Výstupy na Luzný a Roklan Bavorským lesem

Výstupy na Luzný a Roklan Bavorským lesem

Bavorský les a Šumava jsou jedním celkem, který rozděluje pouze státní hranice mezi Českou republikou a Německem. Krajina za našimi hranicemi je více upravená, více zalidněná, ale stále podobná té šumavské. Poznávat její vrcholy, které jsou dobře viditelné i z české strany hranice, je pro znalce Šumavy povinnost. My jsme si vybrali dva nejatraktivnější výstupy v NP Bavorský les na Luzný a Roklan

Luzný a Tierfreigelände Neuschönau

mapka Luzný

trasa a výškový profil

Teufelsloch

Hraniční přechod ve Strážném přejíždíme po krátkém občerstvení u zdejší benzínky již před devátou hodinnou ranní. Kolem hranice míříme na Mauth, Altschönau a posléze stoupáme na Waldhäuser, nejvýše položenou obec v Bavorském lese (900-1050 m n. m.). Protože si chceme projít na mapě vyznačenou naučnou stezku kolem Kleine Ohe, parkujeme v ostré zatáčce ještě pod vesnicí. Na zdejším parkovišti je již několik aut.

Značená trasa nás brzy odvede od koryta říčky a my se po 100 výškových metrech dostáváme na cestu od Waldhäuseru. Sem jsme dojít nechtěli. To jsme mohli rovnou vyjet nahoru autem. Pokračujeme k Martinklause, původně vodní zdrži postavené pro plavení vytěženého dřeva, a protože ani zde onu značenou naučnou trasu v terénu nenacházíme, zapochybujeme existuje-li vůbec, a stoupáme dobře upravenou kamenitou stezkou k Teufelslochu. Výškové metry po ránu a dvou vypitých kávách těžce rozdýchává Franta. Je ješté trochu chladno, zataženo a mračna nad námi hrozí deštěm.

U Teufelslochu se dostáváme na značenou trasu směřující od Luzného na Roklan. Touto krásnou stezkou jsem šel již víckrát. Naposledy s Lenou, když jsme přespali pod turistickým přístřeškem na Felsenkanzelu s posvěcením od strážců NP Bavorský les. Teufelsloch je vlastně velkým kamenným mořem, které spadá od hranice u turistického přechodu Modrý sloup. Skrývá koryto potoka Kleine Ohe a v parném létě se vzhůru z hlubin mezi balvany dostává ledově studený vzduch. Jako z pekla, kde čerti zapomněli na jaře zatopit.

U potoka Kleine Ohe začínáme. Naučnou stezku, která má vzhůru stoupat podle vody, ale nenacházíme.

U vodní zdrže Martinklause.

V NP Bavorský les jsou pro turisty zbudovány tyto bytelné a velké přístřešky.

Rozdíl proti Šumavě je v tom, že se zde nachází především smíšený les. Kůrovec zde zapracoval též, ovšem jen v nejvyšších hřebenových partiích.

...

Před Teufelslochem.

Teufelsloch je místo, kde kamenné moře pohřbilo potok Kleine Ohe ve svých hlubinách.

...

Stoupáme bučinou k Skleněné arše.

...

...

Skleněná archa a Luzný (1 373 m n. m.)

Bučinou vystoupáme o kus výš k bytelnému povalovému chodníku. Ten již vede krajinou, kde si v minulosti zařádil kůrovec, ale kde se díky smíšenému lesu okolí znovu zelená. Tady si příroda pomohla rychle. Dokumentovàno je to i na několika po sobě vyfocených fotek s pětiletým odstupem na panelu vyhlídkové plošiny.

Ke Skleněné arše pod Luzným se dostáváme pohodlně. Fotíme se u ní a jdeme do závětří zdejšího přístřešku, jehož stěny slouží jako informační tabule. Dočíst se zde můžeme o vzniku Skleněné archy, symbolu míru a tolerance, který po tři roky putoval českobavorským pohraničím.

Pět metrů dlouhou a tři tuny těžkou skleněnou loď vyrobili bavorští sklářští brusiči a malíři pod vedením umělce Rolanda Fischera z Frauenau a Huberta Sterna ze Spiegelau, z 480 jednotlivých skleněných desek. Čeští sochaři pak vložili dílo do obrovské dřevěné ruky. Poté Skleněná archa putovala po 19 místech nedotčenou šumavskou krajinou a Bavorským lesem, městy i samotami, aby zakotvila v roce 2008 natrvalo pod Luzným, nedaleko přechodu Modrý sloup.

Než si o ní vše přečteme na panelech a občerstvíme se, přižene se větrná bouře s vydatným nepříjemnÿm deštěm. Zanedlouho se pod stříškou přístřešku tísní asi dvě desítky turistů. Kde se tady najednou všichni vzali? Za hraniční hřeben se do Čech přelévají těžké tmavé mraky a my v klidu čekáme až se vyčasí. Je poledne a času je dost. Když už se zdá, že déšť nadobro ustal, vyrážíme provlhlým terénem k vrcholu. Kolem nás se mezitím vytvořila neprůhledná hustá mlha, kterou nedovede rozehnat ani silný vítr. Jdeme hezkou krajinou aniž z ní cokoli vidíme. Znovu začíná pršet. Všichni vytahují deštníky nebo pláštěnky, jen já mám na sobě jenom nepromokavou bundu. Netrvá proto dlouho a po plátěných kalhotách mi stékají proudy pochytané vody. Dost to studí, ale protože začíná závěrečné stoupání na obrovitý kamenitý kopec, chlad nevnímám. Déšť ustane a čerstvý vítr rychle vysouší kamenné moře pod našimi nohami i moje kraťasy.

Po upravené stezce se jde jako po nebezkém žebříku. Nahoře vnímáme pouze velký dřevěný kříž, který se střídavě objevuje a znovu ztrácí, jak vichry kolem něho ženou cáry mlh a mraků. I tohle je Šumava, nepokojná, chladná a tolik vzrušující. I proto tyhle chvíle ji miluji.

U vrcholového kříže zkouším mobil a zvěčňuji selfíčkem sám sebe. Nedaří se mi to a raději přenechávám svoji zrcadlovku Nikon Romanovi, abych měl nějakou vzpomínku. To už přichází ke kříži i Venca a Frantou. Utahaní, ale šťastní, že poprvé zdolali tuto z české strany málo přìstupnou horu. Venca trochu frfňá, že není nikam vidět a tak mu radím, aby si sem vyšel znovu za lepšího počasí někdy v létě. Ekobusy směřující na Bučinu z Kvildy i Finsterau umožňují snadné propjení a dosažení vrcholu Luzného. A vybrat si lze z několika variant cest. Rozhodně je to snazší varianta dlouhého a úmorného pochodu z Modravy přes Březník. Byť i to se stihnout dá.

Navíc je od 15.7. do 15.11. v celém NP Bavorský les umožněno chodit po všech cestách i stezkách bez výjimek. Nový zákon, který prošel poslaneckou sněmovnou u nás, by toto mohl umožnit i na české Šumavě. Doufám, že to tak bude.

Přestože jsem na vrchol Luzného vystoupal již po x-té, v horské chatě jsem jestě nikdy nebyl. Je to proto, že moje výstupy byly dosud vždy spojeny s vícedenním pochodem natěžko. A jistě i vyššími cenami a jinou měnou v chatě Lusenschutzhaus. Dnes rádi hodinku posedíme v teple u pivka nebo radlera za 3,30 €, a dosušíme své svršky i batohy u velkých kachlových kamen. Za oknem se lehce vyčasilo, ale ideální pro rozhledy to rozhodně ještě není.

Cesta od chaty se stáčí zpět na Steinfleckberg a přece jen poskytne nějaké ty panoramatické výhledy. Na nebi se objevuje poprvé i modrá barva. To souhlasí s dnešní předpovědí, kdy se zde dopoledne měly přeháňky objevit a postupně se vyjasňovat. Věříme, že zítřejší výstup na Roklan již uskutečníme za krásného počasí.

Míjíme odbočku na Mauth a klesáme povalovým chodníkem k mokřadům prameniště potoka Sägwasser. Odtud je to jen kousek k parkovišti, z kterého je to na Luzný asi nejblíž. Malý kousek tak jdeme po cestě k Waldhäuseru, abychom rádi odbočili k vrcholu Waldhäuserriegelu (1 151 m n. m.). Převýšení je minimální a odměnou jsou skalní bloky i samostatně roztroušené balvany kolem hezky vedené stezky vzrostlým bukovým lesem. Na jednu ze skal vedou staré vytesané schody, ale zhora rozhledy chybí. Na značeném rozcestí nevíme kudy dál, a přestože ukazatele jasně říkají, že obě cesty vedou do Waldhäuseru, ptáme se kolemjdoucích německých turistů. Výborná němčina Franty a krátké sbratření se, se ukáže jako dobrý vklad dění příštích.

Jdeme pozvolna v jejich stopách, kocháme se výhledy na Luzný, který se konečně objevil vpravo od nás, a stáčíme se doleva k obci. Tady na jejím nejvyšším místě (1 050 m n. m.) je velké parkoviště s krásnými výhledy na okolní vrcholy a daleko do Bavor. Jen nejvyšší z nich - Roklan, je zahalen do neproniknutelných par vzniklých z poledního deště. Jsme na místě odkud nás čekají ještě téměř 3 km nepříjemného 200 m klesání k parkovišti Kleine Ohe. Naštěstí pomáhá kontakt navázaný u posledního rozcestníku. Jsem pozván do auta turistů, kteří zde zaparkovali a tak se svezu dolů k našemu autu. Nejvíc to ocení Venca, protože ho bolí z tenisu naražená pata. Inu v 65 se už kraťasy umístěné těsně za síť nedobíhají.

Skleněná archa zakotvila nedaleko starodávného přechodu Modrý sloup (Blaue Säule), přes který putovali lidé od nepaměti.

...

Nedlouho po tom, co vyjdeme od přístřešku u Skleněné archy, znovu začne pršet. Okolí se rázem promění v tu pravou divočinu.

Frantovi vítr trochu pocuchal deštník.

Stezka na Luzný je velmi pěkně upravena a tak stoupáme v pohodě. Zvlášť když přestane pršet.

Jen ty rozhledy, za nimiž se nahoru chodí, chybí.

Vrcholové foto. Důkaz o zdolání další hory Vencou. Nahoře vane silný vítr a je hodně nevlídno.

Roman vyhlíží horskou chatu. Ta je nedaleko utopena v mlhách.

Franta si zase sestup zpestřuje tanečními kreacemi.

Horská chata pod Luzným - Lusenschutzhaus (1 343 m n. m.) je jen 50 výškových metrů pod vrcholem. Rádi se uvnitř zotavíme a dosušíme.

Tak vyčasí se nebo ne!

...

Finsterau.

Poslední ohlédnutí na kamennou chatu.

Steinfleckberg se svými kamennými moři.

Sesup do Waldhäuseru doprovází daleké výhledy.

Bavorský Váchal?

Jdeme po stopě rysa.

Z vrcholu Luzného se kameny zatoulaly leckam.

...

U horského pramene.

Mokřady pod Luzným jsou prameništěm potoka Sägwasser.

Kratší výstup na Waldhäuserriegel zdobí mnoho mohutných balvanů a skalek. Stejně tak i další cestu přes kopec.

...

...

Luzný se ukázal na poslední chvíli. Stezka se stáčí na Waldhäuser a brzy se výhledy změní.

Nad Waldhäuserem.

...

Tier Fraigelende Neuschönau

Není ještě zdaleka konec dne a proto se podle plánu přesunujeme k Neuschönau. Zde nás lákají velké výběhy divokých zvířat, voliéry a pavilony se zvěří, která z přírody vymizela nebo mizí. Téměř tři hodiny budeme putovat po lesních cestách mezi oborami i uvnitř nich, a nasajeme do sebe další dojmy z divočiny.

Bez plánku v ruce zpočátku trochu panikařím, nevěda kudy přesně jít, ale to se rychle srovná a my hned v prvním zastřešeném pavilonu se zatajeným dechem sledujeme načepýřeného tetřeva, jak předvádí své přednosti nejen svým družkám, ale i nám. Lepší začátek jsme si nemohli přát.

200 hektarový areál představuje 45 zvířat původní fauny a nějaké ty kilometry se chůzí po něm nastřádají. Míjíme losici s mládětem, voliéry s dravci, areál bobra a asi jako každého se nejdéle zastavujeme u výběhu medvědů. Ti se právě chladí v malém rybníčku a poutají i pozornost několika fotografů s téměř milionovým vybavením.

Za areálem medvědů procházíme oborou, kde se pohybují divoká prasata, ale ani napodruhé zde nespatřím víc než jejich stopy v kališti. Projdeme se kolem výběhu vlků, rysa, zubra a nakonec nás znovu osvěží ptačí námluvy. Tentokrát tetřívka, který si buď spletl svoji samičku s jinou, nebo se snaží být nevěrný a honí nějakou vodní slípku. Pro focení je to opět dobrá příležitost.

Je téměř šest večer, když ještě na chvilku jdeme k rozhledně korunami stromů a pavilonu Dům Hanse Eisenmanna. Ten ovšem již zavírá a proto ho jen zběžně procházíme. Stejně jsme už všichni dost unavení a rádi zamíříme zpět do Čech.

Za parkovné se nově platí 1 € / 1 hodinu, maximum za den je 5 €.

Večer si projíždíme Mauth, a přes Firmiansreuty s dalekými výhledy a Philippsreut míříme do Českých Žlebů, kde máme zapykané ubytování v apartmánu krásného domu NP Šumava. V něm to již dobře znám.

Po horké sprše si dopřejeme dobrý hovězí guláš, několik piv a já i jednoho frťana.

Výběhy a pavilony v Neuschönau můžete navštívit zdarma. Jako první nás vítá načepýřený tetřev.

Předvádí se nám dokonale.

Krkavec či havran?

Na bobří hrázi trůní husa velká.

Mapka Tierfreigelände Neuschönau.

Losice.

Výběh medvědů je jistě nejatraktivnější.

Nechtěl bych být pohlazen. Ani z lásky!

...

Čichám, čichám člověčinu...

...

...

Tetříek na námluvách.

...

Přechod od ZOO k rozhledně Stezka korumani stromů.

Hans Eisenmann Haus.

České Žleby.

Pohraniční stráží zastřelený Bohumil Hasil zde má pamětní desku.

Ubytovna NP Šumava.

Roklan

mapka Roklan

trasa a výškový profil

Roklanské jezero

Ráno se probouzíme do krásného dne. Jasné nebe slibuje ty nejlepší podmínky pro putování horami. A Gross Rachel, tedy česky Roklan, si je jistě zaslouží. Opět jedeme přes přechod Strážný, a aby byla nějaká změna, zamíříme do Spiegelau přes Freyung a Grafenau.

Parkoviště ve Spiegelau najdeme na první pokus a hned ho s Romanem poznáváme. Před mnoha lety jsme sem přijeli utratit zbylé marky, když Němci přecházeli na euro.

I dnes přesedáme na Iglbus, který nás za 2 € vyveze na Gfällparkplatz. Z něho jako jediní z busu jdeme směrem k Roklanskému jezeru. Ostatní míří rovnou na vrchol Roklanu. Obcházíme Steinkopf (1 134 m n. m.), který je pouhým výběžkem rozsáhlého masívu Roklanu. Kamenitá stezka vede svahem až k Seebachu, kde se zprava přidá značená cesta z Rachelseeparkplatz. I k tomuto místu lze Iglbusem vyjet.

Stoupáme již širokou cestou k jezeru, které je utopeno v hlubokém ledovcem vytvořeném karu. Zvláštní místo leží pod druhou nejvyšší horou Šumavy a Bavorského lesa. Ve studených vodách jezera se odráží pestrost stromů, kde po kůrovcové kalamitě začaly převládat listnáče. Buky, břízy, javory a jeřabiny. Ve svahu hledáme kapličku, k níž po chvíli oddechu budou stoupat naše kroky a pokoutně pozorujeme několik lidiček brodících se vodou, jak cosi soustředěně sbírají.

Nahoru ke kapli se mi jde nezvykle dobře. Během posledního měsíce jsem zhubl o sedm kilo a to je docela znát. Když navíc odečtu bágl se spacákem a dalšími maličkostmi na vicedenní přechod, zdá se mi, že se svahem vzhůru vznáším. Přesto mi dnes něco důležitého chybí. Totiž někdo, kdo mě poslední roky motivoval k znovuobjevování Šumavy a kterého ztrácím. To je něco, co ten můj vzlet hodně brzdí. Něco, s čím se zatím nedokážu vyrovnat. Hledám před sebou stopy Leny. Stopy, které již dávno spláchl déšť a odnesl čas.

Zátiší v Bavorském lese.

Cestou k Roklanskému jezeru.

Roklan a jeho jezero.

Vysoko nad jezerem lze sotva spatřit kapličku Rachelkapelle.

...

...

Na vlastní nebezpečí se prochází nad Roklanským jezerem mezi kůrovcem poničenými stromy. Pády dnes již moc nehrozí a my jdeme vzhůru pohodlnou stezkou.

První pohled zpět k Roklanskému jezeru.

U Rachelseekapelle se dávám do řeči s domorodci. Ptají se odkud jdu a jestli jsem zde na Roklanu již někdy byl. Svojí nevalnou němčinou odpovídám po krátké odmlce "zehnste...", a dodávám, že jsme sem po roce 1990 chodili přes hranice od Roklanské nádrže. Jen pokývá hlavou, nevím jestli mi věří.

To už zdola hlásí příchod Franta s Vencou. Odkazuji je na ně, aby si trochu popovídali a začínám stoupat za Romanem, který nechtěl prochladnout a šel rovnou na vrchol. Jdu sám, pomalu, a sleduji jezero hluboko pod sebou, mizející kapli, Roklan, a vše fotím. Krok za krokem se přibližuji vrcholu a na "servus" bavorských turistů odpovídám tvrdohlavě "ahoj...". Nebo "dobrý den...", přijde na to.

Výhledy výstup umocňuje a dodává jim jinou kvalitu. Poznávám mnoho vrcholů a hřebenů na naší straně Šumavy a všechny jsou mi důvěrně známé. Tady jsem jako doma, tady mě život baví. Nevyměnil bych tyto chvíle za klid v žádném městě na světě. Adrenalín pomalu vzlíná tepnami, proudí žilami a způsobuje euforii, kterou tolik potřebuji. Hormon štěstí, který se ze mne nadlouho vytratil. Děkuji ti Šumavo za to, že jsi...

...

Vrchol Velkého Roklanu.

Rachelkapelle.

...

...

Krajina si stále pamatuje kůrovcovou kalamitu. Pamatuji si ji dobře zcela zalesněnou, s výhledy pouze z vrcholu hory.

...

Roklan

Na vrcholu je velké množství turistů. Z mohutného kříže na mne shlíží ukřižovaný Ježíš, jako by čekal, až se začnu modlit. Ale to mne nikdo nenaučil, za mého mládí v Čechách kostely osiřely a mnohé sloužily jako skladiště nebo sýpky, další byly nemilosrdně odstřeleny. Teď bych se modlit chtěl.

Místo toho se vítám s věrným parťákem Romanem, vždyť to byl právě on a můj bratránek Mirek, s kterými jsem tohle nádherné místo navštívil vůbec poprvé. To už jsme měli v nohách desítky tisíc kilometrů nejen po horách Šumavy, ale i jende. Na Slovensku jistě nejvíc, ale i v bulharských a rumunských horách, kam se tehdy smělo. Teprve pak přišly na řadu Alpy, Dolomity, hory Norska a dalších zemí, lákajících k jejich objevování.

Přesto Šumava zůstala místem mému srdci nejmilejší.

Trochu unaveni přichází po 20 minutách Franta a Venca, kterého pata stále víc limituje. Oba jsou spokojeni, že zdolali tuto horu. K Roklanu se totiž bez přesunu autem do Bavorska lze jen těžko dostat. Za den se to z české strany asi zvládnout ani nedá a pokud ano, za cenu abnormálního vypětí, které nutně ubere ze zážitků.

Pod vrcholem Roklanu leží horská chata, u které zůstáváme na pivo. Já řídím a nemám na něj za stovku Kč ani chuť. Cucám proto citronovou mattonku a jdu se podívat k vyhlídce na Roklanské jezero. Z této strany je natolik utopené mezi lesy, že skoro není vidět. Jsme tu brzy, přesto se zanedlouho obracíme zpět směrem k Gfällu, kam klesá široká cesta. Kůrovcem odlesněnou krajinu vrcholových hřebenů postupně nahrazují květnaté bučiny a my se jimi vracíme zpět k parkovišti. Autobus jede hned a tak jsme po druhé hodině u auta.

...

...

...

...

...

Je konec května, ale zde ve 1 400 metrech teprve nyní kvetou dřípatky.

Procházíme s Romanem vrcholovou skálu a čekáme na opozdilce. Není proč chvátat, je teprve poledne.

Plesná.

Poledník.

A já.

Venca se s bolavou patou belhá na vrchol.

A nahoře už jen jásá nad svým výkonem...

Chata pod Roklanem je dnes v otevřené krajině.

Rachelschutzhaus.

Nedaleko horské chaty je vyhlídka na Roklanské jezero a hřeben Blatného vrchu s Luzným v pozadí.

Zoom.

Luzný.

Sestup na Gfällperkplatz.

...

O něco níž se již vše zelená.

Modlitba za mrtvého.

Cestou domů se ještě zastavíme v Houžné u Lenory v kempu a chladíme zmučené nohy ve vodách Teplé Vltavy. Úspěšný výlet se chýlí ke konci.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zdolali jste již magické vrcholy Luzného a Roklanu?

30%Ne, ani jeden z nich.

24%Zatím pouze Luzný.

21%Jen Roklan.

25%Ano, vylezl(a) jsem na oba dva vrcholy.

Hlasovalo 887 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

14. června 2015 16:37

azave říká

Parada, moc dobre znam oba dva kopce i okoli. Absolvoval jsem nekolik vystupu i prechodu mezi Luznym az po Veliky Falkenstein. Nekolikrat i v zime na Novy rok jako novorocni vystup, Nekolikrat jsem i s kolem na vyslapal na Luzny. Jednou dokonce od Mokruvky, a po kamenech pod vrcholem jsem kolo nesl ... Co si mysleli bavoraci v kozenych kalhotech a v dirndlech, jsem ani nechtel vedet ... Ani bavorsti strazci se tenkrat moc nedivili i kdyz se mne ptali - kam s tim kolem? Asi kdyz mne videli, tak mavli rukou ... Dneska uz by to asi neslo ... 

Rony

14. června 2015 19:35

Rony říká

Ahoj Aleši.

Také jsem po hranici dříve mnohokrát chodil a chci to ještě zopakovat ...

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Macek

18. září 2015 16:38

Macek říká

Prosim Vas jak se dostanu na roklam od kud s jakeho mesta s ceske republiky. Dekuji

Rony

18. září 2015 18:51

Rony říká

Z Modrava nebo Prášil, ale je to strašná štreka.

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

EnJi

24. ledna 2016 13:46

EnJi říká

Tak jsem dnes poprvé zavítala na tyto stránky a musím uznat, že mne velice nadchlo, jak poutavě a zajímavě dokážete psát o horách. Sama jsem vloni Šumavu poprvé a uchvátila mne natolik, že jsem se tam ještě s přítelem vrátila znovu v září. Celkem jsme tam strávili asi 16 dní a z toho jsme 12 dní věnovali šumavským tisícovkám Beskydy, Jeseníky, Rychlebské hory a Orlické hory máme prochozené křížem krážem, ale na Šumavě nám zůstalo ještě mnoho restů....Letos se chystáme opět pokořit tuto krásnou část ČR ( a nejen ji) a začít chceme túrou na Velký Roklan. Píšete, že je to z Prášil pěkná štreka, ale nějak nevím, co si pod tím mám představit A pokud můžu, tak bych měla jeden dotaz: na Poledníku je nouzové nocoviště, ale z Vašich příspěvků jsem pochopila, že u ,, sousedů" se přenocovat nedá jinde, než v nějaké z jejich chat...Jsme zvyklí mít jen spacák, popř.stan, ale neradi bychom se dostali do problémů. Německy neumíme ani slovo, tak by i případná obhajoba byla na nic Ještě jednou děkuji za Vaše příspěvky i krásné fotografie a přeji mnoho šťastných kilometrů. EnJi

azave

24. ledna 2016 18:24

azave říká

Nejsem sice autor clanku, ale Sumavu mam dost proslapanou i projezdenou zrovna tak jako Rony. Kdyz se mne ozvete na azave1@gmail.com poslu vam muj itinerar i s fotkama a snad dobrejma radama. AZ. vr. 

Rony

25. ledna 2016 22:26

Rony říká

Z Prášil nebo z Modravy je to tak 7 hodin chůze. S báglama jsme to šli na vrchol Roklanu do večera. A drze přespali přímo na vrcholu. Viz článek Novými turistickými přechody na Roklan a Luzný. Přespat se tam v přírodě dá, jen to chce se trochu ukrýt z dosahu turistických cest. To pro jistotu. Němci tento způsob moc neprovozují.

Komentář doplněn 25.01.2016 22:30

Doporučuji napsat azavemu...

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.