Víkend pěti vrcholů

Víkend pěti vrcholů

Když jsem emailem dostal povídání o toulání lesních víl Aťky a Angely po kopcích Českého středohoří, nemohl jsem než požádat o svolení k jeho zveřejnění. Moc se mi expresivní styl Aťky líbí a věřím, že její povídání nezklame ani vás.

Víkend pěti vrcholů

Začal v pátek Hradci Králové, kde jsme s Angelou nastoupily do ohnivého oře. Dofrčel s námi do Nymburka a po snídani nás další dovezl do Litoměřic. Města, kde jsme prvně navštívily kostel sv. Ludmily a potom místní řeznictví. Měli boršč a řízky. Boršč už si nikdy nedám.

Autobus nám ukazoval okolní krásy jako vrch Kočka, Křížovou horu, Loretu, zámek Ploskovice, ovocné sady a nakonec nás vyklopil v Horním Týnci. Tam nic není, ani hospoda, ale odtud je to nejblíž na

Sedlo (726 m)

Nejprve houbovým lesem se studánkou po Němcích, pak vzhůru temnými a zvláštně chladnými místy, kde ani ptáček nepípnul. Samotný vrchol sedla vypadá jako zkamenělý drak.

Sedelský drak.

Tefritové skály tvoří zkamenělé šupiny, hřbety. Na nejzazším konci je ohniště a úplně rovná travnatá plošina. Na jedné skalce s výhledem na Úštěk jsme se zbavily řízku a cestou dolů posbíraly nějaké kozáky (houbové). Bylo vedro a autobus jel za čtvrt hodiny. Řidič nás vzal zadarmo. Řekl nám, že je Sedlo pohádkový vrchol a která hospoda v Třebušíně je otevřená. Pivo bylo studené, v nádrži se plácali pstruzi a nad námi se zvedal další vrchol.

Kalich (536 m)

Onen Kalich, který si pro sebe vybudoval bratr Žižka a který nebyl za jeho života nikdy dobyt. Čekaly jsme na vrcholu tiché rozjímání o pomíjivosti dějin - a oni tam místní amatérští archeologové dobývali ze země vše, co jim mohla poskytnout. Základy hradu Kalich už měli na světle Božím. Taky střepy, hřebíky, úlomky, mince, pilu ocasku, beton. Spoustu toho vykopali. A prý ještě tak dva roky budou pokračovat. Pomoc nechtěli. Takže jsme seběhly dolů ke hřbitovu a po zelené značce na poslední dnešní vrchol.

Panna (594 m)

Tuto Pannu Žižka dobyl, neboť patřila jeho nepřátelům. Pod Pannou je hezká studánka a stádo ubečených ovcí. Kdybychom tušily, co nám chtějí sdělit, zařídily bychom se jinak. Ale my chtěly ležet na Panně!

Nahoře kromě skalnaté špice bylo místo přesně pro nás. Ohniště a plácek na dva spacáky. Na ohýnku jsme si opekly to jediné, co jsme měly - houby kozáky a pak už jsme vleže pozorovaly hvězdy nahoře a světýlka civilizace dole pod námi. Noc byla teplá. Moc teplá.

Sobota pro nás začala už o půl druhé. Poryv horkého vzduchu přinesl ozvěnu vzdálené bouře a do deseti minut i pořádný slejvák. Se spacákem pod paží jsme sjely potmě dolů až k silnici a zachránil nás turistický přístřešek. Angela dospala na stole, já pod stolem. Panna nás prostě vyšplouchla. Ráno jsme nabraly vodu ze studánky a přesunuly se na Staňkovické rozcestí.

Čtvrtá hora se zavádějícím názvem -

Trojhora (451 m)

Cesta lesem připomínala alej k nějakému zámku. Vedla úplně rovně do vrchu a slunce na ní kreslilo proužky a fleky. Asi to bylo kouzlo, protože u velikého buku jsme odbočily doleva. Kdo mohl tušit, že turistický rozcestník je na tomto buku zezadu!!! Sice jsme viděly bachyni se šesti selaty, nejméně dvanáct udivených srnek a stejně udiveného místního úředníka. Sledoval tam zloděje dřeva a potkal holky, které jdou na horu směrem dolů. Byl hodný, poslal nás zpět zkratkou přes bažiny a kaliště s jelenem. Notně zabahněné jsme konečně našly svůj buk, přečetly si svůj osud-doprava nahoru - schovaly batohy do houští a šly. Nejprve. Pak lezly a nakonec horolezily.

Trojhora má na vrcholku skálu, na které se cesta ztrácí. Je potřeba šplhat a šplhat a stále nevíte, kde vlastně ten vrchol je. Zato jsme dobře viděly ten černý mrak, který se valil od severu a tvářil se velmi zlověstně. O rychlosti sestupu (většinou jsme prdelkovaly) svědčí i modřiny, které jsou ještě vidět. Než jsme našly batohy a deštníky, už lilo a lilo celou cestu z kopce. Na kraji lesa jsme využily výhod civilizace a zavolaly meteorologům. Předpověď počasí byla milostivá - za hodinu pršet přestane. Tu hodinu jsme strávily v Třebušíně před obchodem s poutníkem, který kráčel sám z Prahy do Děčína. A taky jsme se rozhodly, že nejen chůzí živ je člověk. Kultury je také třeba. A ke kultuře nás tentokrát zavezl autobus do Litoměřic.

Vzdálené vrcholky hor...

Kdybyste potřebovali odložit zavazadlo, na WC u autobusáku je moc sympatická paní. A nás čekal kostel Všech svatých, kostel Zvěstování panny Marie , katedrála sv. Štěpána, domek Karla Hynka Máchy, kaple Jana Nepomuckého, minivláček. Kavárna s obrovskými dorty a slečna na informacích, která nás nasměrovala na hradozámeckou noc.

Hazmburk (418 m)

Hazmburk.

Jedině do hradu nás nepustili. Holt člověk nemůže mít všechno naráz. A tak jsme s přibývajícím večerem odjížděly do Slatiny. Obce s oválnou starobylou návsí a s eurochodníkem ze zámkové dlažby, který vede 2km mezi poli až k plechové vlakové zastávce. Hospoda byla otevřená, ovšem jen na pivo. Pohostinný místní obyvatel nás dokonce pozval na večeři, ale nás lákalo slunce zapadající za hradem. A zase jsme stoupaly. Až na vrchol. Angela až na bílou věž. Já si zatím hřála zpocená záda u ohně, poslouchala Nedvědy z reproduktoru a pozorovala skupinu bílých paní hazmburských, které se fotily s návštěvníky. Špekáčky měli dobré, oheň hřál a jediný bílý mrak nad věží byl osvícený vzdáleným sluncem. Vydržely jsme dlouho, ale přespat nás nenechali. Bílý mrak trošku ztmavnul a uprostřed něj se začaly rozsvěcovat blesky. Bylo to trochu strašidelné, trochu fantastické. Už potřetí tento den jsme urychleně sestupovaly do nížin, protože na kraji Slatiny je kromě nových řadových domků i kruhový altánek se stolem a pevnou střechou. Nikdo jiný v něm nespal, tak jsme ho zabraly pro sebe.

Mrak a půlměsíc.

Nakonec v noci nepršelo ani se nikdo z místních nad námi nepodivoval. Sbalily jsme a po eurochodníku se vrátily k zastávce. A rovnou do Ústí nad Labem. A tam rovnou na Větruši. Bylo dostatečně větrno, ale volný vstup na věž a též na WC s teplou vodou. Umyté a učesané jsme se rozhodly podívat, jestli má vodopád na Vrkoči dost vody.

Na každé vyhlídce jsme vzpomínaly na červnový vandr po protější straně přes Vysoký Ostrý ke Střekovu i na tu část se zdoláváním Průčelské rokle. Vodopád tekl a nám utekl všechen volný čas. To jsme si myslely, když jsme spěchaly na západní nádraží k osobáku do Lysé. Třicet minut zpoždění jsme pak trávily s knihami z nádražní knihovny-měli tam třeba Šifru mistra Leonarda - v originále. A zase Nymburk a zase Hradec. Rozloučení bylo rychlé, jen na přestup do vlaku na Náchod. Ale už vím, kam pojedeme příště!

Aťka

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.