Půltucet (únor 2022) - příběh fotografie

Půltucet (únor 2022) - příběh fotografie

Motto: "Kdo je ten třetí, kdo vždy kráčí za tebou? Když nás počítám dohromady, jsi tu jen ty a já, ale když se dívám dopředu na bílou cestu, je tu vždy někdo, kdo kráčí za tebou." T. D. Eliot, Pustá země

Únor je měsíc, v kterém se již k nám vracejí tažní ptáci. Velká, stohlavá hejna hus běločelých či velkých zaznamenávají ornitologové na svém blogu bird.cz v rubrice pozorování. Ožívají i obyčejní vrabci, kteří mne probouzejí každé ráno při rozednění, když se hlasitě hádají pod oknem i svá práva. Zimní měsíc tak jakoby byl předzvěstí všemi očekávaného jara.

Pro mne je zima také obdobím, kdy toho dost přečtu. Je symbolické, že zrovna při rozpoutání války na Ukrajině dočítám knihu "Malevil" Roberta Merleho, která pojednává o zničené Zemi po výbuchu jaderné bomby. Vyprovokování nynější války dvou dříve spřízněných bratrských slovanských zemí je jako ze zlého snu. Osm let vzájemného zabíjení se na východě Ukrajiny s 15 000 obětmi nabralo nové rozměry. Snad nebudeme brzy v Evropě prožívat opravdový "Malevil".

Válka je strašná věc, ale kde jste byli vy politici, když hořeli mladí Rusové v Oděse? Kde jste byli zalezlí, když mnoho let umírali ženy, děti, starci a vojáci obou stran občanské války na Donbasu a v Luhansku? Proč jste mlčeli, když se neplnily dohody Minsku 2? Kde byly Bílé přilby, kde humanitární organizace?

I vy, celé roky mlčící, nesete svůj podíl viny na Putinem rozpoutaném válečném běsnění, které není východiskem, ale je tragédií Rusů, Ukrajinců, celého demokratického světa.

1. Nebe plné zázraků

Abstraktní děj se často odehrává nad našimi hlavami, kde jedno podivuhodné zvíře požírá druhé. Je to jiný svět, v němž hlavní roli hraje vaše fantazie a umění se dívat.

. . .

2. Putování krajinou

Vzdálený Hrad (Skočický vrch) s ďábelskou výškou (666 m a 666 mm) je při širokoúhlém záběru od Radčického vrchu pouze malým hrbolkem v pozadí. Síla jeho vlivu je zde již oslabena, přesto ji mimořádně nadaní jedinci mohou stále vnímat.

Pravěk v jihočeké krajině zanechal mnoho stop, které jsou stále patrné. Naši předkové v ní putovali dlouhé věky, aby našli pro sebe ta nejvýhodnější místa k svému trvalému pobytu. Nejprve to byly bezpečné vrcholky hor, kde stavěli svá opevnění, později stále častěji řeky, jež jim poskytly snazší obživu a život.

. . .

3. Sen o divocích koních

Kůň je ušlechtilé silné zvíře, které má k lidem odnepaměti velmi blízko. Budí v nás respekt a údiv. Jeho dokonalost mu pomohla přežít i naši moderní dobu. Věřim tomu, že časem se znovu budou po pláních prohánět i divocí koně. Ale to bude nejspíš v době, kdy se člověk znovu vrátí zpět do jeskyní.

. . .

4. Zelený je strom života

Strom života míří k oblakům na obzoru, které vytvořily vysoké chladíci věže jaderné elektrárny. Jde o paradox doby či realitu lidského třeštění, jež planetu Zemi nevratně ničí? Mnohé otázky nemají jasné odpovědi, nikdo je nezná.

. . .

5. Zrcadlení

Slepé rameno Malše odráží již mnoho staletí kontury dominikánského kláštera, neodmyslitelně spojeného se vznikem Českých Budějovic, založených českým králem Přemyslem Otakarem II. v roce 1265.

. . .

6. Jaroslavice

Vysídlení kvůli stavbě JETE nesli rodáci postižených obcí těžce. Jednu z nich potkal tento osud z trochu jiného důvodu. Příčinou byla stavba Hněvkovické přehrady, bez které by se jaderná elektrárna neobešla. Když jsem k bývalým Jaroslavicím sjížděl po zamokřené louce, netušil jsem, co spatřím.

Tak trochu jako skanzen působí zbylých několik stavení, pomníček s letopočtem vzniku a zániku obce, i upravená kaplička s malým zvonem, jenž jsem se neodvážil provazem rozhoupat. Jen jsem chvilku postál na břehu přehrady mezi nánosy písku na místě, kde zůstaly naznačeny základy malého stavení, a přemýšlel, proč zde lidé nemohli dát žít.

∆ ∆ ∆

Z lednových střípků v podobě šestice fotek Půltuctu se nejlépe daří Rozcestí, na které se dotáhlo foto S kapkou deprese.

Pomalu do nebe odcházejí hudebníci, kteří mne oslovili svojí tvorbou. Jedním z nich je americký rockový zpěvák a skladatel Mark Lanegan. Od 80. let byl členem kapely Screaming Trees a několik let působil také ve skupině Queens of the Stone Age. Během své kariéry hrál s významnými hudebníky, jako Kurt Cobain, PJ Harveyová či Isobel Campbellová. Zemřel ve věku 57 let a do jeho temných písní z alba Imitations se můžete ponořit podobně jako do hlubin tajemné jeskyně.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - únor 2022

13 28% Nebe plné zazraků

7 15% Putování krajinou

7 15% Sen o divocích koních

6 13% Zelený je strom života

7 15% Zrcadlení

6 13% Jaroslavice

Hlasovalo 46 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.