Korsika pohodově ll.

Korsika pohodově ll.

Korsika se nám všem dostala pod kůži. Svojí neopakovatelnou divokostí, pestrostí přírody a omračujícím jasem. Nemusím na nic myslet, jen na další krok v kaňonu řeky, která je tou nejhezčí, jakou jsem kdy spatřil. Bílé balvany mají tvar hřbetů slonů. Celá stáda, jeden za druhým. Pojďme se společně projít a vnímat všechnu tu krásu kolem.

Údolí řeky Manganello

trasa mapy.com

Mapa trasy.

Po ranní hygieně spěchám mezi prvními k snídani. Od průvodkyně Nikoly se dozvím, že by jedna deka k mání byla. Tak si ji večer mohu zkusit vypůjčit. Další den sjedeme k moři, kde už si svoji koupím. O spacáku neuvažuju, doma mám nejméně tři. Některé vzpomínkové. Na stovky dnů strávených pod širákem. Na večerní ohně. Na stres z blízké přítomnosti medvědů. Na příjemné chvíle strávené v přírodě s kamarády.

Dnešní den se naše pohodová skupinka znovu vydá k řece a jejím kaskádám. Trochu mi připomínají šumavskou Křemelnou, která je divokou řekou a tak se mi průchod kolem zdejších řek líbí. Vyrážíme rovnou z kempu Le Soleil v Tattone. První část vede vzhůru stezkou mezi popadanými stromy, leckdy i přes ně. Užijeme si tak divočinu a následně strmý sestup k mostu, kudy vede od kempu delší cesta. Tu jistě při návratu jistě všichni rádi využijí.

Procházíme vískou Canaglia k řece Roisseau de Menganello. Postupně vstupujeme do kaňonu sevřeného mezi vysokými horami. Znovu se nám otevřou krásné pohledy na kamenité koryto, kudy si věky razí cestu divoká voda. Kolem se přežene parta mladých Čechů s vedoucími. K něco výš se usadí na balvanech i břehu a využívají osvěžující koupel v krásném přírodním bazénu.

Cascade du Melli s krásným vodopádem je místem, kde tvoříme další společné foto. Cílem cesty je salaš Bergerie de Tolla. Přecházíme můstek na druhou stranu řeky a stoupáme k salaši. Představa travnaté přehledné krajiny s pasoucími se ovečkami vezme rychle za své. Ale jsme rádi za stín stromů a kaštanové pivo. Ač trasa pokračuje výš k dalším vodopádům, nahoru se nikomu nechce. Klid a zvláštní místo salaše jako by nás uzemnilo. Naše cesta není o dálkách, ani o výškách, je o vnímání zdejších přírodních krás, jež máme na dosah při každičkém kroku. A o setkávání se. Cítím setřesená lýtka a vím, že bude dobré jim nechat klid. Přemýšlím, že asi budu z celého zájezdu nejstarší. Tedy konkuruje mi Jirka, s kterým jsem absolvoval SPŠ SE v Českých Budějovicích. Po škole jsme se znovu sešli, tentokrát na cestách toulavých, a chodili přechody hor v koncentrované podobě. Hezky natěžko, s partou stejně smýšlejících kamarádů a kamarádek. Snad i proto jsme si blízcí i s Daliborem. Hory sbližují, ale ještě víc stejné zájmy.

Odcházíme z kempu Tattone lesní stezkou.

Padlých stromů naštěstí moc není.

Údolí řeky Manganello...

...

...

...

...

...

...

...

Borovice mají zvláštní kůru a velké šišky podobné smrkovým

...

Souběžně s námi do hor stoupá velká skupina mladých krajanů. Vedoucí je při koupání bedlivě pozirují.

...

...

...

...

Vodopád u můstku...

...

Dalibor vylezl až na vrchol skály.

...

...

Most před salaší.

...

Cist šalvějolistý (Cistus salviifolius), stálezelený keř pocházející ze Středomoří.

Pietra a Dalibor.

Salaš la Soleil.

V klidném tempu se vracíme k místům, které jsme si předtím vytipovali. Těšíme se na poskakování po kamenech a průzračně čistou vodu. Dnes si každý svoji vlastní tůňku může vybrat. Velké kameny vytváří intimní zákoutí, nelze odsud jen tak zmizet. Času máme dost. Zpět bude pokračovat každý jak chce. Užíváme si tekoucí vodu, poskakuje po kamenech, prolézáme mezi nimi. Jako malé děti.

Pohled do údolí řeky Manganello.

...

...

...

...

...

V lese mi Pavla pomůže najít dvě velké nepoškozené borové šišky, které chci dovézt až domů. To půjde snadno, hodím je v autobusu nahoru do úložného prostoru, kde se neztratí. Ve vesnici Canaglia je otevřená hospůdka s krásným výhledem do údolí. Větší část naší pohodové skupinky se pohodlně usadila a popíjí pivo. S Nikolou, jejíž zvláštní zabarvení hlasu spolu ostravskou hantýrkou je pro mne, Jihočecha, fakt hodně zábavné. Ale rozumíme si. I my zůstáváme u dobrého kaštanového piva. Není tolik hořké jako ta naše, ale má sílu. Domácí si dělají nějaký koktejl, když vodu různě něčím zabarvují. Asi to bude alkohol. Po necelé hodince pokračujeme dolů k mostu, odkud nalezeme ranní zkratkou terénem, ale hezky po asfaltové cestě svah obcházíme. Jirka s Daliborem jsou vpředu, já jdu s Pavlou a volně kecáme. Zkratku lesem ignoruju, protože podle mapy půjdeme snad 50 k od nádraží v Tattone. Kolem této železniční trati jsme z Bastie stoupali autobusem do hor. Mohli jsme tak obdivovat množství viaduktů s kamennými oblouky. Cesta pře hory vlakem musí být skvělým zážitkem.

...

Blešník úplavičný (Pulicaria dysenterica) je vytrvalá rostlina z čeledi hvězdnicovitých, která kvete zářivě žlutými úbory.

...

Zlatohlávek zlatý.

Jsme u nádraží, ale také nad trním zarostlÿm svahem. Kluky nikde nevidíme, zkoušíme projít, ale hned jsme poškrábáni. Radši to vzdáme, po cestě to sice je delší, ale jistější. Jen si na hlavní musíme dávat pozor na projíždějící auta. Po večeři jdu za Nikolkou a půjčuji si na noc teplou deku. To bude úleva, byť noční teploty zvolna rostou. Bez přikrývky se nespí dobře. Povídám si s Věrkou a dozvím se víc podrobností, proč s sebou téměř nic nepřivezla. Chybí jí nejen spacák, ale nemá ani pořádné boty do hor, stan či karimatku, dokonce ani deku. Tu si s lehátkem od řidičů vypůjčila, ale noci jsou i pro ni krušné. Směje se, že jsme takový houmlesáci.

Její příběh je jiný. Ani jsem si nevšiml, že na ni u příjezdu do kempu v horách čekal známý, otec jedné její žačky za školy. Měl ji měl na dobu našeho zájezdu zaměstnat. Zaplatila si proto jen dopravu, ale co čert nechtěl, přijel autem v dost podroušeném stavu a Věrka s ním odjet odmítla. Domluvila se, že doplatí zbytek zájezdu a pojede s námi. Asi viděla, jaká skvělá parta se tvoří a bylo jí líto nás opustit. Protože spí v autobuse, kde musí být zima ještě větší než ve stanu, nabízím jí místo. Prý snad u moře, kam již zítra na tři dny přejedeme. Po večerním briefingu ve stanu zjistím, že jsem někde ztratil mobil. To je průšvih. Prosím Jirku, aby ho prozvonil. Stan však mlčí jako zařezaný a já s ním. Vzpomenu si, že jsem byl na WC a jdu ho hledat tam. V kabince na zemi neleží, ale Jirka znovu vytočí moje číslo a hle, nad umyvadlem, u kterého zrovna provádí nějaký cizinec večerní hygienu, se ozve známá melodie. Kámen, jenž mi spadl ze srdce, musí dobře slyšet. Když se na mobil vrhnu, jen se tomu od srdce směje. Faktem je, že v kempu máme prostor pro dobíjení mobilů či powerbanky a nikdo tam mobily nehlídá. Žádný se nikomu neztratil. Já přesto dobíjím jen powerbanku.

Kaňon Spelunga a cesta k koři

trasa mapy.com

Mapa trasy.

Poprvé jsem se dobře vyspal. Ráno po snídani balíme stany. Já plním svůj velký expediční batoh a přesouvám ho k autu. Opuštíme kemp v horách, který není špatný, ale rozhodně ani nijak komfortní. Jak to v horách Korsiky bývá, nečekejte chatky, jen místa pro stany nebo obytné vozy. Hospody, pokud jsou, nebývají přichystány na desítky strávníků jako u nás. Kempy v horách slouží víceméně pro přespání. Proto ten náš přívěsný vozík, proto kuchyň, stoly a lavice. A kuchtík Lukáš.

Beru si z ledničky v busu na cestu grepový Birrel, protože po ránu pivo zásadně nepiju.

Z hor sjíždíme na západní pobřeží Korsiky do hlavního města Ajacio, kde máme možnost si dokoupit zásoby. Mne potěší, že si mohu vybrat jednu z kvalitních hřejivých přikrývek. Deka stojí 7,5 € a můj problém se spacákem bude vyřešený. Složitější to má Věrka, která v kempingové sekci moc na výběr nemá. Samonafukovací karimatku nemají, zato nafukovací matrace. Moc vhodná se mi nezdá, ale prý ji využije i doma. Znovu zopakují, že pokud to jen trochu půjde, budu spát venku u stanu a ona se do něho může nastěhovat. Na radu Lenky ještě koupím nealko drink Piňa Colada a hned po zaplacení ho ochutnáváme. Chybí mu alkohol, ale chutná lahodně.

Znovu se náš autobus s přívěsem vydává do hor kolem pobřeží a složitě se jimi proplétá. Otevřou se nádherné výhledy na skalní mořské útesy. Před očima mi běží fantastický film, jehož jsem tichým divákem. Projíždíme hory po cestách, kde se nám z výhledů až tají dech. Rokliny se začínají prohlubovat. Kolem cest je stále plno stromů. Zelený ostrov zvýrazňují spousty kaštanovníků setých, které právě kvetou dlouhými žlutými jehnědami. Tento druh stromu roste hojně v teplejších oblastech jižní Evropy a může dosahovat stáří až stovek let. Jeho plody jsou známé jedlé kaštany, dozrávající koncem léta v ostnitých obalech.

Našim dnešním turistickým cílem je soutěka Spelungy. Průvodkyně chvíli pobíhají po Évise kolem autobusu, aby zajistily, jestli je cesta dolů možná. Z vesnice Évisa klesneme z 800 m n. m. na pouhých 270. Nikola sice tvrdí, že to bude necelá půlhodinka klesání a asi tak 250 m dolů, ale už ji dobře známe. Občas si její údaje musíme přepočítat. Mapové podklady tras s odkaz na Mapy.com máme.

Serpentiny dolů vedou milosrdně a tak nevadí, že většina z nás jde v botách, které budou sloužit pro přesun korytem řeky.

Postupně slézáme ke kamennému mostu u přítoku řeky Ruisseau d'Aitone. Potřebuju vymáchat tričko, které už vůbec nevoní a tak jdu do plavek a ponořím se do chladné vody. Přijde mi hodně studená a tak poté, co je nám oznámeno, že vodou půjdeme či poplaveme skoro tři hodiny, část z nás trasu vzdává. Zvlášť když vidíme kamenné moře z balvanů, přes které máme jít. Několik z nás jde horem, odkud brzy vidíme, že to zase až tak hrozné není. Prostě se dá většinou projít po kamenech, aniž byste do vody vlezli. To ale není cíl průchodu kaňonem Spelungy. Tím je vyřádit se právě ve vodě řeky, jejích tůňkách a zurčících proudech.

Zatímco Dalibor si libuje dobrého rozhodnutí a Jirka zmizel kdesi vpředu, když znovu klesneme k soutěsce, slézám pohodlně do koryta řeky a strhnu sebou další dvě holky, které se také u mostu nechaly odradit. Takže z téměř 1,5 km dlouhého průchodu řekou si kolem 600 m sami vyzkoušíme. Už se mi voda tak studená nezdá a užívám si ji. Nořím se do ní, jdu dolů s proudem, prolézám mezi balvany. Hned za námi poskakuje první z řady těch, kteří si Spelungu prochází celou. Není to nijak náročné, pokud si dáváte pozor. To ale v horách musíte vždycky.

Kaňon Spalungy (fotky Spelungy Vítek)...

...

...

...

...

...

...

Dlouhý čas máme na to, abychom si užili plavání v hlubší části řeky u mostu, odkud budeme stoupat k autobusu. Je vedro a tak se po osvěžující koupeli nahoru svahem vleču jako poslední. Stále cítím bolest v lýtkách, což je důsledek chycených nervů ústřelu ploténky. Jinak se cítím v pohodě.

Horská cesta se přiblížila k pobřeží...

...

...

...

...

...

Kemp v Portu blízko moře není. Je velký, stany se rozmisťují na terasách, které postrádají travnatý povrch. Stan chytám pouze dvěmi kolíky, ale nebyl by třeba žádný. Tady ho možný vítr nemá kam odnést, navíc ho zatížím batohem a vším, co budu potřebovat. Třídílný ešus se ukazuje jako dobrá volba. Zato malý skládací vařič na pevný líh, ale ani různé paštičky a rybičky v tomatové omáčce vezu z domova zbytečně, zůstaly na úložné ploše busu. Z malého pecnu chleba jsem si ponechal třetinku, zbytek již ráno přenechal kuchařovi Lukášovi. Ale ani do něho nekousnu.

Po večeři se Věrka rozhodne pro přesun. Nafukuje matračku velkou jako záchranný člun. To mě rozesměje, když ji dáme do stanu, zabere dvě třetiny plochy. Já si vedle stanu rozkládám termofolii, druhou nám půjčuje Pavla. To kvůli našemu společnému večírku. Popíjíme jejich vínko a dobře se bavíme. Konečně dojde i na chipsy, zakoupené první den na Korsice v Bastii.

Uléhám venku na svoji samonafukovací karimatku zn. Jurek, která je pohodlná. Na sebe si toho moc neberu, protože tady u moře bude teplo i v noci. Usnout venku pod novou dekou se mi ale nedaří. Ve stanu tiše pochrupkává Věrka a mne svítí do očí desítky světel z okolí. Občas se nějaké další sami rozsvítí, to jak lidi chodí nahoru na záchodky. Po druhé ranní to vzdávám a přesunu se do stanu. Na mojí úzkou karimatku je tam místo tak akorát. Spím dole, zatímco Věrka nahoře o patro výš. Nafukovací lehátko je vysoké snad 20 cm. Stan necháváme pootevřený a s hlavami k východu konečně usnu.

Červenka obecná mne vítá na terase, kde si stavím stan.

Pláž Arone a západ slunce v Portu

mapa pláž Arone

Po snídani nám Nikola hlásí změnu. Nízká oblačnost zahalila okolní vrcholy a dokonce mohou přijít odpolední bouřky. Prohazujeme proto trasy dvou následujících dnů. Jede se na jednu z nejhezčích pláží Arone. Ať je to jak chce, horko je znát hned po ránu. Přejíždíme horskými cestami k poloostrovu Capo Rossu a téměř všichni se vydávají na trek k janovské věži na vrcholek kopce k vyhlídce na moře. Půjdou několik hodin na slunci a ani převýšení nemají malé. Tenhle výlet rád vyměním za mořský příboj na krásné pláži. Za letní slunce, plavání v moři a posezení v příjemném prostředí restaurace.

K pláži scházíme jen s Nikolkou, Věrkou, Jolanou a Daliborem. I Jirka s Lenkou se vydali na úmornou cestu k janovské věži. Jdeme až ke skalám, kde se bude moci později Věrka skrýt před sluncem. Dalibor buď plave v moři nebo někde trajdá. Vlny nejsou téměř žádné, vládne klid. Věrka ráno ve stanu nenašla horní díl plavek, ale za to já fakt nemůžu. Nikola chytá bronz. Bavíme se o cestování, zážitcích a já jsem zvědavý na to, kam všude průvodce CK Alpina jejich práce zavede. Vydržíme na slunci hodně dlouho, já jsem z domova slušně opálený, voda hezky chladí a tak si bez nebezpečí úpalu užívám písčité pláže. Je úplně prázdná. Pláž Arone leží v zátoce, nad kterou stojí jen pár domků. V okolí není žádné město, prostě oáza klidu a pohody. Navíc je půlka června, turisté teprve dorazí.

Plavu vedle skal pozorujíc ryby. K moři programově vůbec nejezdím poté, co syn vyrostl a osamostatnil se. Ale jednou za pár let není od věci své představy o dovolené změnit. Na Korsice jsou hlavním tématem hory, moře je jen příjemným bonusem. Třešničkou na dortu.

Odpoledne nám vyhládlo. Necháváme Nikolu samotnou slunit se a vyrážíme po pláži k restauraci. Ač nás ihned loví několik číšníků, ignorujeme je, a nejprve si jdeme prohlédnout kde všude se dá posedět. Výběr zde mají, kdo chce výhledy na moře, bude je mít. My se radši skryjeme do stinné části. K pivu si dáváme s Jolanou napůl pizzu, každý z nás jeden kousek věnuje Věrce s Daliborkem, zbytek nám k občerstvení stačí. Posedíme až do doby, kdy na pláž přijdou z treku ostatní. Mají na vykoupání se necelou hodinku. Až při cestě k autobusu se dozvíme, jaké peklo na pahorku s janovskou věží panovalo. Tam bych mohl mít velký problém, ale o výstupu k ní jsem vůbec neuvažoval.

Jedeme na pláž Arone...

Poloostrov s janovskou věží.

Všudepřítomné rozkvetlé rododendrony.

Pláž Arone je v polovině června prazdná.

...

...

Věrka a Nikolou.

Johana.

...

Jediný úkryt před sluncem.

Pláž od restaurace...

...

Langustu bychom si mohli vybrat, nechat zpracovat a sníst. Zůstáváme ale u pizzy.

...

...

...

...

...

...

...

Porto...

Pláž v Portu.

Po večeři nás řidič všechny odveze k pláži v Portu. Ani ne koupat se, spíš jen popíjet vínko a pozorovat západ slunce. Přidáme se tak k mnoha dalším turistům, kteří mají stejný nápad. Někteří si zaplatili za loď, což mi přijde zbytečné.

Po západu slunce, jež vykouzlilo malebnou paletu teplých barev, jdeme do města. Jen se tak procházíme a snažíme se vstřebat do sebe další kousek zvláštní a ojedinělé Korsiky.

Než ve stanu usnu, povídám si s podnájemnicí Věrkou. Oba jsme narozeni v raku a zároveň ctíme čínské znamení vepře. Mně však vepř oslovil o 12 let dříve. Stany máme sice postaveny na terasách, ale znovu blízko sebe a tak nás Lenka musí přijít napomenout, že je čas přestat se vykecávat a spát.

Naši vždy usměvaví řidici.

Cekání na západ slunce.

...

Se západem slunce Nikolka obživla.

...

...

Skaliska Capu d'Orto.

Večerní přístav v Portu...

...

...

Torra di Portu.

...

...

...

...

Cestou zpět míjíme starého pána s veteránem. Další dva mu parkují u domu a on se jimi chlubí.

Většina usoudila, že jde o strom druhu eukalyptus.

Porto

mapa Porto

V kempu jsme ještě neokusili další skvělou věcičku. A tou je krásný bazén s umělými vodopády a wellness proudy. Zatímco většina odjíždí do hor, aby zdolali Capu d'Orto (1 294 k n. m.), nebo si prošli hřebínek s bizarními útvary Calanches a poté sestoupili k pláži, my si s Věrkou vytváříme svůj program. Prostě dopoledne strávíme v polostínu u bazénu, pak přejdeme k moři, kde se párkrát vykoupeme.

V bazénu kempi jsem se krasně ochladili.

Je hodně teplo, přesto nás to neodradí od druhé prohlídky Porta. Zajdeme do informačního centra, kde si prohlížíme fotky místního umělce a poté se pomalu vracíme do kempu. Věrka využívá wifinu a snaží se dohnat nějaké své resty. Jako suvenýr si koupím klobouček se znakem Korsiky, což je hlava Maura s černou pletí, zobrazená v profilu na bílém podkladu. Charakteristickým detailem je bílý šatek uvázaná kolem hlavy.

Historie nám poví, že tento symbol vznikl v 13. století během nadvlády aragonských a janovských panovníků a odkazuje na vítězství nad maurskými nájezdníky. Původně byla páska zavázána Maurovi přes oči, ale v roce 1755 korsický vůdce Pasquale Paoli prosadil její posun na čelo. To má symbolizovat osvobození Korsiky a její nezávislost. Ta ovšem dnes úplná není a místní separatisté by se jistě rádi odtrhli od Francie. To ale většina Korsičanů nechce.

Klobouček mám na hlavě jen pár desítek minut. Je moc teplý a tak se vracím k odzkoušené kšiltovce Dolomity. Většina naší výpravy jde před večeří do bazénu a tak se tam přesouváme podruhé i my. Využívám silné trysky k masáži nohou a zad. A je to vážně úleva. Po večeři sedíme a popíjíme Radegast ve stínu autobusu. Kouknu se na část fotbalového zápasu Chorvatsko - Anglie. Druhý poločas jdu dokoukat do stanu, ale hned usnu jako špalek. Ještě že jsem stihl dát dobít powerbanku, bez které bych měl s dobitím mobilu problémy.

Naše milá průvodkyně Martina jela s výronem v kotníku. Na jejím výkonu a odhodlání to však poznat nebylo. Tejpy jí jistě pomůžou.

...

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.