Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Bílé Velikonoce - túra do Zbytin

vydáno 9. dubna 2015 – napsal Rony – žádný komentář

Když už chybí několik let Bílé ladovské Vánoce, mohou je občas s úspěchem nahradit Bílé Velikonoce. Ty letošní se obzvlášť vydařily, nasněžilo víc než za celou zimu a tak vandrzování jarní krajinou mělo zajímavou příchuť. Stezky mezi Libínem, Rohanovským vrchem a Vysokou mýtí pokryla čerstvá bílá peřina, která nás však nijak nehřála, spíš naopak...
I proto jsem měl chuť u článku zašktnout nejen kategorii adrenalin, ale i katastrofy. Nakonec tak zle nebylo a docela jsme si výlet užili.

Původní plán zaparkovat auta u nádraží ve Chrobolech a odjet vláčkem do Spálence bere brzy za své. Zatím co já dojel na místo s více než půl hodinovou rezervou, Luděk se Štěpánkou bloudí po Lhenicku a vlak nestihnou o pět minut. V průměru bychom byli v pohodě, bohužel se ale v tomto případě počítá jen ten nejslabší a tak musíme plány a cíle přehodnotit. Když nás za Chroboly zastavuje značka zákaz vjezdu ve směru Zbytiny, nezbývá nám než vytyčit okruh od ní.

Mapka vandru.

Naše cesta vede nejprve do Ovesné, malé vísky uprostřed pastvin a lesů. Začíná poprvé sněžit a tak si užíváme pravé zimy. Místo koberci sasanek a prvosenek brodíme sněhem. Jen co přejdeme Zlatý potok, stoupáme vzhůru na Vysokou mýť. Sněhu rychle přibývá. Opouštíme zarůstající lesní cestu a mezi kameny a padlými stromy nabíráme výšku. A taky do bot, ze kterých vlhkost postupně vzlíná stále výš. Naštěstí nás vysvobodí kvalitní horizontální cesta traverzující široké temeno Vysoké mýtě (920 m n. m.).

Chvilku se posilňujeme, ale ač vysvitlo na chvilku hřejivé slunce, na dlouhé stání to není. Těla zahřátá výstupem vychládají a nutí nás k dalšímu fyzickému výkonu. Cesta se ještě zvedne, protože vesnička s názvem Koryto leží navzdory svému jménu ve velké nadmořské výšce. Ta je totožná s vrcholem Vysoké mýtě.

Stará, původně Německá obec působí malebně a velké patrové domy mají osobité kouzlo. Dnes jsou prakticky všechny udržovány šikovnými rukami chalupářů, bez kterých by po druhé světové válce vysídlené vesnice postupně všechny zanikly. I tak je vybydlených míst na Šumavě ohromné množství. Válka si v ní vybrala i tuto krutou daň. Dnes už často zbývají jen na mapách nic neříkající názvy.

V Ovesné.

...

...

Zlatý potok pod Ovesnou.

...

Lesní miniatury.

Koryto. Kompakt Nikonu zamrzl a tak zkouším fotit širokoúhle mobilem Samsung Galaxy S5 mini.

Zůstávají však cesty, stále patrné ve zdejší krásné a pestré krajině. Jednou z nich vede nová turistická značka, kterou se z Koryta ubíráme ke Zbytinám. Poprvé se před námi otevírají výhledy na okolní vrcholy a hřebeny. Nelevo od nás poznáváme louky Dolní Sněžné, která dnes dělá čest svému jménu. Nad ní se tyčí vrcholy Větrného (1 051 m n.m.) a Křemenné (1 084 m n. m.) a v dáli je jasně vidět kuloár nad Plešným jezerem i vrchol Plechého (1 378 m n. m.). Před námi pak nesměle vystrkuje svoji zalesněnou hlavu Bobík (1 264 m n. m.). Vzpomínáme, jak jsme před několika léty šli, ve stejné sestavě jako dnes přes Sněžnou na Knížecí Stolec, a dál do Křišťanova a přes Koryto do Skříněřova.

Pozvolna ztrácíme výšku a před samotou Mošna u kraje lesa rozděláváme oheň. Díky mladému, dokonale suchému smrčku se to mi daří hned druhou sirkou. Zanedlouho již plápolající plameny lačně olizují na klacky nabodnuté buřty a kousky slaniny. Pohodu u ohně nezhatí ani nevlídné šero a nenadálá sněhová bouře. Je zvláštní jakou pohodu může všem přivodit hřejivé teplo ohně a kus žvance.

Na rozcestí u Mošny si prohlížíme kamenná boží muka se skleněnou Pannou Marií, kůzletem a beránkem. Výtvor z tmavozeleného skla je podobný skleněným skulpturám umístěným v kostele šumavské Dobré Vody u Hartmanic, v místě, kde tvoří výtvarnice Vladěna Tesařová. My zde bohužel zapomeneme odbočit a napravovat chybu musíme dost složitě. Jdeme zpět zkratkou přes louku a uhybáme se rozoranému kousku pole a zapadáme do mokřadů prameniště potoka. Trochu nás zdrží i čerstvě přes cestu padlé kmeny borovic a bříz, kterých je v okolí velké množství. Minulý týden se tu vichřice vyřádila a mě se při pohledu na polámané stromy hned vybavuje písnička Vojty Kiďáka Tomáška "...stromy maj vršky zlámaný, to je mi líto...".

Libín a Rohanovský vrch.

Špagi na slanině.

A chumelí a chumelí...

...

Boží muka zde připomínají strážní věž.

Matýskova stezka.

Šlápoty.

Mokřady.

Polom nad Zbytinami.

...

Zbytiny, kostel svatého Víta.

Na modrou značku se dostaneme až u Zbytin. Čas kvapí a my se začínáme vracet zpět k Chrobolům. Novou asfaltkou ukrajujeme další porci kilometrů. Občas si někdo vzpomene, že ho něco bolí. To už jsou první náznaky únavy. Přesto ve Skříněřově na Luďkovo pokyn jako ovce zabočujeme do lesa. Podezřelá nezřetelná cesta je opět plná sněhu a bažin. Jsme u prameniště Zlatého potoka, který jsme pod Ovesnou dopoledne přešli. Naštěstí se lesní cesta brzy vrací zpět k železniční trati a asfaltce, nyní již úzké a zasněžené. Do odjezdu vlaku, který zvolil jako dopravní prostředek ze Strakonic Roman, zbývá něco přes půl hodiny. Blíží se pátá večerní a konec naší velikonoční anabáze. Ač unaveni z lezení v nepříliš schůdném terénu, mokří z neustálých sněhových přeháněk a zmrzlí z občasného ledového větru, přicházíme k zaparkovaným autům navýsost spokojeni. Inu, kdy zase zažijeme Velikonoce na sněhu?

Mezi Zbytinami a Skříněřovem.

Zastávka Skříněřov leží ve výšce 820 m n. m.

Skříněřov, prastarý pluh.

Prameniště Zlatého potoka.

Chroboly.