Dolomity 2026 - Val Gardena l.
vydáno 25. července 2026 – napsal Rony – žádný komentář
Dolomity jsou hory, do kterých se můžete vracet celý život. Stále je co nového objevovat, stále je na co se dívat. Možnosti jsou nepřeberné, nikdy při výběru kam jet, nesáhnete vedle. Dolomity jsou totiž vždy "trefou do černého"!
Wattens a Innsbruck
Po roční pauze opět vyrážím s přáteli a CK Ciao do italských hor. Znovu jedeme malým autobusem, ale podstatně prostornějším, než byl ten minulý, před dvěmi léty. Nohy už na asi osmihodinové cestě máme kam složit. Jedu se synem Lukášem, který šestidenní výlet dostal ode mne jako dárek k Vánocům.
Poprvé jedeme přes den, čehož využíváme u Innsbrucku nejprve k návštěvě městečka Wattens, kde si můžeme prohlédnout prodejnu rakouského výrobce broušeného křišťálového skla. Jde o známou společnost Swarovski, jež zaměstnává více než 25 000 zaměstnanců ve 40 zemích světa.
Pro nás, Čechy, je zajímavá historie. Ta se začala psát v roce 1862 v Jiřetíně pod Bukovou, nedaleko Jablonce nad Nisou, kdy se v něm narodil Daniel Swarovski. Vyučený umělecký pasíř nastoupil na praxi nastoupil do sklářské firmy Bratří Feixů v Albrechticích, odkud ho zástupci firmy vyslali do Paříže a též do Vídně, kde se výrobou bižuterie zabývalo několik mistrů. Swarovski od nich převzal zkušenosti a technické znalosti pro výrobu šperků.
V roce 1892 si Swarovski dal patentovat brusičský stroj a začal s vlastní výrobou. Přesídlil do Wattens u Innsbrucku, kde si pronajal objekt bývalé továrny a vybudoval v ní na řece Inn za pomoci Křižíka vlastní vodní elektrárnu, pohánějící generátor potřebný pro výrobu elektrické energie. V roce 1895 Swarovski založil vlastní podnik na výrobu šperků a bižuterie. Společnost začala vyvážet šperky do Německa, USA a Velké Británie.
Procházíme parkem, ale nejvíc nás zaujmou prodejní prostory prodejny, kde jsou ceněné skleněné výrobky představovány. Je co obdivovat, je co fotit.
Swarovski zaujme, potěší, překvapí...
...
...
Jdeme do schopu, který nám nahradí nedaleké muzeum...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
Další zastávkou je skokanský můstek v Innsbrucku. Lépe řečeno jeho horní část, která slouží jako restaurace a nejvyšší patro jako rozhledna. Jede se lanovkou a poté výtahem. Rozhledy tedy máme bez práce. Shora vidíme krásné okolní hory, pohled na samotné město mne ale nijak nenadchne.
U skokanského můstku...
Křížová kaple.
Franz Joseph l.
Pod můstkem...
Vždy ochotná Markétka je naše průvodkyně a nejen v horách...
Výhled na Innsbruck...
...
...
...
...
Když sestupujeme dolů, zrovna svlažují doskokovou plochu. Zanedlouho vidíme tréninkový let jednoho skokana.
Olympijský oheň zde vzplál v letech 1964 a 1976. Innsbruck byl dějištěm Zimních olympijských her třikrát.
...
Impozantní památník Andreas-Hofer na Innsbrucker Bergisel připomíná tyrolské povstání z roku 1809. Vytvořený mezi lety 1889 a 1892 Heinrichem Natterem, ukazuje bronzová socha Hofera ve skutečné velikosti jako odhodlaného vůdce. Samotný Bergisel byl dějištěm rozhodujících bojů a dnes je historickým místem obklopeným Kaiserjägermuseum a Tirol Panorama. (Mapy.com)
Selva di Val Gardena
Do cíle to již není daleko, jelikož budeme ibytováni v Süd Tiroll v údolí Val Gardena. Jižní Tyrolsko je oficiálně trojjazyčné. Nejvíce obyvatel, kolem 70 %, mluví německy, asi 4 % má jako rodný jazyk ladinštinu a zbytek italštinu. Itálie toto území obsadila po porážce ústředních mocností v první světové válce. Převzala je jako členský stát vítězné Dohody od rozpadajícího se Rakouska - Uherska s odvoláním na londýnskou úmluvu z roku 1915. Původně zde žili Ladinové, následně oblast obsadili Římané. V 6. až 7. století sem přišli Bavorové. V roce 740 se region stal součástí Franské říše, v roce 1363 přešel pod Habsburskou monarchii.
Dolomity asi nemá cenu znovu představovat. Jejich přírodní bohatství vidíte na každičkém kroku. Každý si náročnost treků může vybrat podle libosti. Ubytováni jsme v hotelu Solaia v Selva di Val Gardena ve výšce téměř 1 600 m n. m. To je dobře, neboť v západní Evropě panují vedra, což cítíme už při přesunu autobusem. Budeme mít k dispozici polopenzi a v přízemí hotelu odpoledne otevřený velký bazén. Co víc si přát? První dny bouřky nehrozí a vysoko v horách bude příjemně.
S Lukášem dostáváme prostorný pokoj pro dva, což si syn vyloží po svém a zabarikáduje z nějakého nepochopitelného důvodu svými věcmi svoji postel, ač všude jinde je spousta místa. Snídaně budeme mít v hotelu, ale na večeři jdeme do restaurace Freina za řeku Derjon, čili Rio Gardena.
Selva di Val Gardena je horským městečkem zaměřeným na turistiku a lyžování...
...
...
...
...
Hotel Solaia...
...
Na vrchol Secëdy
Druhý den sjedeme jen pár kilometrů k dolní stanici lanovky Col Reiser. Ta nám ušetří 550 vyškových metrů a vyveze pod skalnaté vrcholy Fermeda. Rozlehlé horské pastviny zde zdobí mnoho krásných dřevěných domků, které jsou roztroušeny až kam oko dohlédne. Cílem naší skupiny je vrchol Secëdy (2 519 m n. m.) je hora v údolí Val Gardena, která nabízí úchvatné panoramatické výhledy. S Marií a Lukášem se v trojici brzy oddělíme od zbytku výpravy a jdeme nejprve pod vrcholy skupiny Fermeda. Nejvyšší z nich se jmenuje Grande a dosahuje výšky 2 873 m. Při stoupání volím klidné tempo, máme spoustu času a já ještě nevím, co zvládne moje netrénované tělo. Přece jen mne ústřel ploténky stále trochu omezuje.
Nejhezčí pohledy na hřeben nad námi se otevřou až od Secëdy. Nově je úsek k ostrému hřebínku zpoplatněn 5 €. Marie s Lukášem cenu za vstup zaplatí, já se nehodlám tlačit s mnoha desítkami turistů, které sem nahoru dovezla lanovka ze St. Ulrichu, a jdu k vrcholu Sëcedy (2 519 m n. m.). Ač také část naší osmnácti členné výpravy nahoru vyjela, žádnou známou tvář nespatřím. Zato těch asiatských mnoho. Jistě i proto, že Dolomity jsou od roku 2009 zapsány na seznam přírodního dědictví UNESCO. Především pro svou jedinečnou krásu a celosvětový geologický význam. Představují ukázkové formování nejvyšších korálových útesů na Zemi. Ano, chodíme vlastně po mořském dně. Bílý vápenec vytvořil kouzelné výhledy. Paní Homolková (Helena Růžičková) by jistě řekla: "Co říkáš tomu panorámatu?", a pan Homolka (František Peterka) by jí odpověděl: "Je to žrádlo..."
A tak si to "žrádlo" pořádně vychutnávám. Sedím u kůlu s dráty, za kterými svahy strmě padají do doliny Val de Funes, a čekám až se znovu sejdeme. Slunce sice hřeje, ale vítr zdola mne donutí na sebe natáhnout bundu. Pozorujíce frmol okolo vrcholu Secëdy dojím svoji bagetu a popíjím Coca-Colu. Pohled na ostrý hřebínek je impozantní, když se zase shledáme, jdu výhledovou cestou k mýtné bráně. Ten nejhezčí pohled je zde stále ještě zdarma.
U horní stanice lanovky...
Přehledné louky budeme procházet a stoupat k vrcholkům hor...
Lilie cibulkonosná.
...
Hvozdík.
Šalvěj pyrenejská je vzácná horská trvalka z čeledi hluchavkovitých.
...
Pieralongia je výrazná skála, cíl horolezců.
...
...
Preverzem jdeme k vrcholu Secëdy ..
...
...
Pohled od Secëdy...
Vrchol Secëdy...
...
...
Štíty hřebenu Forcella...
...
...
V dáli jsou zasněžené Zillertalské Alpy.
...
...
Asijští tutisté se rádi fotí.
...
...
...
...
Sestupujeme po značených trasách a můžeme si vybírat kudy klesneme zpět k lanovce. Zastavíme se na radleru v hostinci Mastle, kde nás uvítá česká písnička Viktora Sheena. Tiché melodie, dobré pití a skvělý výhled na protější masív Sassolungo nemá chybu. Než se do výhledu přimotá zajímavě oděná číňanka, která mě zaujala již nahoře u vrcholu. Viditelně netuší kam zabloudila a je sranda sledovat vysvětlování obsluhujícího číšníka, který ji ukazuje někam nahoru. No ano, shora odjíždí dolů lanovka, která restauraci míjí. Mladá slečna pořád nechce pochopit, že bude muset zase 250 m vylézt nahoru, a stále někam volá. Asi do Jičína.
My sestupujeme k správné lanovce, té, která nás vzhůru vyvezla. Jsme rozhodnuti dojít až do našeho hotelu, ale jak slézáme níž a níž, teplota stoupá a stoupá, podobně jako moje únava. Na rozcestí, kde se na chvíli zastavíme, se cesty dělí. Rozhodnu se sám sejít rovnou k dolní stanici lanovky a ušetřit nějaké 3 km. Nic zasadního, ale proč ne, když kolem 16:10 k ní přijede Láďa s busem. Pomalu sestupuju prudce se svažující cestou a cítím jak kolena trpí. Shora přijedou jen Jirka s Karlem, ostatní jsou na hotel po svých. Dnešní trek byl hodnotný, kolem 450 m nahoru a 970 m dolů. Také délka 12 km je na rozchození se v horách dostačující.
Na horské chatě.
Ztracená Číňanka.
...
...
...
...
Sestupujeme pod lanovku, která nás vyvezla nahoru.
...
...
...
...
...
Průstup masívem Sassolunga
Od lanovky do sedla Gerdena
Pondělí je posledním dnem, kdy nehrozí déšť a bouřky. Využíváme krásný den a naši příznivou polohu k tomu, abychom se znovu pohodlně přiblížili horským štítům. Lanovkou Ciampinoi se dostáváme až k vrcholu Piz Pranseies (2 254 m n. m.), odkud scházíme k chatě Emilio-Comici. Tu z minulosti znám, leží pod masívem Sassolungo, jehož vrcholy doslova ční k nebesům. Štíty se zatím skrývají v ranních mlhách, ale ty se postupně rozpouští. Božské pohledy po částech odkrývají mohutnost barevných kolmých stěn, pod nimiž vede turistická stezka.
Vrchol Piz Sella leží nad chatou Emilio-Comici.
Skupina Sella v mlhách.
Horní stanice Ciampinoi.
Gruppo Sella.
...
...
Sassolungo...
...
...
Horská chata Emilio-Comici.
Zatímco ostatní se vydávají kolem masívu proti směru hodinových ručiček, my od chaty jdeme traverzem do sedla Gardena. Výhledy k stejnojmenné skupině Sella máme dokonalé. Podcházíme vrcholy Sassolunga, které přitahují naši pozornost. Skalní bludiště před sedlem zdobí mnoho unikátních borovic limba. Hezká trasa končí u zcela zaplněného parkoviště. Našim cílem je vyjet do skalní průrvy, kde leží sedlo Forcella del Sassolungo, lanovkou s kabinkami "Nokia". To je vše vystihující přezdívka nastojato zavěšených bílých krabiček, do kterých se vejdou nastojáka dvě osoby. Musíme vystát asi čtyřiceti minutovou frontu, pak vyjedeme k horské chatě Chata Toni Demetz (2 685 m n. m.), do samého srdce Sassolunga. Chata byla v roce 1954 postavena na památku mladého Toniho Demetze, jehož zasáhl blesk. Lukáš si sebou vzal přilbu s ferratovým setem, aby si po sestupu pod skály vylezl zajištěnou cestu Schuster, kolem níž jsme jeli lanovkou vzhůru. Já budu mít od stolu restaurace při radleru skvělou příležitost ho pozorovat. A nejen jeho. Vzhůru k Punta delle Cinque Ditta (2 997 m n. m.) míří několik horolezců, další jinou cestou jištěni lanem sestupují. Sedám si k dvojici a brzy zjistíme, že spolu můžeme mluvit česky. Když po půlhodině odejdou, přisedne si další skupinka, znovu Čechů odněkud od Liberce. Takže ty téměř dvě hodiny mi utečou jako voda. Upíjím druhý radler, než mi Lukáš shora mobilem zavolá. Právě dolezl k můstku mezi skály a tak se loučím a jdu zdokumentoval jeho průstup hřebínkem k chatě. Mám ho nad hlavou, než sleze do sedla.
...
Skupina Sella.
Marmolada, nejvyšší vrchol Dolomitů ze sedla Gerdena.
...
...
...
Lanovka Furcela de Saslonch.
...
...
Fronta na lanovku, která bere po dvou.
Jedeme lanovkou a nemůžu se ani pohnout.
Chlapeček na ferratě.
..
Punta delle Cinque Ditta.
Skrze průhlednou stěnu sledují ferratu, kde se objeví Lukáš.
...
...
Lukáš na ferratě.
Sestup a traverz Sassolunga
Ještě nás čekají téměř tři hodiny cesty. Budeme mít co dělat, abychom stihli lanovku. Ta jezdí do půl šesté. Sestup je nepříjemný, s tím se dalo počítat. Pomalu klesáme do výšky (2 250 m n. m.) k chatě Langköfelhütte, kde se za ní na pár minut posadíme do stínu skály. Odcházím první a s Lukašem se uvidím až za víc než hodinu, u horní stanice lanovky. Cestou ho dvakrát za sebou spatřím, ale pokud zrovna nestoupám, jdu dost rychle. Volám mu, že jsem si omylem vybral stezku kopírující úpatí skal, on jde dolní trasou. Nemá co pít a není mu z přímého slunce moc dobře. To mu nepomůžu, vodu si mohl doplnit. Ani já jí moc nemám, ale zachrání mě pramen stékající z kolmých stěn, pod kterými jdu. Chci k stanici lanovky dojít pro jistotu do 17 hodiny. Jako většina kolem poskakujích turistů toho začínám mít plné zuby. Terén je těžký, pořád lezu skalami či přes morény nahoru a zase dolů. Cítím velkou únavu, ale kopec s lanovkou již mám na dohled.
Dolezu k ní a zalehnu do lehátka. Nechávám slunce, aby ze mne vysálo i poslední zbytky sil. V posledním stoupání jsem Lukášovi nechal na kameni láhev s vodou. Přijde do deseti minut. Unaveni, ale spokojeni s výkonem, sjíždíme dolů. Hotel Solaia máme nadohled.
Sestup ze sedla Furcela bude náročný...
Lukáš v plné zbrojí.
...
...
...
Kavče žlutozobé, pták věrný horám.
Pohled nazpět go sedla Furcela.
...
...
...
U chaty Langkofel...
...
...
...
...
Traverzujeme svahy Sassolunga.
...
...
...
Horní stezka vede pod stěnami horských štítů, kolem zbytků sněhového pole.
...
...
...
V Selvě.
Ohodnoťte článek
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
- Dovolená na středním Slovensku :)
- Radovec a Knížecí kámen
- Otočme zaprášené listy autorů 19. století aneb Ratibořice a Hronov
- Půltucet (červen 2024) - příběh fotografie
- Jihem Moravy za zážitky
- Vláčky Českých drah Moravou ll.
- Na kole skrz naskrz a okolo VVP Boletice
- Z Borovan k Malši a Vltavě
- Barvy divočiny – Gabreta
- Půltucet (prosinec 2023) - příběh fotografie
Jaký typ výletů preferujete?
1514 45% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
1057 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
820 24% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 3391 čtenářů Archiv anket
