzí strmě vzhůru sutí pod vleky. Jdeme nalehko, věci jsme nechali na nocležišti, s Romany mám dohromady jeden batoh. Docházíme na sníh a postupně stoupáme po sjezdovkách mezi lyžaři do sedla mezi Malým Matterhornem a Breithornem. Okolo dvanácté začínáme výstup na čtyřtisícový Breithorn ve dvou skupinách. První vedu já, druhou vedoucí zájezdu Rosťa. Jde se po vyšlapané cestičce přes úzkou trhlinu po poměrně strmém sněhovém poli. Sníh je měkký, proto nenechávám nasadit mačky a ani se nenavazujeme. Luděk mně předbíhá a za 40 minut jsme nahoře. Nahoře jíme a navazujeme se na lano. Je mi hodně zle od žaludku, asi úpal a aklimatizace. Roman H toho má dost. V klidu sestupujeme, odvazujeme se a jdeme na Malý Matterhorn. Jsem dost grogy, Roman H je grogy úplně, ani nejde nahoru. Na Malý Matterhorn vede zadarmo výtah stejný jako v paneláku - hnus. Při sestupu se všichni postupně zlepšujeme, byla to špatná (žádná) aklimatizace. Spíme na stejném místě.

4. den - Sestupujeme samostatně jinou cestou při potoku a kolem jezera do Cervinie. Chvíle opalování, setkání se štěkavým psem a jsme dole. Řidič nás rád vidí. Kupujeme si od něj dvě piva, dáváme si oběd a večer jdeme s bágly na jeden den na druhou stranu údolí udělat okruh. Při stoupání mi křupne v levém kolenu a tak si beru obinadlo. Shodujeme se, že nemá cenu lézt přes sedlo a že zítra půjdeme jen na lehkou procházku. Spíme na hezkém místě, večer je bouřka. Jak je asi na Mattym?

5. den - Traverzujeme, ale Romani ztrácejí cestu. Po hezké cestě ji zase nacházíme. Jdu jen do sedla a dál ne - bolí mně trochu koleno. S Romany jdeme zpátky. Koupání a slunění a po třetí hodině jsme zpátky u autobusu. Je tam už Ivana s Radkem, vzdali to a úplně se rozkmotřili, ani spolu nemluví. Ani mne to nepřekvapuje a jsem nad to povznesen. Na Mattyho zatím vylezli jen čtyři (celkem ho zdolá 8 lidí) a poslední se vrátí prý až pozítří v poledne. Radek, Ivana a další proto vyrážejí na Breithorn a já s Romany do zbylé dosud neprozkoumané části údolí. Nametení (3 piva) vesele stoupáme a spíme u koliby nad údolím.

6. den - Traverzujeme a ztrácíme jako obvykle cestu. Roman H je líný a lehá si u potoka. Já s Romanem V jdeme přes dvě sedla 2 800 m a něco vysoké. Večer spíme na stejném místě, máme houby s polévkou. Zjišťuji, že nemám jídlo. Dojde mi dva dny před koncem! Budu s tím muset něco udělat.

7. den - Kolem desáté docházíme k autobusu. Sláva, dostávám chleba, byť trochu plesnivý. Sjíždíme dolů a hodinu opravujeme brzdy. Okolo čtvrté dojíždíme do Gresony le Trinité. Já, Ivana, Roman H, Luděk se Štěpánkou a Jirka vyrážíme do pohoří na pravé straně údolí, ostatní jdou na ledovce nebo kam chtějí. Po hodinovém drsném stoupání spíme na hezkém místě pod přehradou. Krásný potůček, myju se v přírodní kamenné vaně. Ivana líčí výstup na Mattyho a nadává na Radka (ten zas nadával na ni).

8. den - Ivana je zdrblá z Mattyho a nemůže, Roman H je líný a nechce - opouštějí nás v sedle nad přehradou. Dáváme jim stan a já si beru žďárák. Prudké klesání a pak krásný traverz do travnatého sedla, kde dáváme jídlo. Opět ztrácíme značku a nacházíme náhradní cestu po ovčí stezce. Traverz po kluzké trávě, chvilka lezení a jsme v údolí pod bivakem. Zpovídáme tam nějaké mladé Italy - neví nic. Jdeme kolem bivaku po dlouhém suťovisku do sedla a z něj prudký sestup dolů k jezerům - nocleh.

9. den - Stoupáme po staré značce k vodopádu, okolo kterého chceme jít dál nahoru. Nevypadá to ale dobře, cesta je neudržovaná a podle mapy má být dost obtížná. Po skvělém řečnickém výkonu přesvědčuji Luďka a Jirku, že tudy nepůjdeme. Mám už vybranou jinou cestu zpět. Bohužel potkáváme u jezer dva Italy a ti nám půjčují mapu a ukazují nám jinou cestu. Jdeme do jiného sedla po nové značce a pak následuje hnusný sestup po trávě. Zkoušíme dál sestupovat po značce, ale nejde to. Hrabeme se zpátky a s Jirkou jdu po jiné stezce. Ohlížíme se, Luděk a Štěpánka nejsou vidět, asi to někudy slezli! Sestupujeme cestou necestou strmým lesnatým svahem a docházíme u potoku na značku, kde je potkáváme. Klesáme až dolů do údolí na 1 500 m. Štěpánka má toho psychicky dost. Lezeme po značce k Lago Negro do 2 700 m. Krásné údolí, Štěpánka se mi drží za zadkem. Koupání v Lago Negro - musím si masírovat achilovky, jak je voda studená.

10. den - V 6.00 vstáváme a v 7.00 vyrážíme do sedla 2 930 m. V 8.00 jsme tam a klesáme údolím. Značky tu jsou dvě a obě vedou špatně, a tak si jdu podle svého a ostatní nějak na dohled za mnou. Koupu se a jdu dál údolím a pak k autobusu. Vyjíždíme ve 13.30 a spíme na prochcaném parkovišti.

11. den - V 18.00 jsme v Českých Budějovicích.

Závěry: Šlo to, ale na autobusové zájezdy už nepojedu. Je to moc lidí, mnoho dohadování a čekání. Kam pojede Radek nesmí jet Ivana a naopak.

ilustrační foto

Norsko 07/93

Doba trvání: 18 dnů

Účastníci: Ája, Jana, Roman H, autor + 22 lidí

Příprava: Jedná se o zájezd, takže žádné mapy, žádné starosti o program, jen dostatek jídla s sebou.

Charakteristika: Hvězdicové výpravy nalehko, mnoho cestování autobusem, neznámý terén a počasí.

Trasa: Praha - Rostock - Warneműnde - Gedser (Dánsko) - Helsingor - Helsinborg (Švédsko) - Gőteborg - Oslo - Lillehamer - Rondane (3 dny) - Soghetta - Trondheim - Romsdalsko (Andalsnes - 4 dny) - Jottunheim (Galhopingen, Glitterind) - Sjoa - Lillehamer - Oslo - Helsinborg - Kodaň - Gedser - Warneműnde - Praha

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Odjezd vlakem z Českých Budějovic okolo 17.00 s mohutnou bagáží - 3 batohy, kufr, 2 tašky, krabice. Na nádraží se potkáváme s Honsákama, kteří jedou na vodu na Lužnici. V Praze čekáme tři hodiny v hale a pak jdeme k silnici na místo srazu. Náš autobus přijíždí před 22.00. Je to paráda, jede nás jen něco přes dvacet lidí a autobus je poloprázdný. Usedáme dozadu u dveří - máme přehled, ale bude na nás možná táhnout. Vyjíždíme před 23.00.

2. den - Jedem přes celou noc nonstop a ráno jsme trochu rozlámaní před Rostockem. Kupujeme v kanceláři lístky na trajekt a máme dvě hodiny rozchod po přístavu. Trajekt je velká kocábka se sprchami (u modernějšího), toaletami, restaurací a s obchodem. Pro chudé Čechy je ale všechno drahé. Jsou vlny a trajekt se překvapivě houpá, fouká studený vítr. Ájka chvilku simuluje mořskou nemoc, ale rychle jí to přechází. Po dvou hodinách přistáváme v Dánsku. Projíždíme zemí větrných mlýnů a elektráren a ještě před večerem přejíždíme krátkým trajektem do Švédska. Spíme v lesíku u pobřeží. Trajekty jsou drahé - pro auto tam a zpět cca 5.000,- Kč.

3. den - Jedeme opět nonstop přes Gőteborg a Oslo. Dopoledne prší, odpoledne se vyčasuje. Krásné lesy, čistá voda, prostě paráda. Je tu drahý benzín (30 až 35,- Kč/l), ale levná nafta (13,- Kč/l). Stavíme se v Lillehameru, dějišti příštích ZOH, ale není tam nic moc. Jen trolíci. Áje se moc líbí a s jedním ji fotím. Jedeme dál do hor. Řidiči praskla těsnící gumička u chladiče, takže musí pořád zastavovat a dolévat vodu. Po úzké, klikaté silničce stoupáme vzhůru na pohoří Rondane. Les končí před hranicí 1 000 m a následuje kleč a pak tundra - lišejník (20 cm výšky), mech a kameny. Platíme mýtné (všude na vjezdu do hor se platí) a zastavujeme v dešti na parkovišti s nápisem "NO CAMPING" na holé planině. Čučím a ostatní také, takhle jsme si to asi nikdo nepředstavoval. Ája pobrekává, rozvažujeme zda nepřespíme v autobuse. Déšť ale trochu ustává a ostatní staví stany, a tak ho stavíme taky. Je pořád světlo, celou noc.

4. den - Ráno vstáváme samozřejmě za světla. Ájka už má dobrou náladu. Všichni vyrážíme na túru. Jdeme po cestě dvě hodiny k chatě u jezera, navlečeni do všeho, co máme. Je to pustý kraj, v tundře se žít nedá. Když si představím, že takhle to vypadá všude dál na severu, ani netoužím ty kraje navštívit. V chatě naši vedoucí kupují mapu a optimisticky vyrážíme za krupicových přeháněk na nejvyšší vrchol pohoří - asi 2 160 m. Všude jen kameny, nehezké. Před sedlem fučí silný vítr, něco jako když jsem šel sólo Roháče. S Romanem a s holkama to raději balíme - na první den je to trochu moc a zážitky se rovnají nule. Za neustálých krupicových a dole dešťových přeháněk sestupujeme s Ájou po druhé straně údolí tundrou k parkovišti - hezká cesta. Cestou nacházíme ohryzanou sobí nohu. Stan stavíme u potoka a čekáme, kdy se naši borci vrátí. Pak usínáme, poslední se vrátili v noci a ještě museli alarmovat horskou službu, blbečci. V neznámém klimatu hned první den po autobuse túru na nejvyšší vrchol!

5. den - Ráno jsou všichni vyčichlí a tak vyrážíme sami čtyři do údolí k jezerům na levé straně. Hezčí túra než včera. Docházíme do bočního údolí a k prvnímu jezeru, je zamrzlé. Děláme si jídlo a dostáváme sněhovou nadílku - 3 cm krupice za 15 minut. Takže se vracíme stejnou cestou jako včera za občasných přeháněk - sníh, krupice, déšť. Spíme opět u potoka.

6. den - Vedoucí rozumně rozhodli, že tu už nemá smysl víc chodit a jedeme ještě dál na sever, kde chtějí vystoupit na Soghettu. Cestu ovšem neznáme a kupodivu je tam vojenský prostor. Náš užvaněný vedoucí Harry na vojáky zřejmě kladně zapůsobil a slušní Norové nám přidělují vojenský doprovod, který nás dováží až k otevřené chatě pro turisty s kamny. Nádherné počasí - hustá mlha a vítr, jaký jsme snad ještě nezažil. Zalézáme do chatky a čekáme na lepší počasí. Po poledni se jdeme (naše čtyřka) projít, mlha se ztrácí, ale vítr pořád fouká. Naši vyrážejí v sedm večer a mají štěstí, počasí se vybírá a vítr utichá. Otepluje se, myju si hlavu a holím se. Ájku bolí hlava, ale postupně ji to přechází a večer jdeme na procházku. Konečně se pořádně vyspíme. Ostatní dorážejí po půlnoci, nadšení svými zážitky.

7. den - Jedeme do Trondheimu, kde měníme na poště marky za koruny (norské). Hezké město, kupujeme mrkev a jdeme do katedrály, kde se trefujeme na varhanní koncert. Odpoledne jedeme přes fjordy do Romsdalska. Je pěkně, krásná viditelnost, nádherné fjordy a pohledy na skalní stěny. Moc hezká cesta, konečně hezký den. Musíme si platit trajekty přes fjordy, ale to nevadí. Ubytováváme se na tři dny v kempu u Andalsnes za 40 korun na osobu na tři dny. To docela jde.

8. den - Cesta Trolů - paráda. Dojíždíme do sedla nádhernou scenérií vodopádů. V sedle začíná samozřejmě pršet, ale pak se počasí lepší. Jdeme všichni nejdřív po trávě, pak po kamení a nakonec si prošlapáváme cestu sněhem. Jdeme až nad stěnu Trolů, což je nejvyšší kolmá stěna v Evropě. Ája má mokré boty, ale docela vrní. Zpátky jdeme stejnou cestou a potkávám tu Radka Knížka (kolega z práce), který vypráví o raftingu na Sjoe. Večer si dávám teplou sprchu napůl s Romanem za 10,- K norských. Několika borcům dnešní túra nestačila a jdou ještě druhou túru, ze které se vrací po půlnoci.

9. den - Kdo chce víc nemá nic - naši turisté jsou vyřízení a chtějí na krátkou výpravu až ve dvě odpoledne. Takže naše čtyřka vyráží nahoru po silnici pod stěnu Trolů. Romanovi se to nezdá a vrací se s Janou zpět. Já s Ájou jdeme dál až na parkoviště pod stěnou. Bohužel pořád po silnici. Je teplo a hezky. Večer Ája provádí pití slané vody, aby mohla konečně na záchod. Trochu to pomáhá.

10. den - Jdeme dálkový pochod v délce asi 35 km. Mírně stoupáme vlhkým údolím klečí a pak docházíme k jezeru. Vyhlížíme soby a losy, ale vidíme jen ovce. S Ájou jdeme napřed, ale pak raději čekáme na ostatní. Ája je zase trochu nafrněná. Jdeme dolů krásným údolím lesem pokroucených bříz. Dole někteří nacházejí houby, já zase nic. Ztrácíme trochu cestu, ale nakonec vidíme autobus na protější straně údolí na parkovišti a dostáváme se k němu přes železniční most, ze kterého je nádherný výhled na divokou řeku a vodopády. Docházíme upachtění k autobusu. Dnes už spíme jinde, naproti stěně Trolů. Údolí je plné krásných vodopádů.

11. den - Byla teplá noc a to se mi nelíbí - věští to změnu počasí. Dnes jdeme z druhé strany k Romsdalhornu (Matterhorn severu), pod kterým jsme vlastně spali. Hned jak zastavujeme, začíná pršet. Chceme jít hřebenem do Andalsnes, ale asi z toho moc nebude. Polovina jde na hřeben pod Romsdalhorn, my ostatní na něj nastupujeme dál ve směru cesty. Vystoupáváme na něj a nikomu se nechce dál, čeká se na ostatní. Já se jdu podívat dopředu, jak to vypadá. Docela to jde. Vracím se, ale začíná víc pršet. Rozhodujeme se, že to balíme a jdeme zpátky k autobusu, který ještě stojí dole. Běžím dopředu, aby nám neujel a když je jasné, že už ho chytím i kdyby se rozjel, čekám na Áju. Ta je těžce načuřená, že jsem jí utekl. Vysvětluji jí to, ale čuří dál - zatracené počasí. Ostatní jdou také do autobusu, ale „zdravé jádro“ se nezadržitelně pachtí hřebenem. Jedeme pod nimi autobusem a nabouráváme jim psychiku. Mizí dál po cestě v mokrém porostu, takže je ponecháváme jejich osudu a sbíráme je až na silnici. Spíme opět na stejném místě, stále poprchává, i v noci.

12. den - Balíme mokré stany a jedeme Zlatou cestou na Jottunheim. Přejíždíme nahoru okolo cesty Trolů dál k fjordu s kotvícími loděmi, kde jsou známé vodopády „Sedm sester.“ Vyhlídková loď k nim je drahá, tak tam chceme jít pěšky. To se nelíbí vedení, které chce vidět raději lyžařské středisko. Tak na nás ušije boudu. Vysílá za námi bláznivou Dášu se zprávou, že se ptali v informačním středisku a že k vodopádům žádná cesta nevede. Jak si později zjišťujeme, vede, ale nedá se už nic dělat, jede se na lyžařské středisko. Stejně tam žádné není, jen se platí mýtné za vyhlídku - já s Ájou ne. Dál po trase fotíme soby (uvázané) a jedeme při krásné řece do Lomu. Odsud se už šplháme na Jottunheim do 1 800 m. Hnusnější místo jsme si opravdu k noclehu nemohli přát. Měsíční krajina s valícími se mraky a s horskou boudou s nepřátelskou vedoucí. Žene naše stanaře nemilosrdně dál od chaty. Naše čtyřka spí raději v autobuse. V noci jím cloumají nárazy vichru.

13. den - Ráno jsou stanaři pěkně zmrzlí. Vyrážíme po jedenácté (tady nejlepší doby na túry), kdy se mlha trochu trhá. Nahoře je ovšem stejná. Stoupáme zpočátku přes kamenné sutě a pak po sněhu navázáni na lano - jsou tu drobné trhlinky. Vcelku nenáročný výstup na nejvyšší horu Norska. Nahoře je vidět tak na deset metrů. Vracíme se a před autobusem chytáme vydatnou spršku. Jedeme zpět do Lomu a pak po druhé straně pohoří ke Glitterindu. Spíme u jezera, kde se koupeme. Hodně komárů, poměrně teplo.

14.den - Jedeme ještě hodinu autobusem po špatné cestě až na odstavné parkoviště. Až k chatě to nejde, musí se pěšky. Je mlhavo a poprchává, my nejdeme nikam. Většina ale vyráží. My se jdeme projít k chatě a zpět. Norská horská krajina mně už začíná unavovat. U chaty prší, na zpáteční cestě k autobusu už zase svítí slunce a je teplo, skoro na opalování. S Romanem stoupáme tréninkově na nejbližší kopec. Je odtamtud krásný výhled na hory. Naši se postupně vracejí a odjíždíme na Sjou. Nacházíme tam tábor české raftingové společnosti Šatava. Díváme se na řeku a chuť ji sjíždět mně s Ájou rychle přechází. Takové peřeje se podle mně ani sjet nedají. A když vidím týpky, kteří mají být profesionály... Jak se dovídáme, odsud se nejezdí. Autobusem se jede cca 12 km dolů při řece a tam se nasedá. Stejně ale nejedeme.

15. den - Raftuje se. Voda klesla přes noc asi o 30 cm, ale pořád je ještě dost nad normálem. Naši jedou na malém člunu „Medúza“ a jiný zájezd na „Matyldě“. Jedeme autobusem při řece a sledujeme je na vybraných místech. Řeka protéká úzkou klikatou soutěskou a pak se uklidňuje. Vypadá to docela hezky, ale stejně nejedeme. Druhou jízdu jedou naši na „Matyldě“ a někde za nimi výsadek na „Medúze“, kterou museli opravovat. Měla protržený jeden plovák. Čekáme na ně, ale nic. Pak pluje jedno pádlo, druhé a třetí. Naštěstí ne člun, což znamená, že se ho drželi a někde vytáhli. Nasedáme do autobusu a jedeme nahoru. Na břehu na nás mává jeden z našich. Člun uvízl se třemi lidmi na ostrůvku, on je čtvrtý, dva ale chybí. Podnikáme záchrannou akci, ale trvá nám skoro dvě hodiny, než je osvobozujeme - moc silný proud. Jedeme ke stanovišti policie a tam se potvrzuje, že jeden z „profíků“ se utopil. Nebo spíše umřel na prochlazení, protože byl moc tlustý a neměl dopnutý neoprén. Jsme všichni přešlí, až na „Sněhurky“. Ty mají problém si včas uvařit rizoto. Vyšetřování je korektní, houfují se novináři. Po osmé hodině vyjíždíme směr Oslo. Spíme před Oslem u silničky.

16. den - Návštěva Osla. Jsme v novinách - Sjoa. Moc hezké město se spoustou muzeí. Jdeme se podívat na Fram a na vikingy. Vypouštíme Kon-Tiki - nejsou peníze. Potom navštěvujeme Vigelandpark se zajímavými sochami. Spíme opět při silničce, tentokrát za Oslem.

17. den - Jedeme už domů. Zastavujeme se v Gőteborgu, kde v parku posloucháme tři dudáky. Není to tak hezké město jako Oslo. Okukujeme „Hamletův zámek“ v Helsingoru a spíme na parkovišti před Kodaní. Lidi z autobusu už mi i Áje lezou na nervy, je dobře, že končíme.

18. den a 19. den - Prohlídka Kodaně - to je ale hnusné město! Tedy ne úplně, hlavní třída a pěší zóny kolem paláců jsou udržované, ale všude jinde je hrozný svinčík. Naše města jsou proti ní výstavní. Navštěvujeme botanickou zahradu a tropický pavilon, moc pěkné. Vyrážíme okolo páté na nonstop jízdu do Prahy. Zpáteční trajekt není tak dobrý, nejsou v něm sprchy. Frčíme přes Německo až na Cínovec, kde si řidič na hodinu schrupne. V půl deváté jsme v Praze a v Č. Budějovicích autobusem ve 13.00

Závěry: Skandinávie, především Norsko, je krásná, ale drahá. Nádherná příroda, ale drsná. Strašně proměnlivé počasí, sněhové přeháňky v létě ve vyšších polohách (nad 600 m) jsou běžným jevem. Chce to tam jezdit s přívěsem nebo s obytným vozem, kde si člověk může zatopit, ohřát se a usušit. V horách se platí všude mýtné (10 až 40 K). Bez dieselu tu ani ránu. Až bude auto, podíváme se tam na dva měsíce - Norsko, Švédsko, Finsko.

ilustrační foto

Julské Alpy 07/94

Doba trvání: 8 dnů - 3 dny hory, 5 dnů cesta a moře

Účastníci: - Roman H, Roman V, Radim, Venca, Vráťa, Jana, Běla, já

Příprava: Žádná, bereme s sebou víc věcí než potřebujeme, protože jedeme Radimovou obytnou avií.

Charakteristika: Julské Alpy mají být příbuzné Dolomit, má tam být málo vody, jinak o nich nevíme nic. V horách se zdržíme několik dnů a pak pojedeme na odpočinek k moři.

Trasa: Autem - České Budějovice - Studánky - Linz - Liezen - Klagenfurkt - Bled - Bohinjsko jezero - Ljublaň - Rijeka - Lesce a zpět.

Hory - Bohinjsko jezero - Črno jezero - Chata pri Triglavskich jezerach - Zeleno jezero - Dom Planika - Triglav - Dom Planika - Zeleno jezero - Chata pri Triglavskich jezerach - Dom na Komni - Koča pri Savici - Bohinjsko jezero

Průběh výpravy, postřehy

1. den - Po změnách v sestavě vyjíždíme po sedmé hodině ranní z Č. Budějovic. Původně měl jet Jirka J a Luděk, oba ale museli z rodinných důvodů odříci. Nahradil je Radim i s obytnou avií, který na poslední chvíli přivlekl ještě dvě děvy - Janu a Bělu, sestry z Prahy. Nejedeme podle přesného programu. Počítáme s několika dny v horách a s několika dny u moře - dle dohody. V Kamenném újezdě se připojují Gasíci s autem a pak jedeme bez rušných příhod až k Bohinjskému jezeru, kde jsme okolo šesté večer. Před jezerem jsme se s Gasíky ztratili a setkáváme se až před setměním na parkovišti na konci jezera. Spíme vedle avie rušeni temperamentními domorodci - harmonika, pak projíždí s auty kolem nás a nakonec policie, která se nás snaží zahnat do kempu. Slovinci chtějí vydělávat, jak to jde. Nakonec zalézáme do karavanu. Gasíci se odsunují o několik symbolických metrů a usínáme.

2. den - Po ránu nám nějaký strážce parku 2x říká, že „stát tady není dobré“. Příliš si jeho slov nevšímáme a balíme věci na dva až tři dny. Vycházíme po osmé hodině ke Koče pri Savici. Je příšerné dusno, jako někde v tropech. Potíme se, i když jdeme po rovině. Při Koče nabíráme vodu z potoka a dochází nás Radim s holkama. Začínáme tvrdě stoupat stěnou porostlou stromy. Je to velmi tvrdé. Roman H a Venca s Vráťou trochu odpadají, já se ploužím v čele nesouvisle roztrhané skupinky. Dusno je pořád stejné, tečou z nás potoky potu, jsme propocení všude. Holky jdou poměrně nalehko, jídlo a stan jim vleče Radim, a tak šlapou docela dobře. Konečně jsme nahoře a přicházíme k Črnu jezeru. Krásné, hluboké jezírko mezi skalami s ještě čistou vodou. Je bez přítoku a bez odtoku. Koupáme se, voda je příjemně chladná a osvěžuje. Jdeme dál údolím, je zase vedro a zase jsme propocení. Ostatní dost funí, až na Vráťu. Schází jim trénink. Je ale opravdu vedro. U Koči pri Triglavskich jezerach (1 685 m) se znovu koupáme a jíme. Jezera jsou zase bez odtoku a bez přítoku, na vaření bereme vodu z jezera. Zjišťujeme, že za chatou je kohoutek s vodou a tak měníme vodu. Procházíme okolo krásného jezera Ledvica až k Zelenému jezeru. Před ním nás chytá lehká prška. Spíme u jezera, které je mělké a je v něm špatná voda. Používám chlórové tabletky. Spím jako blbec pod širákem a po půlnoci se probouzím se spacákem úplně mokrým od rosy. Zalézám k Romanům pod tropiko, svůj stan jsme nechal dole.

3. den - Schováváme nepotřebné věci pod kamenem a jdeme jen s lehkými batohy. Je úplně jasno, slunce praží hned od rána na plné pecky. Na Triglav se to podle mapy zdá být kousek, ale jdeme po úbočích tři hodiny na Dom Planika, kam dorážíme až v poledne. Vydáváme se nahoru, stěnou dolézáme na hřeben, na kterém zůstávají holky. Hřeben je krásný, pěkně jištěný. Jsem po roce poprvé v horách a mám trochu strach, nejsem jistý. Jako první jde Vráťa, vykračuje si jako po chodníku ve městě a tak jdu s ním. Kecáme a uklidňuju se. Výstup na vrchol trvá od chaty hodinu a půl. Po nás přicházejí postupně i ostatní. Je tu hodně Čechů, jako v celých Julských Alpách. Zůstáváme nahoře asi dvacet minut a pak scházíme stejnou cestou dolů. Objevují se mraky a já mám obavu z bouřky. Na hřebeni je několik pamětních desek za zabité bleskem. Bez nehody docházíme k chatě a po krátkém odpočinku jdeme k Zelenému jezeru. Slunce pořád praží, mám už toho plné zuby, nejsem dnes ve formě. Roman V je na tom chudák ještě hůř než já. Ploužíme se k jezeru, kde padáme. Pak balíme batohy a jdeme k pořádné vodě k Triglavským jezerům. Docházíme k nim dost vyčerpaní. Radim má odřené nárty od pohor. Nabíráme u chaty vodu, koupeme se a vaříme. Dělám si z tropika stan. Pod Triglavem, za skalami na konci údolí, odkud jsme přišli, se strhává pořádná bouřka. Takové jsem snad viděl tak dvě, tři. Tam nahoře bych teď opravdu nechtěl být. K nám se naštěstí déšť nedostává, spíme v suchu.

4. den - Po snídani vyrážíme zpět k autům. Nejdeme stejnou cestou, ale oklikou. Radim s holkama vychází až někde za námi. Sluníčko zase pálí a tak jdeme pomalou chůzí po svazích porostlými stromy a kosodřevinou, až nás Radim s holkama docházejí před Domem na Komni. Tady už začíná klesání, Venca s Vráťou si to metelí dolů jako na kolečkových bruslích, já s holemi za nimi. Zastavujeme se až dole u Koči pri Savici a čekáme na ostatní. Nikdo nemá chuť tu ještě zůstávat, pojedeme k moři. Jsme dost odrovnaní, já mám z pohor puchýře. Už chuděry dosluhují, tohle je jejich poslední výšlap. Sbíráme síly a scházíme k autům - jsou v pořádku. Jdeme se koupat do jezera a zároveň přichází bouřka. Jezero je na dně hlubokého kotle lemovaného skalními stěnami a tak se tu bouřka zasekla a prší a prší. Nečekáme na její konec a jedeme pryč, spíme za Bledem.

5. den a dále - Jedeme do Chorvatska k moři. Zastavujeme v městečku Lesce asi 40 km pod Rijekou. V novinách píší, že nejlevnější dovolená je ve Slovinsku a ještě levnější v Chorvatsku - to je blbost. Kemp je pěkný, ale ceny taky - 7 DEM za osobu atd. Pivo stojí cca 25,- Kč, cola taky, kopeček zmrzliny 15,- Kč. Moře je příjemné, koupeme se a válíme. Ve čtvrtek se už ale nudím, já u moře prostě nevydržím. Večer si házíme talířem a Radim si chudák skoro láme nohu. Zpátky jedeme v pátek, spíme na parkovišti před Klagenfurktem.

Závěry: Julské Alpy jsou opravdu úplně bez tekoucí vody. Ta je jen v jezerech nebo ve sněhových polích. Podle toho se musí řídit túry a značně to ovlivňuje program. Julské Alpy mi jednou stačily, Dolomity nebo Bulharsko je lepší, tady nejde dělat přechod. Opět jsem si potvrdil, že u moře vydržím tak dva-tři dny.

ilustrační foto

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Japo

19. listopadu 2009 18:22

Japo říká

Tenhle článek je podle mě důkazem, že povedený text může být lepší než spousta obrázků. Díky za článek.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.