Montenegro, příběh hor ll. NP Biogradska gora, NP Lovčen
vydáno 4. října 2019 – napsal Rony – 1 komentář
Z Durmitoru odjíždíme po třech dnech k moři a cestou stihneme přefrčet kaňon Tary a obejít krásné Biogradské jezero. Nezahálíme ani u moře, odkud je to skok do NP Lovčen a slavného města Cetinje.
4.den
Kaňon Tary a Biogradské jezero
Kaňon Tary
Život se stává slastí
jen pár vteřin nad propastí
. . .
Dnes by již přechod přes nejvyšší horu Durmitoru šel podniknout, ale rozvrh dnů je jasný. Přejíždíme k moři na druhou část poznávacího zájezdu a krásné pohoří nedaleko hranic s Bosnou a Hercegovinou opouštíme.
Ještě stihneme nahlédnout do kaňonu řeky Tary z vysokého mostu, postaveném v letech 1937-41, který byl ve své době nejdelší na světě. Most je tvořen pěti oblouky, vypínajícími se 150 m nad hladinu řeky. V době stavby se jednalo o vrchol architektonického a stavitelského umění, jehož projektantem byl Mijat S. Trojanović.
Krátce po dostavbě mostu postihla zemi válka a během ní bylo nutné odstřelit pátý mostní oblouk na levém břehu, aby se zabránilo postupu nepřátelských vojsk. Odstřelení se ujal inženýr Lazar Jauković, který při něm zahynul. Zbytek mostu zůstal neporušený a po skončení války byl odstřelený mostní oblouk rekonstruován podle původních plánů. Na památku odvážného inženýra byl u mostu vystavěn pomník.
Most nad Tarou.
Kaňon řeky Tara je nejhlubším kaňonem v Evropě a druhý nejhlubší na světě, hned po kaňonu řeky Colorado. Má průměrnou hloubku 1 100 m, v některých místech je hluboký až 1 300 m.
Jsem mezi několika jedinci, kteří most spatří i z jiné perspektivy. Přejíždím si totiž hluboký kaňon řeky Tary ZIP line. Povede se mi přitom ztratit kšiltovku, když jsem se soustředil jen na zapínání úvazků a zapomněl ji na své děravé hlavě. Uletí hned po rozjezdu a zapadne do bujné vegetace svahu nad řekou.
Než se dostaví nějaká dávka adrenalínu, jsem na druhé straně. Dvacet vteřin a dost. Sotva jsem stihl pár fotek mostu, na víc nebyl čas ani prostor. Místo ztraceného kšiltu kupuji nový a k moři i klobouček, oboje s nápisem MONTENEGRO.
ZIP line nad Tarou.
Most ze ZIP line...
...
...
...
...
...
Tara, prý nejčistčí řeka Evropy.
...
...
...
...
...
U Tary navštívíme krátce také kostel - manastyr sv. Dorđe. Zde se nám dostane výkladu o dávné i blízké minulosti pravoslavné církve v Černé Hoře.
...
...
Kostel sv. Dorđe
...
...
...
Přástevník kostivalový...
...
NP Biogradska gora
Z prameneů hor
jezero zbylo
. . .
Přejedeme autobusem do národního parku Biogradska gora, kde navštívíme stejnojmenné jezero. Asi tříkilometrový okruh kolem břehu vede prastarým pralesem s mnoha unikátními velikány. O Biogradském jezeru se říká, že je nejkrásnějším jezerem Černé hory. Téměř celou cestu naše kroky doprovází vzdálené hromobití a hlučnější zpěv místní omladiny. Hřebeny hor nad jezerem připomínají Velkou Fatru. Jejich travnaté oblé vrcholy dosáhnou k dvou tisícové hranici.
Biogradské jezero...
...
...
...
...
...
Prales u Biogradského jezera...
...
...
...
...
Z hor sjíždíme k moří divokou a krásnou přírodou. Kaňon Tary vystřídá další, stejně výrazný, který v poddajném vápenitém podkladu vytvořila řeka Morača. Cesta překonává sedlo, aby výrazně klesla k bystře plynoucí řece. Výhledy máme úžasné.
Zastavujeme nedaleko klášteru Morača, který byl založený v roce 1252 Stefanem, synem tehdejšího krále Vukana Nemanjiće. Monastyr sestává z kostela Uspenja Bogorodice, menšího kostela sv. Nikoly a několika dalších menších budov. Při jeho prohlídce musíme strpět vedro, které je po ústupu z hor pekelné.
Monastyr Morača.
Večerní Budva
Budva je touha po příboji
s přípitkem pro dva
...
Kolem šesté přijíždíme do Petrovace, po kterém nás rozveze taxi. Naše šestka se ubytuje ve vile, v níž jsme sami. Máme tak pro sebe dostatek prostoru. A nezbytnou klimatizaci. Bez ní bychom vedra těžko snesli. Je to rozdíl spát u moře ve 30°C, nebo v chládku ve výšce 1 450 m v horách Durmitoru.
K mořskému pobřeží přijíždíme navečer.
Petrovac.
Večer na pláži Petrovac.
Hrad v Petrovaci.
Večerní Budvu nikoho z přátel neláká a tak jdu k autobusovému nádraží sám. Z hecu říkám Aničce, že jsme si zbyli. Protestuje jen na oko a po příjezdu do setmělého centra Budvy si užíváme krásy žijícího města společně.
Staré legendy praví, že Budvu založil Kadmóm, syn fénického krále Agenora a královny Telofosy, když byl vyhnán z Théb. Ilyrové, kteří zde žili, ho přijali a s jeho pomocí porazili všechny nepřátele a jmenovali ho svým vůdcem.
Později se města zmocnili Řekové a v 2. století Římané. Ti vytvořili obchodní centrum jižního Jadranu. V roce 535 město dobyli Byzantinci, ale dobré časy končí v roce 831, kdy ho Arabové poničili a vydrancovali. Budva byla obnovena později pod ochranou státu Duklja a patřila postupně Zetě, Benátkám, Turecku, Francii a Rakousku. V roce 1919 se stalo součástí Černé Hory a Jugoslávie.
Procházíme si jeho starobylou část a nějakou dobu strávíme na hradbách v restauraci Citadela. Krásný výhled a příjemnou intimní atmosféru pak draze platíme. Ještě jsem nepil dvě decky vína s trochou vody za 18 €.
Náladu nám to a Aničkou nezkazí, zpátky jdeme bosky a necháváme se omývat mírumilovnými mořskými vlnami. Když nás vyhodí noční hlídač z lehátek, Aňa si ještě dává Sex na pláži. Já jí v tom nepodpořím, stačí mi Piňa colada, ale velice rád jí ten Sex on the beach zaplatím. Za její milou pozornost, kterou mi věnovala.
Starý hrad.
...
S modelkou Aňou.
Věže hradeb.
Kostel St. Jean Baptist.
Na hradbách Citadely...
...
Noční pláž Budvy.
Eifelovka zve na disco šou.
5.den
Serpentinami do NP Lovčen
Není to pouhý klam,
nejhezčí stezky míří k výšinám
Jsme u moře a žádné dlouhé horské túry už nás nečekají. Přesto nebudeme zahálet a dnes nahlédneme do dalšího národního parku Černé Hory, Lovčenu. Pozdní odjezd využiji k prvnímu seznámení se s mořskou vodou pláže Petrovace. Kupodivu je docela chladná, aspoň se mi to po ránu zdá.
Ranní pláž Petrovac...
...
...
...
...
...
...
Hotelový útes.
Jedeme po pobřeží k Boce Kotorské a za Kotorem pouštíme do dramatického výjezdu serpentinami na Lovčen. Ztvrdnou mi rysy, když v třetí zatáčce z webu mapy.cz zjistím, co nás čeká. Hlasy, že jsme už skoro nahoře jdou jen zbožným přáním.
Zastavuje nás můstek přes potok, kde dopravíme přívěs s koly na druhou stranu vlastními silami. Pak si dlouho "užívám" stále exponovanějších výhledů na zátoky Boky Kotorské. Po třech nekonečných hodinách jízdy vzhůru, kdy na nás zlostně troubí předjíždějící osobní auta, jsme zachráněni.
Psychicky vyčerpané nás v obci Njeguši vyvedou do udírny. Spousty visících voňavých kýt, tzv. "pršutů", jak se zde říká pravé šunce. Za mírný poplatek ochutnáváme šunku i sýr, vždyť čas již dávno překročil poledne a v buse vytrávilo. Nevím o nikom, kdo by při výjezdu v serpentinách v klidu pojedl. Mnozí sahali po sáčcích z jiných důvodů, než je dobrá svačinka.
V serpentinách nad Bokou Kotorskou.
Boka Kotorská...
...
...
Njeguši.
Njegušské pršuty.
Sjíždíme do Cetinje, která díky své poloze má v historii Černé Hory významné místo. Podobně jako další země Balkánu, i zde se občas převalila osmanská vojska, která po sobě zanechávala zkázu a islám. Cetinje v časech nezávislé Černé Hory měla statut hlavního města. Přestože byla několikrát obsazena Turky, vždy se osvobodila.
Míříme do NP Lovčen, opět serpentinami vzhůru k hoře Jezerski vrh (1 657 m n. m.). Zvláštní krasová krajina má své nezaměnitelné kouzlo a bylo by hezké si zde udělat celodenní túru. Na to však není čas. Zájezd je zaměřený především na cykloturistiku a my jsme v něm tak trochu do počtu. Výhodou zase je, že nechodíme ve štrůdlu mnoha desítek lidí, ale jen v malé skupince.
V 19. století vzrostl vliv Cetinje poté, co Petar II. Petrović Njegoš úspěšně spojil 35 kmenů. Vytvořil tak černohorský stát a z vděku mu později vystavěli na vrcholku Jezerky mauzoleum. Právě k němu míří náš výstup.
Stoupáme po schodech tunelem, vychlazeným jako kofola z boxu našeho busu. Zvrásnění okolních hor i širokých údolí pod námi dává tušit, že by jejich přechod nebyl snadný. Však je zde také minimum značených stezek, na rozdíl od Durmitoru. Pohledem přejíždím krajinu, kde se černá nepravidelně střídá s bílou, nízká vegetace s vápencovými skalami. Cetinje zůstala hluboko pod námi.
Cestu zpět k busu si zkrátíme hřebínkem, po němž vede kamenitá stezka, pak jedeme zpět do Cetinje.
NP Lovčen...
...
Vlevo Štirovnik (1 748 m n. m.), vlevo Jezerski (1 657 m n. m.).
Na Jezerski vrchu...
...
...
...
Mauzoleum.
...
Cetinje.
...
Štirovnik.
Mauzoleum...
...
...
...
...
...
Moc času v městě není a proto na návrh Kristýny přejdeme zajímavou část města a pod kopcem Orlov krš vstupujeme do štoly, z které vane syrový chlad. Prostorná chodba mi připomíná štoly dolů Mořiny, kde jsem byl zjara.
Na několika místech je hezká krápníková výzdoba.
Zvláštní divadlo se mi však před očima objeví, až když uvnitř chci fotit. Světlo z mobilu nejasně ukáže duchy letící kolem nás směrem k východu. Fotka pak neurčitou vlající šeď. Když to zopakuji, stane se totéž. Již jsme dost daleko od vstupu do podzemí. Upozorním na podivný jev ostatní, ale nesetkám se s příznivou odezvou. Štola ještě někam klesá, ale my se vracíme zpět na povrch.
Vylézáme druhým vstupem přímo pod kapličkou. Facka, kterou schytáme od rozpáleného vzduchu venku, nás hned vrátí do reality.
Cetinje...
Cetinje...
...
Cetinský kostel.
V podzemí.
Pronásledují nás duchové.
Krápníky.
Krápníky v jedné z jeskyních výklenků štoly mohou připomínat ledacos...
...
...
Přejíždíme Budvu.
...
Na večeři v Petrovaci jdeme s Romanem, zatímco ostatní cosi kuchtí doma. Procházíme si pobřeží až k hradu na skalním ostrohu a protože se nám nechce platit přes deset euro za jídlo, vybíráme si levnější gyros (3,50 €). Stejně moc velký hlad nemáme. Důležitější je, že nám chutná zdejší točené Nikšičko pivo (2,80 €). To kvůli němu se sem budeme další dva dny vracet.
Petrovac...
Terakotová armáda Petrovace.
...
Oko horoskopu u hradních hradeb.
Domorodec z pralesa Biogradské hory.
Ohodnoťte článek
Fotogalerie k článku
Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit
Autor článku
Rony
... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.
(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)
Komentáře
Přidat komentář
Článek je zařazen do kategorií
Podobné články
- Půltucet (červenec 2022) - příběh fotografie
- Mikroregion Porta Bohemica
- Půltucet (prosinec 2018) - příběh fotografie
- Oppidum v Třísově a Dívčí kámen
- Dolomity - Fontanazzo lll.
- Labské pískovce I.
- Putování Chodskem l. - Čerchov, Domažlice, Koráb
- Olšina v barvách podzimu
- Lomec u Vodňan
- Mezi dvěma řekami: Vydra a Křemelná
Jaký typ výletů preferujete?
1218 47% Vzít krosnu a přespat ve volné přírodě
813 31% Poznávání přírodních krás s ubytováním v hotelu nebo penzionu
573 22% Poznávání památek a velkých měst
Hlasovalo 2604 čtenářů Archiv anket
Náhodné články
- Hallstatt a jezera Solné komory ll.
- lll. setkání příznivců Šlápot - Vyšší Brod, Rožmberk
- Přes Kozí Hřbety k Turnerce
- Expedice Dolomity 2011
- Trek u řek Lomnice a Skalice
- Šumperk l. - Háj a Hanušovická vrchovina
- Medvědí stezka - ráj turistů, Schwarzenberský kanál - ráj cyklistů
- Expedice Norsko 2015, část sedmá
- Dolomity - San Pellegrino lll.
- Bílou stopou z Božího Daru
4. října 2019 10:41
Pája říká
Krásné fotky