Cesta z Červenohorského sedla na Šerák a zpět

Cesta z Červenohorského sedla na Šerák a zpět

Ještě se vraťme na chvilku do Hrubého Jeseníku pro další nevšední zážitek a několik desítek pěkných fotek, kdy svoji cestu mlžnými horami romantický popsal kamarád Luděk.

Mlhou k Šeráku

mapa Keprníku

V mém plánu byla tato cesta od počátku jako vrcholný zážitek celé výpravy do Jeseníků (květen 2020). Trochu mne zklamalo, že se nepřidali další, každý holt vidí své nej jinde. Vyrazili jsme tedy jen se Štěpánkou, což mělo i své výhody. Zbytek výpravy mne nemohl přehlasovat.

Byla mlha, občas mírně sprchlo, všude voda, na každé jehličce, na každém lupeni, prosytila půdu, vyplnila každou prohlubeň, čůrkem tekla po všech cestách. Počasí, které podle mne Jeseníkům sluší a i já se něm cítím dobře. Šli jsme po žluté značce přes Červenou horu, z jejíž plochého vrcholu vystupuje skála, na kterou se dá dobře vylézt. Sice z ní nebylo nikam vidět, ale vytvořená ze svoru a ohlazená větrnou erozí je hezká sama o sobě.

Půl kilometru před vrcholem jsme potkali nepravé skalní okno. Krajina místy působila jako kulisa strašidelné pohádky. Cesta po hřebeni je lemována kamennými mezníky a naučnými tabulemi, z nichž se dozvídáme zajímavé věci, např. že jde o historickou cestu zmiňovanou již r. 1430 ve zprávě Antonia Waleho, hledače vzácných kamenů, že po hřebeni vedla hranice panství a v místě zvaném "Trojmezí" se setkávala, jak název napovídá, tři panství, Branná (Liechtensteinů), Velkolosinské (Žerotínů) a na východě Vratislavského biskupství. A právě jednomu Liechtensteinskému hraběti vděčíme za zachovanou divoku krajinu. Dávno před tím, než byly vrcholové partie Keprníku prohlášeny za NPP, vydal Lichtenštejnský kníže v roce 1904 pro zachování přírodních krás zákaz těžby dřeva v této oblasti. Děkujeme.

Ze sedla za Červenou horou jsme zanedlouho dostoupali na Keprník, vrchol, z něhož opravdu dýchá duch drsné severské tundry. Jen pár fotek ať se mi nezamlží objektiv a jdeme dál. Cestou dolů jsme potkali sněhový pozdrav zimy. Před Šerákem začalo pršet víc, tak jsme vrchol vynechali a obejdivše kamzíka šli rovnou do restaurace na něco teplého. A samozřejmě na pivo Šerák, které nás nezklamalo. Za oknem byla skoro tma, jak déšť a mlha zhoustly.

Červená hora...

...

...

...

Kamenné okno na Červené hoře.

U Červené hory...

...

...

...

Keprník...

...

...

Před Šerákem...

...

...

Šerák...

...

Stezka úbočím Keprníku

Po ohřátí a dobrém obědě jsme vyrazili na cestu zpět. Tři stupně nad nulou a mžení byly radikální změnou klimatu; bylo jasné, že jen stálé tempo nás uchrání před zimou.

Ač byla značená cesta na Šerák hezká a zajímavá, oproti cestě zpět byla nudnou dálnicí. Cesta zpět překonala vše, co jsme dosud v této výpravě zažili. Nejprve jsme sice serpentinou po modré klesli o 120 výškových metrů, abychom se v ostré zatáčce od značky odpojili a šli po neznačené cestě východním úbočí keprnického masivu. Cesta zprvu vozová, zřetelně už delší dobu neužívaná, se zakrátko zúžila v pěšinu a pak ve stezku. A jak už to bývá, u překážek se stezka vždy rozptýlila do několika víceméně zvířecích stezek, z nichž jsem se snažil vybrat takovou, co se nejvíce podobá té lidské. Ale Štěpánka se oklamat nenechala. Opět litovala chvíle, kdy mi řekla své Ano, a zaříkávala se, že už se mnou nikdy nikam nepůjde. Les byl pravou divočinou. V těchto výškách již naštěstí nebývá hustý, ale je houževnatý.

"Takoví musíme být i my, aby jsme se do večera vrátili", nabádal jsem Štěpánku. Tu to však nezklidnilo, až blížící se nějaký hukot upnul pozornost jiným směrem. Byl to vodopád. Jindy asi čůrek, nyní nasycený dešti posledních dnů, silný, po skalách skákající proud vody hřměl do jinak božského lesního ticha. Štěpánka se musela soustředit na přeskok, aby jí nevzal do údolí a tak mi na chvíli přestala spílat. Honem jsem vychválil zvířátka, že našla příhodné místo, kterým se dá vodopád bezpečně přeskočit a pozná něco, za čím jiní jezdí až do Rakous.

Kousek za vodopádem jsme objevili širší, gradientem jdoucí průsek, s hrubě kamenitým povrchem. Občasně pohozená železná tyč dala tušit, že jde o opuštěnou svážnici. Rozhodli jsme se po ní jít přímo nahoru s nadějí, že o kus výš (cca 100 výškových metrů) potkáme další vrstevnicovou cestu, nebo při nejhorším dojdeme až na hřebenovku. Byl to opravdu pruďák. Ke škodě paměti, člověk v těch nejnáročnějších chvílích moc nefotí. Nahoře skutečně byla pěšina a to jak stvořená jesenickým Pradědem; na šířku asi 60 cm v borůvčí vyžnutý pruh a v něm prošlapaná pěšina vedená po vrstevnici ve výšce, kde pomalu končí stromy a začíná kosodřevina. Navíc se začalo rozjasňovat, místy nás olízlo sluníčko a ustupující mraky nás nechali nahlédnout do údolí na Jeseník a vůbec do kraje. Neskutečně krásné a tvarově rozmanité scenérie okolí, stromy, které vichřice dvakrát zlomí a sníh každou zimu ohne až k zemi a ony se přece zvednou a rostou dál. Na mnoho kreací jsem koukal jedním okem, abych poměřil, jak hezká z toho může být fotka.

Touto cenzurou prošlo jen pár míst, protože marná sláva, ten zážitek vjemu při pěším pohybu přírodou po dešti, prosicenou jarní vůní a zpěvem ptáků, je nepřenositelný. Přesto pár foto nabízím.

Na stezce svahy Keprník u...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

"Naše" pěšina kus za Keprníkem navázala na červenou, tou jsme pak klesli do sedla pod Červenou horu. Od sedla se začala ozývat únava, která Štěpánce hatila zážitek z pohledů a dala mi více času hledání motivů pro pěkné foto. Ještě naposledy jsme si sedli a trochu odpočinuli u pěkně upraveného pramene s boudou na přespání na západním úbočí Červené hory. Cestou dolů se nám ukázaly krásné výhledy do údolí Velkých Losin a na Praděd.

Na pokoj, do penzionu, jsme se vrátili až kolem sedmé, potkaje kus před chalupou Frantu, který na sobě dosušoval z prvního dne zmáčenou péřovku. Pochvaly jsem se ten večer nedočkal. Nyní se na to ale už krásně vzpomíná.

(Luděk)

Na červené hřebenovce...

...

...

...

...

...

...

...

Fotky z treku k Švýcárně

První výprava z Červenohorského sedla bude zahalena mlhou...

...

...

...

...

Cestou, nevěstou...

Fotky z treku od Ovčárny k Skřítkovi

Od Ovčárně k Skřítkovi... Petrovy kameny.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Kde že je ten vrchol?

...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.